Čekání na zázrak

Ještě před rokem se zdálo, že Alternativa pro Německo (AfD) zůstane na svých deseti procentech a nebude ohrožovat tradiční demokratickou politiku ani jako blokační minorita. Šlo v té době navíc o stranu silnou na východě a poměrně slabou na západě země. To se během roku zásadně změnilo.

AfD získala v říjnových zemských volbách v Hesensku skoro 19 procent, v Bavorsku bezmála patnáct. Potvrdila tak do té doby spíše virtuální zisky na celostátní úrovni, kde v předvolebních průzkumech již delší dobu překračuje dvacet procent a je dnes druhou nejsilnější stranou v Německu. V říjnových prognózách dokonce vyskočila až na 23 procent, což byly jen čtyři procentní body od vedoucí Křesťanskodemokratické unie (CDU).

Alternativa, kterou jako volič Oka­mu­rovy SPD podporuje bývalý český prezident Václav Klaus, aniž by si jako národovec všímal výzvy AfD k revizi Benešových dekretů, začínala jako strana antimigrační. Z těchto kořenů samozřejmě dál čerpá, v čemž ji dnes podporuje i dramatický vývoj na Blízkém východě a demonstrace radikálních muslimských přistěhovalců, zejména těch mladých v berlínském Neuköllnu. Stále větší roli ale hraje ekonomika. Nespokojenost s vývojem německého hospodářství, jež bylo motorem Evropy a excelentním světovým exportérem. Pořád platí clintonovské „je to v ekonomice, hlupáku“ a AfD si je toho dobře vědoma, i když v programu nenabízí žádný jiný recept na rozjezd ekonomiky než dělat to, co jsme dělali vždycky.

Levná energie, konkurenční výhoda

Německo zažilo v posledních dvou letech dva radikální šoky, které otřásly nejen důvěrou v ekonomiku, ale nakonec i v politiku. Přišly s válkou na Ukrajině. Nebyla to ani tak sama válka, nýbrž její dopady. Konkrétně krach německého snu o nízkých cenách, hlavně pak o levné energii, kterou na další dlouhá desetiletí zajistí Rusko. Ztráta ruských levných energií je také hlavní příčinou současné německé hospodářské stagnace: velké firmy si ještě nezvykly, že jejich energetické zdroje budou pravděpodobně dražší než v minulosti, což tlačí na restrukturalizaci výroby i globální organizaci provozu, kterou samozřejmě nelze provést ihned. Jenže peníze nepočkají a tečou dál… A firmy jdou za nimi přirozeně tam, kde nejméně ztrácejí na hodnotě.

Typická je v tomto příklad největší chemička světa BASF, sídlící v německém Ludwigshafenu. Ta po krachu dodávek ruského plynu – BASF plyn využívá na výrobu průmyslových hnojiv a dalších produktů, přičemž spotřeba firmy tvoří osminu celkové spotřeby Německa – mocně tlačila na vládu, aby zajistila co nejlevnější plyn z jiných zdrojů. To se nakonec povedlo, ale plyn je dražší, náklady se výrazně zvýšily. Podobně je to s náklady na elektřinu. BASF proto dál rozvíjí svou obrovskou investici do společného podniku v Číně. Firma do čínské větve naleje deset miliard eur, což mimo jiné také znamená, že z Číny hned tak ne­odejde. Proto ji také němečtí politici kritizují za to, že se tímto závislost na Rusku mění v závislost na Číně, která navíc nedodržuje západní standardy přístupu k zaměstnancům nebo k životnímu prostředí. Druhá největší automobilka světě, německá Volkswagen Group, také dál věří čínskému trhu.

„Samozřejmě je v Číně mnoho překážek a omezení vývoje, ale ne všechno je tu špatné,“ řekl šéf BASF Martin Brudermüller a dodal, že jeho společnost „má své červené čáry, které nikdy nepřekročí, tedy vlastní hodnoty a korporátní principy“. „Jakmile bychom je překračovali, už nepůjdeme dál,“ slíbil Brudermüller.

BASF patří spolu s velkými německými automobilkami k nejsilnějším průmyslovým lobbistům, kteří vládu Olafa Scholze dotlačili k tomu, aby vytvořila garanci cen energií pro průmysl. To se nakonec podařilo, vláda slíbila udržet nízké stropy, aby podniky měly garantovanou cenu. Kromě toho ministr hospodářství a ochrany klimatu Robert Habeck vytváří mimorozpočtové rozvojové fondy v celkové hodnotě 50 miliard eur pro podporu německého průmyslu. Vláda tuto pomoc schválila, dál se ale diskutuje o tom, jak zajistit levnější energii i v delším období, protože přechod na obnovitelné zdroje energie není tak rychlý, jak si ministr Habeck představoval.

