Budování nového světa. Z betonu

Války nebývají šťastným obdobím pro stavebnictví. Vojenské nároky utlumují civilní výstavbu, výrobní kapacity jsou směrovány pro potřeby válečného úsilí. Nedostatek surovin i pracovních sil vede obvykle k masivnímu útlumu výroby. Ne nadarmo v posledních letech první světové války rakouská výroba cementu využívala pouhou čtvrtinu svých výrobních kapacit. Přesto na československý průmysl stavebnin později čekal obrovský boom.

Pohlédneme-li do období, kdy už byly poválečné krizové jevy překonány a hospodářská konjunktura kulminovala, tak stavebnictví patřilo k nejvýnosnějším oborům podnikání. Jak uvádí jeden ze současných nejpovolanějších odborníků na dějiny stavebního průmyslu Tomáš Gecko ve své knižní monografii Nástroj vražedný, či prospěšný? (2021): „Ve dvacátých letech byla výroba stavebnin zdaleka nejrentabilnějším oborem československé ekonomiky, jemuž se v sekundárním sektoru dokázalo přiblížit jen pivovarnictví a sladovnictví. Tento trend byl obzvlášť patrný po roce 1927, takže cenné papíry producentů stavebních hmot meziročně vzrostly na burze o 85,8 procent (sic!), čemuž se tehdy blížil pouze strojírenský a kovodělný průmysl (což bylo tehdy 81 procent – pozn. autorů). Průměrný růst hodnoty československých akcií v letech 1927 až 1928 přitom činil jen 35,4 procenta.“

O takový růst se přičinily především domácí cementárny, daleko méně pak cihelny či vápenky. První světová válka odvála líbivé štukové secesní ozdoby, které se nacházely stále ještě na domech postavených v drtivé míře tradičními postupy – tedy zdmi z cihel a stropy z dřevěných trámů. Nadcházel už čas betonových staveb a železobetonových skeletů. A jak jsme již vysvětlovali minule, válečný management rovněž posílil kult racionalizace.

Stavební fukcionalismus v ČSR

Protějškem taylorismu, respektive fordismu na poli výrobním, jimž jsme věnovali předchozí díl našeho seriálu, byl v oboru stavitelství funkcionalismus. Forma měla být podřízena účelu, funkci. Za minulostí byla nakreslena tlustá čára oddělující nový svět: „Neboť civilisace strojová je podstatně v rozporu s civilisací umění a řemesel (…) Stroj likviduje umění i řemesla. Stroj vytvořil nové vztahy a poměry sociální, duchovní i morální, způsobil změnu prostředí a stal se posléze i profesorem moderní estetiky a likvidátorem umění. Stává se součástí člověka,“ vysvětloval Karel Teige, jeden z hlavních tuzemských propagátorů funkcionalismu, na stránkách revue Disk v roce 1925. A guru funkcionalistického přístupu,

Le Corbusier, totéž vyjádřil s lakonickou přesností: „Dům jest obývacím strojem.“

České prostředí bylo – oproti evropskému západu – k betonu zdrženlivější. Útlá brožura Karla Herzána Beton a železo v moderních stavbách (1904) je vlastně první domácí odbornou prací na dané téma. Herzán ovšem nebyl jen zaměstnanec pražského magistrátu a vysokoškolský učitel stavebnictví, stal se též úspěšným podnikatelem v oboru, když se v roce 1902 přidružil ke zkušenému staviteli mostů z Velimi: k Ludvíku Uhlířovi. „Firma patřila k prvním, které prováděly v Čechách a na Moravě stavby, hlavně mostů z vytuženého betonu. Byla první, která použila v Rakousku při mostních stavbách zakládání betonovými piloty,“ konstatoval historik Jiří Lapáček, autor dosud nejdůkladnější studie o jejich společném podnikání.

Zajímavé mosty přes řeku Bečvu v Přerově a Hranicích pak smetla druhá světová válka, ale třeba most přes Ohři u Postoloprt válku přežil. Ačkoliv je Herzánovo jméno mimo expertní kruhy již spíše zapomenuto, mnozí slavnější pokračovatelé se k němu hlásili i později.

Betonář Bechyně a ti druzí

Mezi ně patřil i Stanislav Bechyně, patrně jedna z vůbec nejvýznamnějších postav českého betonového stavitelství ve 20. sto­­letí. I když může být Bechyně považován za příklad typického konjunkturalisty, který jde úspěšně za svou karié­rou bez ohledu na změny režimů, jeho erudice je nesporná. Získal si věhlas svojí odvážnou stavbou paláce Lucerna v Praze, kde – tehdy zcela ne­obvykle – chyběly v nosných konstrukcích do té doby nepominutelné cihly a trámy. A tak jako byl úspěšným inženýrem v mezi­válečné ČSR, dokázal po roce 1948 uhrát i roli příkladného budovatele socialismu. Stal se dokonce předlohou televizní inscenace Velký oblouk z cyklu Hrdinové naší doby z roku 1974, kde jej ztvárnil herec Zdeněk Řehoř.

