Brazílie objevuje nové hranice

Rodrigo Pozzobon se usmívá, jako by nemohl uvěřit svému štěstí. Na tváři mu září široký euforický úsměv člověka, který právě našel poklad.

O poklad tu do určité míry jde. Pozzobon vlastní farmu, která leží přes tisíc kilometrů západně od největších brazilských pobřežních států – nejkratší cestou je to odsud blíž k pobřeží Pacifiku než do Rio de Janeira –, a šikovně využívá nového trendu, jemuž jeho spoluobčané věnují jen malou pozornost a o němž zbytek světa téměř neví. Pětatřicetiletý muž je jedním z brazilských sójových králů.

V nažehleném tričku a manšestrových mokasínech by klidně mohl patřit mezi Faria Limers neboli smetánku ze São Paula pojmenovanou podle místní finanční čtvrti, kde tato elita žije, pracuje a tráví volný čas. Pozzobon se přitom narodil a vyrostl v západobrazilském státě Mato Grosso, odkud pochází i několik generací jeho předků. Pozzobonův otec v 80. letech pracoval pro místní zemědělské družstvo a později si založil vlastní farmu. Jeho syn dnes vlastní farmy hned dvě a k tomu dva domy. Do São Paula se vydá maximálně tak na příležitostný víkendový výlet.

„Neumím si představit, že bych žil jinde,“ říká anglicky a následně přepíná do portugalštiny, protože nadšení je silnější než jeho jazykové dovednosti. „Dá se tu vydělat jmění.“

Za posledních dvacet let se ze státu Mato Grosso, který je rozlohou téměř dvakrát větší než Španělsko, stal jeden z největších světových producentů plodiny, jež si u místních díky své výjimečné výnosnosti vysloužila přezdívku „zelené zlato“. Za tímto zemědělským boomem jsou změny v geopolitickém rozložení světa − od rostoucího vlivu Číny, která trvale lační po potravinových výrobcích, až po příchod populistů, jako je brazilský prezident Jair Bolsonaro, kterého řada obyvatel Mato Grosso přímo zbožňuje.

Současně se sójovým boomem ale dochází k poškozování životního prostředí a neřízenému drancování přírodních zdrojů, kvůli čemuž si Brazílie na mezinárodní scéně výrazně pohoršila. Na území Mato Grosso – v portugalštině doslova „hustý les“ – dnes převládají nekonečné rovinaté pláně sójových plantáží připomínající americký Středozápad. Nejseverněji položené oblasti státu, kde se krajina stýká s amazonským pralesem, se staly oběťmi nelegálního kácení lesů.

Nic z toho však Pozzobona příliš netrápí. Jeho životní mantrou je bohatství a pokrok a budoucnost vidí optimisticky. „Mohli bychom klidně přijet do Číny, dát jim facku a oni by sem stejně jezdili a skupovali naši sóju, protože jim nic jiného nezbývá,“ popisuje. „Nemají jinou možnost.“

Brazílii po staletí dominovaly pobřežní státy jako Rio de Janeiro a Bahia. Během 20. století se s rozvojem průmyslu v São Paulu a přesunem centra politické moci do Brasílie pozornost největšího národa Latinské Ameriky přesunula do vnitrozemí. Dnes se přemísťuje zase jinam, tentokrát do vzdálených, kdysi zdánlivě nedostupných končin. Mato Grosso je příliš daleko od hospodářské mizérie, která připravila o ekonomický elán velkoměsta jako Rio a São Paulo. Tento expandující pohraniční stát tak sehraje klíčovou roli v utváření budoucnosti celého brazilského národa.

Jeho rozmach mění i celkovou představu o Brazílii. Euforie z počátku nového tisíciletí, kdy se díky rychlému rozvoji obchodování s komoditami Brazílie stala miláčkem na mezinárodních trzích, je už dávno minulostí. Země se potýká s vysokou zločinností a chudobou. Korupce je takřka nevymýtitelná a demokratické instituce křehké. Bolsonaro – bývalý armádní důstojník známý vulgárními výroky – má v Brazílii velkou podporu, ale kvůli jeho rétorice o životním prostředí a dodržování lidských práv se země na mezinárodní scéně pomalu, ale jistě přesouvá do pozice vyvrhele.

Zatímco si zbytek národa prochází krizí identity, ti, kteří žijí a pracují v Mato Grosso, nabízejí zcela jiný příběh. Tato pohraniční oblast jim dává naději a příležitosti. Francisco Olavo Pugliesi de Castro ze sdružení Famato zastupující místní zemědělce mluví o „nové Brazílii, o které nevědí ani sami Brazilci“.

