Keynes na burze

Loni na jaře začaly finanční trhy v čele s akciovým prudce reagovat na obavy z šířícího se nového koronaviru. A nastal prudký pád, jehož si všimli i laikové. Zkušení investoři příležitosti využili a po prvotním šoku začali nakupovat podhodnocené akcie, které po postupném zotavování světové ekonomiky a rozšíření vakcíny proti covidu-19 přinesly pohádkové zisky.

Pro ty, kdo na příležitost hleděli zpovzdálí a nechápali, co se děje, může být cenným vodítkem kniha esejů klasika světové ekonomie Johna Maynarda Keynese (1883−1946) Jsem liberál?, která v březnu vyšla v nakladatelství Academia. Keynes totiž nebyl jen ekonom, který způsobil revoluci v „chmurné vědě“, ale i „spekulant, vědec, intelektuál, zábavný a společenský člověk a i v osobním životě extravagantní člověk s menšinovou sexuální orientací v době, v níž tato nebyla legální“, napsal o knize bankéř Mojmír Hampl, který působil v letech 2006 až 2018 v České národní bance.

V následující ukázce z úvodní eseje přinášíme skicu Keynese nikoli jako ekonoma, ale jako úspěšného investora. A jak uvádí bývalý guvernér ČNB Zdeněk Tůma: „Současník může být často až překvapen, kolik paralel se situací na přelomu 20. a 21. století nachází.“

Drzý spekulant

Po návratu z Pařížské mírové konference v roce 1919, kde zastupoval britskou vládu jako vyjednavač, a vydání svého bestselleru Ekonomické důsledky míru téhož roku v prosinci začal Keynes ve větším měřítku spekulovat na finančních trzích. Soustředil se hlavně na devizové a dluhopisové, později komoditní a akciové trhy s tím, že bezprostředně po válce spekuloval na posílení dolaru a oslabování měn evropských států těžce zasažených válkou.

Během pobytu v Římě na jaře 1920 ho zastihly dobré zprávy. Za pár dnů vydělal 22 tisíc liber na francouzském franku a současně prodělal osm tisíc liber na dolaru. Po návratu do Londýna se však štěstěna obrátila. Na počátku května dolar přestal posilovat, německá marka naopak neoslabovala. Keynes obchodoval na obrovskou finanční páku (tedy za vypůjčené peníze), která dosahovala až 90 procent.

Na konci května byl na mizině. Jeho pozice byly neudržitelné − od začátku dubna do konce května prodělal 13 125 liber. Broker po něm požadoval sedm tisíc liber na dorovnání zálohy, aby nemusel zavřít jeho účet. Reputaci v té době už slavného ekonoma by neprospělo, kdyby se veřejnost dozvěděla, že zbankrotoval a musel prodávat svůj majetek, aby uhradil dluhy. Keynese tehdy zachránila krátkodobá půjčka od finančníka Ernesta Cassella a zbytek doplácel z výnosů za prodej knihy Ekonomické důsledky míru.

Takto ztratil Keynes téměř všechno později ještě dvakrát (v roce 1929 a 1938). Přesto se pokaždé znovu okamžitě vracel na trh a na konci života skončil s finančním majetkem ve výši 400 tisíc liber (v dnešních cenách asi 455 milionů korun) plus 80 tisíc liber v obrazech, starých knihách a dalších uměleckých předmětech (v dnešních cenách asi 93 milionů korun).

Dlouhodobý výsledek

Keynes však postupně měnil svou investiční strategii. Zatímco na začátku byl čistým spekulantem, postupně – zejména po pádu akciových trhů v roce 1929 – se začal přiklánět k dlouhodobému investování do vybraných kvalitních „blue chips“, tedy velkých firem kótovaných na burzách v New Yorku či Londýně. Kladl také mnohem větší důraz na sociální aspekty investování. V dopise kolegovi z pojišťovny National Mutual v roce 1938 napsal:

„Nestydím se přiznat, že pořád vlastním akcie poté, co trh padne na dno. Nemyslím si, že by (seriózní) investor měl z klesajícího trhu co nejrychleji prchnout. (…) A nejen to. Řekl bych, že občas je povinností seriózního investora smířit se s poklesem hodnoty svých finančních účastí s klidem a bez výčitek. Každá jiná strategie je antisociální, oslabuje důvěru a neslučuje se s fungováním ekonomického systému. Investor (…) by se měl soustředit hlavně na dlouhodobý výsledek a výhradně podle něho bychom ho měli posuzovat.“

Občas je povinností seriózního investora smířit se s poklesem hodnoty svých finančních účastí s klidem a bez výčitek.

