Časy se mění, oděvy s nimi

K mému překvapení jsem ve skříni objevil triko Nike z roku 1998, jehož gramáž, barva i kvalita mě doslova zarazily. Jak je možné, že tak staré a obnošené tričko je i po letech v lepší kondici než relativně nový kus?

Mé triko Nike je samozřejmě jen jedním dílkem skládačky. Ve vedlejší skříni visel otcův svetr, se kterým podle jeho slov frajeřil v pětasedmdesátém roce. Koupil ho v Tuzexu, a ačkoli svetr má dnes řadu šrámů, stále drží a vypadá k světu. To se však nedá říct třeba o spodním prádle Calvin Klein, které jsem si pořídil zhruba před půl rokem. Paradoxně je asi ve stejném stavu jako podobný model, který jsem před nějakými patnácti lety přivezl z USA. Ano! Patnáctileté trunks bez děr a trčících nití. Je jasné, že kvalita oblečení šla za posledních patnáct let do háje. A teď není řeč jen o běžných značkách. Své by o tom mohly vyprávět třeba majitelky luxusních kabelek Chanel, jejichž cena skokově stoupá každým rokem, ale kvalita míří opačným směrem.

Staré dobré časy

Fráze „staré dobré časy“ je klišé a většinou ji z úst vypouštějí lidé, kteří už mají to nejlepší v životě za sebou a odmítají přijmout realitu současnosti, v níž se necítí komfortně. V případě oblečení je to však holá skutečnost. Bývaly doby, kdy oblečení bylo investicí. Když si člověk nějaký kousek kupoval, tak s tím, že mu kvalitní a řemeslně precizně zpracovaný výrobek vydrží roky. V 80. letech Američané utráceli za oblečení v průměru kolem sedmi procent svého ročního příjmu a kupovali přibližně dvanáct nových kousků ročně. Dnes toto číslo vzrostlo na průměrně 68, přičemž výdaje klesly na pouhá tři procenta příjmu. Důvodem je fast fashion neboli rychlá móda.

Tento termín poprvé použitý v roce 1989, kdy španělský řetězec Zara otevřel svůj první obchod v USA, označuje rychlou výrobu levného a módního oblečení, jež napodobuje vysokou módu z přehlídkových mol a módních časopisů. Pro vaši představu: cyklus důkladného návrhu, výroby a následné distribuce k zákazníkům se podařilo „stáhnout“ z přibližně devíti měsíců na pouhých patnáct dnů, což je řečí čísel zefektivnění o neuvěřitelných 94,5 procenta. Značky jako Zara, H&M nebo nověji Shein tento model dovedly k dokonalosti, čímž vytvořily nekonečný cyklus spotřeby. Oblečení je navrženo tak, aby bylo nošeno jen několikrát a poté vyhozeno. A to bez výčitek svědomí.

Vzestup rychlé módy byl v kontextu USA podpořen několika klíčovými událostmi včetně podpisu dohody NAFTA v roce 1994 prezidentem Billem Clintonem, což umožnilo zlevnit výrobu oblečení přesunem do Mexika. O několik let později se normalizovaly obchodní vztahy s Čínou, čímž se maloobchodníkům otevřel přístup k prakticky nevyčerpatelnému množství levné pracovní síly. To vedlo k masivnímu odchodu textilních továren z USA a s vypršením dohody Multi Fibre Arrangement v roce 2005, která dříve omezovala dovoz textilu z rozvojových zemí, se brány rychlé módy plně otevřely.

Dopad na kvalitu oděvů v obchodech byl okamžitý a lze ho ilustrovat na džínech. Například vintage úlovek džínů značky Abercrombie & Fitch z roku 2000 ze stoprocentní bavlny ve vyšší gramáži je v ostrém kontrastu s párem, který váží méně a je vyroben ze směsi bavlny a elastanu. Přidání elastanu sice džínům dodá pružnost, ale také výrazně zkracuje jejich životnost. A tento pokles kvality se netýká jen džínů. Třeba svetry, které byly dříve ušity z vlny, se nyní dělají spíše z polyesteru nebo akrylu, tedy syntetických přízí, jež působí levně a dlouho nevydrží.

Tento posun k levnějším materiálům a výrobním metodám ještě urychlila finanční krize v roce 2008. Střední třída si utahovala opasky, maloobchodníci začali šetřit. Jak? Zachovali stejné ceny, ale snížili náklady na výrobu tím, že začali preferovat levnější materiály a šetřit na detailech, jako jsou kapsy, knoflíky nebo zipy. Výsledkem je závod ke dnu, kdy i značky kdysi považované za luxusní produkují to, co lze popsat jen jako přikrášlenou rychlou módu.