Do Německa se tak vrací myšlenka, že odpojení od zdrojů uhlí, plánované na rok 2030, není reálné. Padlo to dokonce už i výslovně z úst ministra financí, šéfa liberální FDP Christiana Lindnera: „Dokud nemáme zajištěnu dostupnou a cenově přijatelnou energii, měli bychom ukončit své snění o tom, že od uhlí odstoupíme v roce 2030.“ Ve skutečnosti je ale „konec uhlí“ jako energetického zdroje naplánován až na rok 2038. Přesněji řečeno ho takto určila minulá velká koalice (CDU/SPD) Angely Merkelové, v níž byl současný šéf německé vlády Olaf Scholz vicekancléřem.

Jenže Zelení si do koaliční dohody prosadili formulaci, že vystoupení z uhlí by v „ideálním případě“ bylo možné už v roce 2030. Nic takového se rozhodně nestane, to si vzhledem k okolnostem politickým, ekonomickým i technologickým uvědomuje už i lídr Zelených, ministr Robert Habeck. Německo zkrátka nebude mít do té doby dostatečně pevnou a velkou náhradu z obnovitelných zdrojů. Uhlí se bude pálit dál.

Černá a zelená politika

To už se dostáváme zpátky na politické pole. Odpor k Zeleným a jejich tlaku na klimatická opatření byl totiž hlavním tématem zemských voleb, zejména v Bavorsku, kde to chvíli vypadalo, že tu snad Zelení deset let vládli a zcela zdevastovali, co se dalo. Zelení byli na veřejném pranýři jako nebezpeční snílkové, nepřátelé tradiční německé (bavorské) spo­lečnosti, kteří brzdí ekonomiku. („Nemají naši bavorskou DNA,“ řekl předseda bavorské vlády, lídr CSU a vítěz voleb Mar­kus Söder.) Byla to rétorika vládní CSU, ale i opozičních radikálů z AfD.

Alternativa však byla první, kdo z uhlí a jeho dalšího využívání udělal silné politické téma už dříve. Navíc spojené se sociálními otázkami v těžebních oblastech na východě země. Udržet uhlí a náš tradiční způsob života, včetně výroby elektřiny z fosilních paliv, obnovit jádro, to je téma, na němž se začíná scházet a rozumět AfD i s tradičními konzervativními politickými stranami. I v Německu se z politického sporu mezi levými a pravými stranami, který se vždy vyhrával kdesi v širokém politickém středu, jak vždy prosazovala Angela Merkelová, stává konflikt modernizačních a konzervačních proudů. Alternativa jde v tomto boji nejdál a došla by v něm až k regulaci některých demokratických mechanismů vyjednávání, pomineme-li její radikální postoj k migraci, v němž je její xenofobie také relativizována novými opatřeními vlády. Ta z iniciativy kancléře Scholze přistoupila k možnosti rychlého vyhoštění migrantů, s nimiž budou sociální a jiné problémy.

Právě takové kroky – z velké části dělané i pod tlakem dnešních událostí na Blízkém východě – jsou také snahou vysušit rozlévající se rybník popularity AfD. Když podobnou politiku, jakou navrhuje Alternativa, v mnoha krocích dělají tradiční politické strany, proč se potom přiklánět k hnutí, jež má otevřeně xenofobní rysy, podporuje osamostatnění Německa v Evropě a probouzí nacionalismus, na nějž by Němci raději historicky zapomněli.

V boji mezi ochránci starého dobrého života a nových modernizačních trendů se neztrácí ani zelený ministr Habeck. Ten už na svém postu udělal mnoho věcí, které by „správný Zelený“ dělat neměl. Kupříkladu jednat s katarským autoritářským vůdcem, porušujícím podle Zelených lidská práva, o transportu zkapalněného plynu LNG. Habeck ustupuje i nyní v otázce dotací na energie, protože správná zelená politika by uvítala ekonomický cenový tlak na spotřebu a šetření. Habeck se snaží vyvažovat, chápat konzervativní kritiku, ale prosazovat rovněž svůj modernizační proklimatický program. Podle některých politologů se už dá říct, že jde o promyšlený politický program či cílenou strategii. Robert Habeck v ní myslí na příští volby, které s největší pravděpodobností blížící se jistotě vyhraje dnes opoziční CDU. Silným partnerem by jí mohli být právě Zelení.

