Británie hledá cestu zpět. Burnham vrací Unii do hry

Představení státního rozpočtu je v Británii každoroční událostí, kterou lidé sledují v hospodách i bankách. Při projevu ministra financí zjišťují, co vláda plánuje a jak její rozhodnutí ovlivní jejich peněženky. Letos byla očekávání zvlášť vysoká: premiér Andy Burnham slíbil zásadní obrat v hospodářské politice. Rozpočet však naděje na novou růstovou strategii nenaplnil. Právě schopnost překonat hospodářskou stagnaci přitom rozhoduje o věrohodnosti Burnhamova příslibu změny.

„Premiér se ujal moci se slibem, že ukončí čtyřicet let neoliberalismu, a místo toho jsme dostali čtyřpencovou slevu na nakládané okurky,“ ironizovala návrh šéfka konzervativní opozice Kemi Badenochová. Rozpočet obsahuje přes sto dílčích opatření, ale neukazuje, jak chce vláda překonat dlouhodobě slabý hospodářský růst. Jediný zřetelný náznak změny míří přes Lamanšský průliv: britská politická debata se tento týden místo rozpočtu soustředí na možný návrat země do Evropské unie.

Konec desetiletého tabu

Šestapadesátiletý Burnham prohlásil, že návrat do EU považuje nejen za možný, ale také za žádoucí ještě „za svého života“. Prolomil tím nepsané pravidlo, kterým se od referenda v roce 2016 řídili představitelé všech velkých britských stran: otázku členství znovu neotevírat. Tehdy se voliči těsnou většinou vyslovili pro odchod z Unie, který britskou společnost dodnes rozděluje.

Tématu se vyhýbali dokonce konzervativci a pravicoví populisté, kteří brexit prosazovali. Řada jejich tehdejších slibů se totiž nenaplnila. Ani zastánci odchodu proto neměli zájem znovu otevírat spor o jeho důsledky. Výsledkem bylo desetiletí, během něhož se jen obtížně vedla otevřená diskuse o tom, jaké místo chce Británie zaujímat v Evropě a ve světě.

Nyní se o EU znovu přou poslanci a otázka členství se vrací i do londýnských politických debat. Argumenty nejsou jen ekonomické. Bez těsnějších obchodních vztahů s evropskými sousedy může Británie jen těžko využít celý svůj růstový potenciál. Ruská hrozba a odvrat Spojených států od Evropy zároveň připomínají, že geografickou polohu země nelze změnit politickým rozhodnutím.

Podle průzkumů pokládá většina Britů brexit za chybu a podporuje opětovný vstup do Unie. Burnham nicméně do příštích parlamentních voleb, které se mohou konat i dříve než v roce 2029, vylučuje jak návrat do celní unie a jednotného trhu, tak plné členství v EU. Pro období po volbách podle něj zůstávají „všechny možnosti na stole“. Změna rétoriky tak zatím neznamená bezprostřední změnu britské evropské politiky.

Migrace jako hlavní překážka

Burnham připouští dokonce obnovení volného pohybu osob mezi Británií a EU. Právě obavy z vysokého přistěhovalectví jsou však největší překážkou sbližování. Vývoj po brexitu přitom ukazuje paradox: počet legálních i nelegálních přistěhovalců se zvýšil, pouze nyní přicházejí ze zemí mimo Evropskou unii. A nelze předpokládat, že by případné opětovné otevření britských hranic občanům EU vyvolalo jejich masový příliv.

Otázky také pro Brusel

Zatímco na britských ostrovech debata o návratu sílí, na evropském kontinentu ji provází překvapení i zájem. V Bruselu, Berlíně a Paříži by se však měla otevřít také otázka, za jakých okolností by byl britský návrat možný a do jaké Unie by se vlastně Británie vracela.

Překážky totiž neleží jen v Londýně. V době případného britského rozhodování by směřování EU mohly výrazně ovlivňovat pravicově populistické síly ve Francii, Německu, Španělsku a Polsku, což by pro Británii mohlo přitažlivost členství snížit. Další postup tak bude záviset nejen na Burnhamově vládě a výsledku příštích britských voleb, ale i na politickém vývoji v členských státech Unie. Britská debata o návratu proto dříve či později vyvolá potřebu odpovědi také na evropské straně Lamanšského průlivu.