Všechno z jednoho pytle

Rychlá móda však není jen špatná kvalita. Má dalekosáhlé důsledky pro životní prostředí a pro lidi, kteří tohle oblečení vyrábějí. Dělníci v zemích jako Bangladéš pracují v nebezpečných podmínkách za mizerné mzdy. A pro důkazy není třeba chodit daleko. V roce 2013 se vlivem otřesů tisíců šicích strojů zřítila oděvní továrna Rana Plaza na předměstí Dháky, v níž zemřelo přes tisíc lidí, převážně žen – živitelek rodin. Navzdory celosvětovému pobouření se toho však moc nezměnilo. Vyšetřování z roku 2021 ukázalo, že továrny, které zásobují Shein, jsou stále přeplněné a nebezpečné, přičemž lidé tam pracují více než 75 hodin týdně. A pak je tu otázka nucené práce, kdy až 30 procent oblečení prodávaného v USA obsahuje bavlnu ze Sin-ťiangu, oblasti v Číně, kde jsou Ujgurové a další dělníci z muslimských menšin nuceni pracovat na bavlníkových plantážích a v továrnách.

Dopad na životní prostředí je stejně alarmující. Průměrný Američan se každoročně zbaví přibližně 37 kilogramů oblečení, což přispívá k milionům tun textilního odpadu, který končí na skládkách. Tento odpad není jen na obtíž; je to časovaná bomba. Polyester, dominantní materiál v dnešním oblečení, se rozkládá po staletí a při tom uvolňuje škodlivé mikroplasty do životního prostředí. A proč by vás to mělo znepokojovat? Inu, podle nejnovějších studií vědců z Nového Mexika se mikroplasty vyskytují třeba i v lidských ledvinách, játrech, nebo dokonce v mozku, kde bylo jejich množství až desetkrát vyšší než v jiných orgánech a v průběhu let toto číslo stále stoupá.

Čínský Shein (již s domicilem v Singapuru), současný lídr v závodu rychlé módy, tento trend zosobňuje. Narozdíl od Zary, která vlastní své továrny, funguje Shein spíše jako marketplace, propojující tisíce nezávislých čínských továren na své prodejní platformě. Tyto továrny jsou řízeny v reálném čase daty, což Sheinu umožňuje vyrábět a expedovat tisíce nových designů během několika dnů. Je to model, jenž dává přednost rychlosti a objemu před kvalitou a etikou, s katastrofálními důsledky pro dělníky a planetu.

Máte pocit, že když do oblečení a doplňků investujete vyšší částky a dáváte si pozor na to, kde a z čeho se vyrábí, jste z obliga? Bohužel vás musíme zklamat. Ani slavné logo s visačkou opatřenou několikatisícovou částkou není dnes zárukou, že si kupujete eticky i ekologicky šetrný produkt.

Ani luxusní módní domy, jako jsou ty spadající pod koncern LVMH, nejsou imunní vůči podobným obviněním. Navzdory jejich image exkluzivity a řemeslné kvality jsou tyto značky opředeny skandály, odhalujícími temnou stránku jejich dodavatelských řetězců. Nedávná vyšetřování v Itálii ukázala, že například firma Dior je zapletena do neetických pracovních praktik.

Rozhodnutí milánského soudu, který umístil italskou dceřinou společnost LVMH pod soudní správu poté, co vyšly najevo informace o subdodávkách prací firmám, které zneužívaly pracovníky, ukazuje na systematický problém. Luxusní kousky sice vznikaly v továrnách na území Evropské unie, ale bylo zjištěno, že řemeslníci (nejčastěji Číňané) v nich doslova žili. Byli nuceni pracovat téměř nepřetržitě v žalostných podmínkách a v nebezpečném prostředí – vše pro maximalizaci zisku značek, které své výrobky prodávají za tisíce eur. Soudní rozhodnutí naznačuje, že tyto praktiky nejsou výjimkami, ale spíše zakořeněnými metodami v luxusním sektoru. Ironií je, že zatímco tato odhalení občas vyplují na povrch, většina zákazníků luxusních značek zůstává převážně lhostejná. Půvab vlastnictví části historie značky převažuje nad jakýmikoli morálními výhradami. Firmy jako Loro Piana zase těží z práce domorodých komunit v peruánských Andách, které získávají nejjemnější vikuní vlnu. Přestože ceny těchto výrobků v buticích dosahují astronomických výšin, místní společenství si sotva sáhnou na zlomek bohatství generovaného jejich prací.

Třeba ještě není pozdě

Co tedy můžeme dělat? V první řadě musí dojít k zacelení legislativních mezer a celních výjimek, jež umožňují firmám jako Shein nebo Temu dovážet zboží koncovým zákazníkům přímo z Číny. Zákonodárci v USA i v Evropské unii zároveň pracují na závazných environmentálních a pracovních normách v módním průmyslu. Boj však zdaleka není u konce. Módní značky tvrdě lobbují proti těmto regulacím, a dokud budou spotřebitelé nadále vyžadovat levné a módní oblečení, cyklus bude pokračovat.

Je čas konečně přehodnotit náš vztah k módě. Oblečení, které nosíme, by nemělo být jednorázové; mělo by být vyrobeno tak, aby vydrželo, způsobem, který respektuje jak lidi, kteří ho vyrábějí, tak planetu, na které žijeme.

Přitažlivost rychlé módy je silná, ale skutečná cena je příliš vysoká. Je to cena, již musíme být jako spotřebitelé ochotni zaplatit, pokud chceme budoucnost, kde je móda udržitelná, etická a skutečně krásná. Bez výčitek.