Až na pár výjimek celou zemí z jihu na sever nepřerušovaně prochází dálnice BR-163. Ve státě Mato Grosso se táhne jako rovná přímka, takže pro řidiče by to neměl být komplikovaný úsek. Ale je. Dominuje tu nekonečný řetězec bílých dodávek a kamionů s několika návěsy – symbol úspěchu místních bohatých statkářů. Řidiči vědí, kde si dát pozor na kamery měřící rychlost, a mimo měřené úseky se tak povoluje naprosto všechno. Představte si zemědělskou verzi Šíleného Maxe.

Burácení motorů překvapivě utichá hned pár minut po sjezdu z dálnice. Ať už se vydáte na západ, nebo na východ, rychle se ocitnete uprostřed ospalé zemědělské krajiny bez jediného kopce rozprostírající se na stovkách kilometrů. V nejodlehlejších končinách státu žijí ve viditelně označených rezervacích kmeny původních obyvatel, na jejichž půdu si dělají zálusk ti, jimž domorodci přezdívají kajaiba („bílý muž“).

I když je plná výmolů, tahle jedno­proudá dálnice je pro místní životně důležitou infrastrukturou. Brazilští sójoví magnáti mohou díky ní vyvážet do světa. Místní rozvíjející se města jako Sinop, Sorriso a Nova Mutum spojuje s městem Cuibá na jihu a o více než tisíc kilometrů dál na sever zase s rameny Amazonky.

S Pozzobonem se setkávám v Lucas do Rio Verde, novém, úhledně postaveném městě, které se řadí mezi nejrychleji se rozvíjející městské oblasti v celé zemi. Lucas, jak mu místní zkráceně říkají, je město, jemuž se rapidní růst z minulých let podařilo přetavit do investic do školství a městských služeb. Příjmy z daní se místní úřady snaží utrácet co nejrychleji, aby město udrželo krok se závratným růstem populace.

„Vzniká tu úplně nová Brazílie,“ říká Pozzobon a dodává, že Mato Grosso je jediný stát, který si udržel ekonomický růst i během pandemie – ve skutečnosti tu podle odhadů růst loni o procento zpomalil, ale i tak se jedná o jeden z nejlepších výsledků ze všech 27 brazilských států. Důvod je podle Pozzobona prostý: „Během pandemie jsme přestali dělat spoustu věcí, ale nikdo nepřestal jíst.“

Brazilské zemědělství se na celkovém hrubém domácím produktu podílí 22 procenty a jeho rozvoj je v zemi vzácným pozitivním trendem, protože průmysl a služby se stále potýkají s důsledky zničující ekonomické recese před pěti lety. Fernando Tadeu de Miranda Borges, profesor ekonomie na Federální univerzitě Mato Grosso, nepozoruje žádné známky zpomalení. „V příštích letech bude brazilský růst pohánět právě Mato Grosso,“ tvrdí. Zároveň však upozorňuje, že úspěch závisí na schopnosti udržet korektní diplomatické a obchodní vztahy zejména s Pekingem, jehož trpělivost Bolsonaro testuje různými posměšky a jízlivostmi.

Od příjezdu prvních portugalských objevitelů v roce 1500 si Brazílie prošla zemědělským boomem již několikrát. Cukr postupně nahradila káva a poté kakao. Stát Mina Gerais zažil i zlatou horečku. Ta do oblasti přilákala takové množství těžařů, že tam vypukl hladomor, který zabil velké množství nově příchozích dobrodruhů. K takovýmto boomům však většinou docházelo v úrodných oblastech s vynikajícími podmínkami pro zemědělství nebo na místech relativně blízko pobřeží s přístupem k přístavům a snadné dopravě. Mato Grosso nesplňuje ani jedno.

Savana Cerrado, která pokrývá většinu území Mato Grosso, tvoří jakýsi ochranný pás na jihu od Amazonského pralesa. Oblast byla až do konce 20. století považována za příliš nehostinnou pro jakoukoliv zemědělskou činnost. Změnil to až technologický pokrok, který přinesl nové metody hnojení a možnost plodiny mírně geneticky modifikovat, což tu umožnilo začít pěstovat pšenici, kukuřici, bavlnu a sójové boby.