Taková vláda přece úspěšně fungovala v Hesensku, navíc Zelení jsou momentálně vlastně nejúspěšnější vládní stranou. Není to snad tím, že i lídryně Annalena Baerbocková (podobně jako Habeck v průmyslu) naplňuje dobře zahraniční politiku, protože zohledňuje tradiční německé zájmy (ekonomika na prvním místě)? Zelení jsou podle průzkumů dlouhodobě na svém (14,5 procenta), několik měsíců měli dokonce větší preference než v minulých volbách. To se rozhodně nedá říct o dalších dvou členech semaforové koalice, červených sociálních demokratech a žlutých liberálech z FDP. SPD se pohybuje kolem 16 procent, přičemž ve volbách v září 2021 získala 25,4 procenta. FDP se potácí na hranici pěti procent, přitom před dvěma lety obdržela 11 procent hlasů. Budoucnost Německa, jež by vyrazila trumfy z rukou AfD, by tak mohla být černo-zelená. Stabilní konzervativní Německo s více či méně hutným zeleným nátěrem.

Bude líp?

Vize je to zajímavá, její naplnění však závisí na vývoji hospodářství více než na míře zelenění německé společnosti a politiky. Němci dnes možná ještě více než s nedostatkem levné energie bojují s druhým šokem, který prožili – s dopady plošné inflace, jež je pro ně také historickým strašákem, neboť hyperinflace 20. let minulého století přivedla k moci nacisty. Inflace podobně jako v Česku ale pomalu klesá a do příštích voleb zaparkuje kolem dvou procent. Co se ovšem zatím neděje, je návrat lidí do obchodů. Podle sociologických průzkumů se také stále více Němců věnuje nakupování použitého zboží a sází na slevy. Ekonomická situace není dobrá ani pro střední vrstvy (chybí byty, zdražuje se bydlení), které vždy hlasovaly pro tradiční strany. Analýzy zemských voleb v Hesensku a Bavorsku ukázaly, že k AfD přecházejí i tito „tradiční demokratičtí voliči středu“. Alternativa totiž brala hlasy všem nespokojeným, a že jich je dnes v Německu dost.

Letošní rok se už zachránit nedá. Ekonomika stojí na místě a Scholzův kabinet ví, že růst bude na úrovni statistické chyby kolem nuly. Nejde tedy o ekonomický pád, nýbrž o táhlou stagnaci, která je už pro všechny únavná. Vláda v Berlíně očekává, že s ní hýbne příští rok, proto ty energetické a investiční dotace pro průmysl. Tomu ale chybí i kvalifikované pracovní síly. Německý hospodářský institut, Úřad práce a další instituce spočítaly, že Německo potřebuje až 1,5 milionu lidí s odbornou kvalifikací ročně, aby mohlo rozvinout svůj hospodářský potenciál. I v této oblasti vláda usnadnila pravidla pro přijímání lidí z ciziny, ty se ale do Německa moc nehrnou. Jedním z důvodů je podle sociologů rostoucí napětí a averze vůči cizincům. I proto zástupci průmyslu, odbory a zaměstnavatelé vystupují otevřeně proti AfD.

Přes špatná čísla i málo nových růstových impulzů se Němci brání tomu, že by jejich země byla dnes opět oním „nemocným mužem Evropy“, jak ho v krizi kdysi nazval časopis The Economist. Proti takovým tvrzením se minulý týden dost razantně postavil i šéf bundesbanky Joachim Nagel: „Nemohu sdílet tato Kassandřina proroctví. Německo není nemocný muž Evropy. Určitě platí, že rok 2023 není z hlediska hospodářského růstu dobrým rokem. Ale také to není rok, ve kterém bychom byli v těžké recesi. Výhledy pro rok 2024 jsou lepší, opět dojde k růstu.“

Nagel se ve veřejnoprávní televizi ARD snažil vysvětlit, že stagnace ekonomiky je nutná daň za snižování inflace a ta je klíčová. „Ano, máme strukturální problémy v oblasti demografie. Musíme pohnout s digitalizací Německa. Pokud se tyto problémy budou řešit, má Ně­mecko růstový potenciál, takže se o výhled německé ekonomiky v příštích letech neobávám,“ dodal centrální bankéř Nagel.

Na oživení německé ekonomiky příští rok čekají jako na zázrak a na smilování i němečtí politici. Růst v roce 2024 se čeká na úrovni jednoho a půl procenta, což není nic moc, ekonomicky výraznější (přesahující dvě procenta HDP) by měl být až růst v roce 2025. To už ale bude klíčový volební rok. Úspěch AfD, jež zatím šikovně kumuluje protestní hlasy v Německu, záleží tedy nejvíce na tom, jak rychle tento očekávaný růst pocítí spotřebitelé. Populistické kritice by pak zbyla opět jen ta migrace a střet o novou podobu naší civilizace.