Obrat v postoji k investování souvisí s vývojem Keynesovy ekonomické teorie i celé jeho sociální filozofie. Zodpovědný investor podle něho nemá přispívat k panice tím, že svá aktiva začne co nejrychleji prodávat, což dále prohlubuje sociál­ní paniku a propad cen, kdy se roztočí spirála finanční krize, jež se periodicky v dějinách opakuje. Měl by naopak svůj finanční majetek dál držet a přispívat tím k obnovení důvěry.

Keynes byl přesvědčen, že podobný mechanismus hraje velmi podstatnou roli při jednání aktérů v ekonomice. Jakmile se přestává obchodovat a směna v ekonomice zpomaluje, začínají se jednotlivci i firmy připravovat na horší časy, odkládají spotřebu a investice. Tím jen dál oslabují agregátní poptávku, která je nezbytná pro udržení zaměstnanosti. Tyto „živočišné pudy“ či psychologické sklony k panice se Keynes pokoušel ve své teorii a praktické hospodářské politice krotit.

Nikdy se však úplně nezřekl radosti ze spekulování. Po první porážce na jaře 1919 se brzy vzpamatoval a okamžitě založil nový syndikát investorů s přesvědčením, že musí mít pravdu, když spekuloval proti marce, franku a liře, které na začátku 20. let 20. století zažily velké oslabení a inflaci. Vývoj mu dal za pravdu. Podle jeho životopisce lorda Roberta Skidelskyho už v září Keynes oznamoval svému otci, že „se jeho financím daří dobře“.

Na konci roku 1920 splatil půjčku a zůstal mu malý zisk. V roce 1922 vrátil peníze svým přátelům ze skupiny Bloomsbury, s nimiž spekuloval, a Keynesovi zůstal profit zhruba 25 až 30 tisíc liber (asi 41 až 48 milionů korun v dnešních cenách).

I přes tři obrovské propady dokázal za život ve svém portfoliu výrazně překonat výkonnost trhu. A povedlo se mu to také s portfoliem, jež spravoval jako kvestor na King’s College od poloviny 20. let (hlavním kvestorem se stal v roce 1924). Jeho hlavní inovací bylo vytvoření samostatného univerzitního fondu, do něhož shromáždil různé volné finanční prostředky univerzity, dohromady asi 30 tisíc liber, přičemž na konci jeho života fond obsahoval zhruba 380 tisíc liber.

Akcie, obrazy a knihy

Transformovat investiční strategii se mu podařilo i v pojišťovnách National Mutual Life, kde působil od roku 1919, a Provincial Insurance Company (od roku 1923). Neúspěch naopak zaznamenal v investičním fondu Independent Investment Trust, který v roce 1924 založil s kolegou z ministerstva financí Oswaldem Toynbee Falkem, s nímž investoval od konce války. Poté, co fond prodělal téměř milion liber, musel v roce 1930 skončit, což způsobilo mezi oběma přáteli velké neshody a na dlouhou dobu rozchod.

Jak uvádí první životopisec Roy Forbes Harrod, který britského ekonoma osobně znal, Keynes odhadl v roce 1924 hodnotu svého majetku (po odečtení vypůjčených peněz a bez započtení obrazů a knih) na 57 797 liber. Na počátku roku 1937 to bylo 506 450 liber. Po své smrti v roce 1946 po sobě zanechal majetek ve výši 480 tisíc liber, včetně hodnoty obrazů a knih, což je v dnešních cenách výrazně přes půl miliardy korun.

(Text je upraveným výňatkem z předmluvy k výboru esejů Johna Maynarda Keynese s názvem Jsem liberál?, která vyšla v nakladatelství Academia v březnu 2021.