Tento proces se následně urychlil díky ekonomickému růstu Číny. Tím, že se ve druhé největší světové ekonomice zvýšila poptávka po mase, stoupl také zájem o suroviny jako sójové boby, které slouží jako krmivo pro dobytek. Produkci sóji, která se hodí i k výrobě olejů, Brazílie za posledních deset let zvýšila z 75 milionů tun na více než 130 milionů v roce 2020, čímž překonala USA a stala se největším světovým producentem této plodiny. Produkce kukuřice se téměř zdvojnásobila na 105 milio­nů tun ročně.

Pro starousedlíky z brazilských velkoměst ale Mato Grosso přesto zůstává zapomenutým místem, které si spojí nanejvýš s parným, horkým počasím, ale rozhodně ho nepovažují za nově vznikající epicentrum ekonomického růstu celé Brazílie. Po nedávném ohlášení automobilky Ford, že v zemi ukončuje výrobu, si guvernér státu Bahia stěžoval na úpadek průmyslu. „Brazílie je na nejlepší cestě k tomu, stát se jednou velkou farmou,“ prohlásil.

Některých obyvatel Mato Grosso se vnitřně dotýká, že se jejich státu s 3,5 mi-

liony obyvateli nedostává náležitého vděku za úspěchy z posledních let. „Podílem zemědělské výroby na HDP jsme už předběhli São Paulo,“ vysvětluje místní guvernér Mauro Mendes ve své kanceláři v hlavním městě Cuiabá. A jak sám dodává, není to všechno: „Prostor k dalšímu růstu tu nepochybně je.“

Dvě hodiny severně od Lucasu leží u dálnice BR-163 menší město Sinop. Má asi 150 tisíc obyvatel a jejich počet dál roste. Se širokými bulváry a pěstěnými parky je Sinop z hlediska urbanistického rozvoje chloubou celého regionu. „São Paulu se ještě nevyrovnáme, protože nám chybí divadla a další možnosti kulturního vyžití, ale těší nás, že se město rozvíjí a rozrůstá,“ říká Angelo Carlos Maronezzi, který stojí v čele místního výzkumného zemědělského ústavu. „Žije se tu velmi dobře, protože je tu hodně příležitostí – k práci, růstu, inovativním myšlenkám.“

Ještě před padesáti lety se v této části Mato Grosso rozkládaly husté lesy a buš a většina území zůstávala neosídlena. V 70. a 80. letech sem začaly proudit první vlny migrantů z jihu Brazílie, k čemuž je motivovaly tehdejší vojenské vlády, jež byly posedlé snahou rozvíjet i ty nejodlehlejší kouty území. Často se jednalo o potomky německých, italských a východoevropských přistěhovalců a s jejich příchodem se tak začalo rychle měnit etnické složení obyvatelstva, jemuž dříve dominovali hlavně domorodé kmeny a míšenci.

Na historické odkazy v Sinopu narážíme na každém rohu. Stěny radnice zdobí portréty těchto „kolonizátorů“ ze 70. let spolu s černobílými fotografiemi zachycující buldozéry při kácení původního pralesa. Něco takového by v dnešní době vyvolalo poprask. „Vzali jsme do vlastních rukou stát a půdu, které neměly skoro žádnou cenu, a zkultivovali jsme je pomocí technologií a nových metod hnojení,“ vysvětluje muž jménem Maronezzi, který se sem přestěhoval z jižní Brazílie v roce 1992.

Místní lidé, které potkáváme cestou, jsou dobře naladěni. Hodně je to znát hlavně ve městech Sinop a Sorriso, jejichž ulicím vévodí velké vily s majestátnými portály připomínající spíše Miami než bohem zapomenutý kraj kdesi uprostřed Brazílie. Stěžuje si málokdo, ale když se přímo zeptáme, co tu lidem vadí, obecní zastupitel ze Sinopu Ícaro Francio Severo přiznává, že problémem je kanalizace a přebujelá byrokracie. Kdekoliv jinde v Brazílii by se takovými maličkostmi nikdo na radnici vůbec nezabýval.

„Když jsme se přistěhovali, neustále se tu něco dělo, vzkvétalo nám to tu pod rukama. Byli jsme nadšení,“ říká Glaucia Regina Santosová, majitelka restaurace na odpočívadle dálnice BR-163. Na první pohled nevypadá jako člověk, který by se pasoval do role mluvčí této nové Brazílie. Když se potkáme uvnitř zaprášeného bistra, sedí přímo před velkým větrákem, téměř se nehýbe a v teplotách sahajícím ke čtyřiceti stupňům Celsia se snaží alespoň trochu zchladit. Opodál stojí dvě servírky, jimž tu a tam zaplatí řidiči kamionů za kávu či cigarety.