V době stavby Lucerny pracoval Bechy­ně pro stavební firmu Skorkovský, založenou v roce 1911 původně jako Pražská stavební a betonářská společnost. Bechyně byl o šest let mladší než zakladatel firmy Karel Skorkovský; oba byli absolventy Vysoké školy technické (dnešní ČVUT) a spojoval je mladický zápal pro nové technické postupy. Bechyně si získal jméno již svými neotřelými konstrukčními postupy při stavbě libeňské, respektive vysočanské Pragovky (První českomoravská továrna na stroje) v závěru první světové války – dnes je již zbořená a na jejím místě se skví O2 arena i se svým zázemím. Ale pravým klenotem jeho rané činnosti zůstává zmíněný palác Lucerna z roku 1919. Ač na něm zůstávají mnohé prvky secesního dekorativismu, svojí inovativní rámovou konstrukcí z betonu ohlašoval nové časy.

Jméno Skorkovský už dnes osloví asi jen fanoušky dějin architektury, nicméně jeho odkaz ve stavebním podnikání trvá. Jak uvádí historička Jana Geršlová, po druhé světové válce byla jedna z největších domácích stavebních firem zařazena do národního podniku Československé stavební závody jako sekce Stavobet, aby se v roce 1952 stala součástí podniku Stavby silnic a železnic. V roce 1991 se osamostatnila jako Stavby mostů Praha; po dalších transformacích a změnách dnes nakonec představuje součást nadnárodního koncernu Průmstav-Vinci.

Pittel & Brausewetter à la Baťa

Firmám, které se již před první světovou válkou snažily působit v rámci celého prostoru habsburské monarchie, vznikl po jejím rozpadu problém, jak fungovat přes hranice nových národních států, když se jejich ústředna nacházela zpravidla ve Vídni či Budapešti. Takovým případem byl i další z velkých hráčů meziválečného stavebnictví: firma Pittel & Brausewetter. Ta hned roku 1919 oddělila své pobočky na území ČSR od mateřské firmy a vytvořila z nich samostatný podnikatelský subjekt. Přestože v jednotlivých nástupnických zemích byly jejich podniky samostatné, majetková provázanost zajistila jednotnou obchodní i stavební strategii.

Pittel & Brausewetter bývá považována za protějšek obuvníka Bati na poli stavebnictví. I tato firma si zakládala na promyšleném, vědecky podloženém managementu. A obdobně jako Baťa se snažila zformovat velký koncern zahrnující nejrůznější činnosti, aby byla co nejméně závislá na externích dodavatelích. Proto měla své výrobny stavebních materiálů a do jejího majetkového portfolia patřily cihelny, dřevozpracující závody anebo vápenky. Racionalizace platila také pro řízení zaměstnanců, jak ukazuje přiložený úryvek z podnikového oběžníku z roku 1923. I zde byla zřetelná tendence – tak jako u Bati – k vytvoření kooperativní formy „spolupracovníků“ namísto antagonistického vztahu zaměstnavatel kontra zaměstnanec.

Přestavby, ale i obrana vlasti

Výrazný impulz pro rozvoj betonového stavitelství vycházel z veřejných rozpočtů, takže příslovečná metafora „budování státu“ zde získávala doslovný význam. Přestavba Prahy na moderní metropoli spočívala nejen v budování symbolických staveb typu monumentálního památníku na Vítkově či sletového stadionu na Strahově, ale i ve výstavbě reprezentativních správních budov a zejména nových bytů. Současně bylo třeba přestavět a inovovat dopravní infrastrukturu (kupříkladu žižkovské nákladové nádraží), značné prostředky z veřejných i soukromých zdrojů pak směřovaly na elektrifikaci a vodní hospodářství.

Ve třicátých letech pak schopnosti českých podnikatelů se stavebními hmotami a betonem především dostaly prostor při realizaci systému opevnění státu. Ač můžeme diskutovat o smysluplnosti těchto obranných investic, nelze zpochybnit, že šlo o úspěšně zvládnutou mobilizaci betonového stavitelství v Čes­koslovensku, na které se významně podílely právě soukromé firmy.