Jakmile se ale Santosové zeptáme na Mato Grosso, okamžitě ožije. „Mato Grosso, to je úspěch,“ tvrdí a zdůrazňuje, že i mladí tu mají příležitost najít si práci nebo studovat na jedné z četných univerzit v okolních městech (v Sinopu jich je hned sedm). „Tady si vydělá každý, kdo se neštítí práce,“ vysvětluje. „Každý, kdo má trochu odvahy, si tu vydělá.“

Takový optimismus je šokující, zejména pro lidi odjinud jako já, kteří jsou zvyklí na stížnosti Brazilců z pobřežních států. Například Rio je už několik let zcela na mizině – jeho úpadek ztělesňují oprýskané fasády dříve pompézních secesních budov. Také Minas Gerais je bez peněz, i když má nerostné bohatství. São Paulo sice nemá pokladnu úplně prázdnou, ale bohatství je zde nerovnoměrně rozděleno mezi moderní a rozvíjející se metropoli a rozsáhlou oblast chudinských favel na předměstí.

Většina ekonomů konstatuje, že hospodářský růst se v Brazílii historicky odehrával v cyklech. Když se na jeho strukturu podíváme podrobněji, je zjevné, že prosperitu silně předurčuje geografie. Pro hrdiny z překrásného románu Jorge Amada Gabriela, hřebíček a skořice, kteří vlastní kakaové plantáže ve státě Bahia ve 20. letech, je ekonomický pokrok všudypřítomnou realitou.

Bahia přitom dnes patří mezi nejchudší oblasti Brazílie. Rio de Janeiro se naproti tomu vezlo na vlně prosperity z prodeje komodit až do konce minulého desetiletí. Od ekonomické krize se mu však nepodařilo najít nový pilíř, o který se opřít. Výjimkou je cestovní ruch, jemuž však zasadily ránu dvě epidemie sužující město: koronavirus a kriminalita. I průmyslové a výrobní centrum země São Paulo má problém udržet krok s ostatními světovými megapolemi.

Jednoduše tu chybí peníze na investice. Santosová se do Mato Grosso přestěhovala ze São Paula před více než deseti lety a tvrdí, že vracet se rozhodně nehodlá. „Teď mě jen mrzí, že jsem se sem nepřestěhovala už dřív.“

Podnikavé nadšence z pohraničních oblastí nespojuje pouze hrdost, ale i obdiv, který chovají k Bolsonarovi.

Současný brazilský prezident dokázal využít nespokojenosti voličů frustrovaných z korupce a v roce 2018 vyhrál volby. Jeho vláda se vyznačuje opatrnými pokusy o hospodářskou reformu, neustálými vnitropolitickými rozbroji a mezinárodními neshodami, zejména co se týče vypalování amazonského pralesa. Pro pozorovatele zvenčí se Bolsonaro podobá Donaldu Trumpovi zejména populistickými kroky a vznětlivou rétorikou. Zatímco Trumpovy plány měly velký ohlas u ekonomicky slabší části americké populace, s Bolsonarem sympatizují bohatší podnikatelé a komunity, kteří si po letech levicových vlád nemohou vynachválit prezidentův vstřícný přístup k podnikání.

Ve volbách v roce 2018 získal Bolsonaro v Mato Grosso 66 procent hlasů. Podpora, které se těší v expandující zemědělské oblasti severně od hlavního města Cuiabá, je ale ve skutečnosti ještě větší. V Sinopu pro současného prezidenta, jemuž místní přezdívají Mito (tedy Mýtus), hlasovalo více než 77 procent obyvatel. Podobně v Sorrisu, které místní označují za „hlavní město brazilského zemědělství“.

Napříč regionem na vás shlíží prezidentova tvář z billboardů, které tu rozmístili jeho příznivci. Při nedávné prezidentově návštěvě v Sorrisu a Sinopu se k němu hrnuly davy stoupenců. „Kéž byste ho tu při té návštěvě viděli. Jde mu hlavně o lidi,“ vysvětluje sinopský zastupitel Severo. „Na zemědělství mu vážně záleží. Zjednodušil papírování, navýšil investice a přesunul sem další prostředky. Místní farmáři si ho cení mimo jiné pro to, že se jich zastal v souvislosti s tou ekologickou kauzou a že je chrání před levicovými kritiky, kteří tvrdí, že ničí Amazonii.“

Ale není to jen finanční podpora, co prezidenta s místními propojuje, sdílí s nimi i víru. Mato Grosso je jako většina zemědělských oblastí Brazílie silně věřící stát, i když zastoupení jednotlivých církví se v historii měnilo. Během posledních dvaceti let – současně s obnovou zdejší ekonomiky – je Mato Grosso svědkem dalšího, v Brazílii čím dál častějšího jevu − vzestupu evangelické církve.

Oficiálně se Bolsonaro stále hlásí ke katolické církvi, ale podporu evangelického hnutí si získal, když se dva roky před zahájením prezidentské kampaně nechal pokřtít knězem v Jordánu v Izraeli. Byl to velmi prozíravý tah. Pokud bude tento trend pokračovat, do roku 2030 se k evangelické církvi přihlásí většina Brazilců. V Mato Grosso je to znát již nyní. V roce 2000 se za evangelíky označovalo 16 procent obyvatel – v roce 2010 se toto číslo zvýšilo na 25 procent. Sčítání lidu naplánované na rok 2020 se kvůli pandemii odsunulo, ale podle regionálních průzkumů se k evangelické církvi bude v současnosti hlásit více než 30 procent obyvatel Mato Grosso.

„Sorriso vzkvétá díky náboženství. Za naprostou většinu prosperity vděčíme náboženství,“ tvrdí obyvatelka města Cristiane Silva Paulino Rodriguesová. Hlásá tak zásady teologie prosperity, jejíž popularita v Brazílii roste. Podle tohoto výkladu Bible by měli věřící odvádět církvi deset procent svého příjmu a Bůh jim za to zajistí materiální bohatství.

Bruno Mendes Dos Santos, pastor Světové církve Boží vůle v Sorrisu, tvrdí, že důležitou rolí církve je udržet v městech v této oblasti komunitního ducha a smysl pro odpovědnost. „Náboženství nás spojuje,“ odpověděl na mou otázku, jakou roli hraje víra v místech jako Sorriso. „Pomáhá nám se vším.“

Zatímco střední třídě v brazilských velkoměstech není jasné, čím si Bolsonaro udržuje tak vysokou popularitu, zdejší obyvatelé zas nemohou pochopit, proč jejich prezidenta někdo nesnáší. „Líbí se mi jeho přístup,“ říká Madalena Euclides Dos Santosová, která se v Sinopu živí prodejem liturgických oděvů. „Je to politik, který říká věci tak, jak jsou. Brazilci jsou zvyklí na sladké řečičky, ale on je upřímný a říká nám i nepříjemnou pravdu.“

U místních Bolsonaro nasbíral další body tím, že se zaměřil přesně na to, co od federální vlády potřebují nejvíc – investice do infrastruktury. Loni se jeho vládě podařilo nově vyasfaltovat dálnici BR-163 až k amazonskému přístavu Miritituba. Díky tomu se farmáři z Mato Grosso dostanou až k divokým amazonským řekám a mohou je využít k přepravě zboží do světa. Prezident také lobbuje za výstavbu železnic, které by protkaly Mato Grosso ze severu na jih a z východu na západ.

Tyto plány narazily na odpor domorodých komunit, které by se kvůli tomu musely vzdát velké části svých chráněných území. I když je dálnice BR-163 klíčová, vzdálenosti jsou v Brazílii tak velké, že kamionová doprava jednoduše nedává ekonomický ani ekologický smysl. Vývozce vyjde levněji posílat výrobky z brazilských přístavů rovnou do Číny, než se je snažit na vlastní náklady dopravit na pobřeží z vnitrozemských států jako Mato Grosso.

„Jednou jsem navštívil jednoho farmáře v Iowě ve Spojených státech, který se rozčiloval, že sóju musí dovážet 25 kilo­metrů na nejbližší nádraží,“ vzpomíná Pozzobon. „Řekl jsem mu, že kvůli něčemu takovému bych se rozčiloval rád – my musíme sóju vozit do nejbližšího přístavu Paranagua kamionem 2100 kilometrů.“

Vzhledem k tomu, že by se světová populace měla během příštích třiceti let rozrůst na deset miliard lidí, farmáři z Mato Grosso mohou očekávat čím dál větší zisky. Zvětšující se brazilské „superfarmy“ si však vybírají svou daň. V letech 2009 až 2019 nechali zemědělci v Mato Grosso vykácet téměř 14 tisíc kilometrů čtverečních pralesa, což rozlohou odpovídá americkému státu Connecticut. Odlesňování je tu druhé nejintenzivnější hned po amazonském státě Pará.

„Během Pařížské klimatické konference v roce 2015 přijal stát Mato Grosso závazky týkající se životního prostředí. Místní vláda zvýšila počet inspekcí a míru sankcí, což je určitě pozitivní,“ vysvětluje Cristiane Mazzettiová z brazilské pobočky Greenpeace. Ale i tak se plocha vykáceného pralesa v roce 2020 zvýšila. „Federální vláda dává jasně najevo, že před ekologickými zločiny zavírá oči. A co hůř – letos plánuje snížit rozpočet na inspekce, boj s lesními požáry a odlesňování,“ dodává.

Intenzivní devastace pralesa začala před desítkami let, kdy byl mottem představitelů vojenské diktatury takzvaný „developmentalismus“. Jeho cílem bylo sjednotit Brazílii budováním měst a silnic, včetně dálnice BR-163. Bolsonaro v devastaci životního prostředí ale pokračuje a populistické sliby na podporu farmářů, zlatokopů a těžařů dřeva používá jako omluvu pro kácení dalších hektarů pralesa.

Zastánci zemědělského odvětví tvrdí, že ekologové situaci nerozumí. „Kdyby nebylo nás, čím by se lidé živili?“ namítá Francisco Olavo Pugliesi de Castro, šéf zemědělské asociace Famato. „Jak dlouho by lidstvo vydrželo bez brazilských potravin? Všechno se změní, pokud zbytek světa začne Brazílii vnímat jako spojence, jako zemi, která pro lidstvo zajišťuje potraviny. Každá země má nějaké poslání. Čína je centrum průmyslu. Spojené státy vévodí kapitalistickému a demokratickému světu. Posláním Brazílie je zajišťovat potraviny.“

Renato Farias, který vede ústav Insti­tuto Centro de Vida podporující udržitelnost v severní amazonské části Mato Grosso, vysvětluje, že veškerá debata o nelegálním odlesňování je citlivá – je to jako „zničit své vlastní dědictví“. Farias je zastáncem přístupu, který má čím dál větší podporu brazilských politiků a agrotechniků. Vychází z předpokladu, že díky novým technologiím a udržitelným postupům může Brazílie zemědělské výnosy zdvojnásobit, aniž by musela dál kácet prales. A přestože se tato myšlenka líbí, devastace životního prostředí pokračuje.

V dlouhodobém měřítku by mohly ekologické problémy pro Mato Grosso znamenat velké komplikace. Kolísavé klima ostatně ohrožuje sklizeň už dnes. Vědci jsou navíc přesvědčeni, že pokud kácení amazonského pralesa překročí určitý bod zlomu, dramaticky a rapidně se změní meteorologické podmínky ovlivňující jihoamerické zemědělství i průmysl.

Určitá rizika ale přináší i politická situace. Současnou kulturu „divokého západu“, která v Mato Grosso převládá, nyní podporuje, a dokonce přiživuje sám Bolsonaro. Populistického prezidenta však příští rok čekají další volby a i vzhledem k běsnění koronavirové epidemie není vyloučeno, že se ho voliči zbaví a nahradí jej brazilskou obdobou Joea Bidena, který bude ohleduplnější právě k životnímu prostředí. Bolsonarův vyostřený vztah s Čínou je pak další jasnou a bezprostřední hrozbou. Peking už vyjádřil nespokojenost se současnou vládou v hlavním městě Brasília a nikdo nepochybuje, že Čína je připravena vrátit úder, pokud se někdo rozhodne poškodit její zájmy nebo čest.

Sinopský zastupitel Severo se ale zatím ve své domácí kanceláři nadšeně probírá návrhy dalšího velkého projektu, který je podle něj už téměř hotový. Město se chystá vybudovat nové nákupní centrum se značkovými obchody, určené zejména pro místní elitu bohatých farmářů. Sinop tím navíc vstoupí do další etapy rozvoje a stane se tak ještě atraktivnější pro případné přistěhovalce z brazilského pobřeží.

„Musíme se ještě zlepšit v řadě věcí, aby se Sinop stal skutečně dobře organizovaným velkoměstem,“ říká. „Kdybyste si ale jeho současnou podobu srovnali s fotografiemi před pěti lety, nevěřili byste vlastním očím. Ten rozvoj je prostě neuvěřitelný. A nejde ho zastavit.“

Bryan Harris, šéf brazilské pobočky Financial Times