Hlavními představiteli betonového boomu na podnikatelském poli byly jednak projekční a stavební firmy, a na straně druhé šlo o producenty klíčových surovin. Z druhé skupiny je třeba zmínit vedle již jmenovaného Skorkovského další inženýry, kteří po získání titulu začali budovat své podniky. První generace stavitelů technických staveb (firmy Velfík, Záruba-Pfeffermann, Müller & Kapsa či Kruliš) se etablovala již před první světovou válkou a v meziválečném období významně rozšířila své portfolio o betonové stavby, byť často již bez přímé účasti zakladatelů a pod vedením jejich následovníků, obvykle synů. Karel Skorkovský, ale také Bedřich Hlava, pak reprezentují generaci druhou, která se objevuje na počátku vzniku republiky a svůj růst významně zakládá na programu budování státu.

Skorkovský i Hlava se narodili v osmdesátých letech 19. století a po absolvování pražské techniky se věnovali projekční praxi. Po vzniku ČSR již vedli vlastní stavební firmy a právě u Hlavy, který vytvořil podnik ve spolupráci s brněnským Antonínem Kratochvílem, začínal již představený Bechyně. Hlava stejně jako Skorkovský získali své první zakázky na přestavbě československé železniční sítě a často se společně podíleli na významnějších veřejných stavbách.

Příklad? Tím může být jejich spolupráce při výstavbě klíčových prvků modernizace dopravní sítě národní metropole – a to železobetonových mostů: Libeňského a Jiráskova. Obě firmy rovněž úspěšně vysoutěžily podíly na pozdějším budování systému opevnění země.

Prastav – Bartovo impérium

Ovšem na výstavbě československé republiky a její nové, racionální a strohé funkcionalistické tváře se zcela zásadním způsobem podíleli také dodavatelé surovin. Příběhů drobných a středních producentů dílčích surovin i lokalit, jejichž tvář dobývání materiálů pro moderní stavební technologie zásadně proměnilo, poskytuje regionální literatura bezpočet. Nás však zajímají hlavní figury – a mezi ně nepochybně patří rodina Bartů (či později Bártů).

Roku 1920, zřejmě právě v reakci na výzvy spojené s budováním státu na základě racionalizační víry v možnosti betonového stavitelství, se spojili tradiční pražští producenti stavebních hmot, firmy Max Herget (výroba cihel od roku 1745) a Barta & Tichý (od roku 1870 zřejmě první výrobci portlandského cementu v českých zemích). Nedostatek cementu brzdil poválečnou rekonstrukci a jeho cena na trhu stoupala. Do čela nové firmy se postavil Rudolf Barta, jenž převzal po svém otci a tchánovi (tedy Barta a Tichý) firmu již před první světovou válkou a energicky započal systematické budování a rozšiřování podniku.

Do Prastavu vložil Rudolf Barta vedle cementárny v Podolí taktéž své keramické závody (výroba kanalizačních trubek), novou továrnu na betonové desky, dlaždice a umělý kámen a také řadu lomů na mramor. Nový podnik měl především rozšířit produkci vápna a cementu pro výrobu betonu. A k tomu účelu investoval značné prostředky do strojního zařízení cementárny v Radotíně u Prahy a rozšíření jejího výrobního programu. Když se v první fázi nepodařila expanze dle plánu – zejména vlivem konkurenční politiky cementárny v Králově Dvoře, jež trh do značné míry ovládala – Barta výměnou za část akcií získal v polovině dvacátých let další kapitál a podnik úspěšně konsolidoval. A to i za pomoci Živnobanky, která postupně získala silnou pozici ve firmě, jež z pohledu státu představovala strategicky důležitý prvek prosperity a obranyschopnosti státu. V období hospodářské krize pak Barta sehrál významnou roli v kartelových a regulačních dohodách, jež zajistily omezení konkurenčního boje mezi výrobci v Československu. Když roku 1938 odstoupil z vedení společnosti, kterou převzal jeho syn, výrobní kapacita firmy byla asi desetkrát větší než v roce 1921!

Budování mladého státu z betonu tak prostřednictvím výstavby dodnes obdivovaných monumentů technické architektury, ale i běžných užitných staveb činžovních domů anebo dopravních infrastruktur otevřelo mnoho podnikatelských příležitostí – často úspěšně vy­užitých. A byť posléze přišlo znárodnění, v osobnostech dědiců firem, kteří se angažovali v zestátněném stavebním průmyslu na čelních pozicích (Libor a Quido Zárubové, Rudolf Bárta ml.), lze spatřovat pokračování příběhu podnikatelských úspěchů první republiky.

Autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK