Centrální bankéři: Pyromani hasící oheň

Inflace je nyní globální, letos v únoru narostla v USA na 7,9, v Belgii na osm a v Česku na 11,1 procenta. Tento nárůst je sice stále značně vzdálen od zemí s hyperinflací, jako je Venezuela (340,4 procenta) či Turecko (54,4 procenta), ale to neznamená, že na celém světě nehrozí. Naopak. Ekonomická realita se zdá v rozporu s akcemi centrálních bankéřů jednotlivých zemí, kteří úrokové sazby dostatečně nezvyšují. Navíc rusko-ukrajinská válka trend nárůstu inflace posiluje. Zdražení všech komodit přichází v nejméně vhodnou dobu.

V této souvislosti je třeba připomenout teoretickou pravdu, kterou chce málokdo slyšet: úrokové sazby musejí být vyšší než inflace, má-li být zkrocena. Česká národní banka (ČNB) by tedy měla zvýšit například tu základní ze současných 4,5 procenta zhruba na jedenáct. Kdyby se současný boj s inflací svěřil bývalému guvernérovi americké centrální banky Fed Paulu Volckerovi, který ji v USA zastavil v osmdesátých letech, pak by tak vysoké úrokové sazby byly.

Zatím však většina centrálních bankéřů řeší, zda onkologicky nemocného, tedy globální ekonomiku, léčit čajem, popřípadě aspirinem. Důvodem tohoto váhání je vážný stav pacienta. Nikdo nechce převzít zodpovědnost, přičemž léčbu a hledání řešení nahradila rétorika. Například francouzský ministr financí Bruno Le Maire neustále opakuje, že ekonomika jeho země je v dobré kondici. Jako by ji čekalo minimálně sedm tučných let, což neodpovídá realitě.

Navíc se stále víc ukazuje, že za současnou inflaci může monetární politika, která umožnila státům zadlužovat se prakticky bez omezení. V prvních měsících loňského roku se spekulovalo, že ji způsobuje především nerovnováha nabídky a poptávky v důsledku koronavirové pandemie. Ta ji sice do jisté míry vyvolala, ale nebyla hlavní příčinou. Nabídku a poptávku by totiž měly tržní mechanismy do několika měsíců vyrovnat.

Tuto spekulaci podporovali centrální bankéři příběhem o přechodné inflaci. Dnes se ji v USA snaží obohatit o napětí na pracovním trhu, které žene nahoru mzdové požadavky zaměstnanců, ale ani to neustálý růst inflace nevysvětluje. Rétorická strategie se snaží zakrýt podstatu problému, jíž je uvolněná měnová politika.

Tři postoje

Současná pozice centrálních bankéřů připomíná pyromany, kteří se snaží uhasit oheň. O riziku nízkých úrokových sazeb se píše od roku 2008. Nejčastější námitkou bylo, že by měly být vyšší kvůli nečekaným událostem. Nízké znamenaly, že v případě problémů nebude možné ekonomiku stimulovat. Tedy bude, ale jen za cenu záporných úrokových sazeb, jež však odporují zdravému rozumu ještě víc než nízké nebo nulové. A kvůli koronavirové pandemii tato situace nastala. Ekonomiku bylo třeba řešit tak, aby vedle zdravotní pohromy nevznikla i ekonomická a sociální.

Na tuto situaci prakticky všichni světoví centrální bankéři zareagovali stejně a snížili úrokové sazby, co nejvíce bylo možné. Výjimku představovala Čína, která snížila tu základní ze 4,35 procenta v srpnu 2019 na současných 3,7 procenta, přičemž na vrcholu pandemie ji zastavila na 3,85 procentech, z hlediska USA a Evropy velmi vysoko.

Až dosud panovala shoda, že se musí národním ekonomikám pomáhat, co nejvíc je možné. Názory, jak nastavit měnovou politiku poté, se však různí. V podstatě existují tři postoje. První zastávají země střední Evropy nepoužívající euro včetně Česka, které už úrokové sazby radikálně zvýšily. Do druhé skupiny, která je zvedá opatrně nebo to plánuje co nejdříve, ale také jen pozvolna, patří Fed a Anglická centrální banka, která je mírně navýšila již dvakrát, poprvé loni v prosinci a podruhé letos v únoru, přičemž ta základní činí v současnosti 0,5 procenta.

Její guvernér Andrew Bailey na tiskové konferenci prohlásil: „Zvýšení úrokových sazeb je nutné, aby se inflace vrátila k cíli. Je třeba je zvyšovat perspektivně. Ty britské jsou podle historických standardů stále velmi nízké.“ Vyslal tím jasný signál, že současný problém inflace spočívá v nízkých úrokových sazbách, což je významný posun. Fed v uplynulých šesti měsících investory varoval, že je bude muset zvednout, aby zastavil inflaci. A minulý týden je zvýšil o 0,25 procenta.

Do třetí skupiny patří Evropská a Japonská centrální banka, které úrokové sazby zvýšit nehodlají. Japonsko je výjimečné v tom, že inflaci vnímá pozitivně. Navíc má japonský jen podobně jako švýcarský frank výhodu, že lidé chtějí mít v těchto měnách úspory, i když jsou úrokové sazby nulové. Jsou to bezpečné přístavy, o které bude vždy zájem, což staví tamní centrální bankéře do těžké pozice. Zvýšení sazeb by tyto měny posílilo, čímž by si Japonsko a Švýcarsko značně zkomplikovaly export.

Hra o čas

Zaráží postoj Evropské centrální banky (ECB), jež letos úrokové sazby zvýšit nechce, možná až v roce 2023. Její prezidentku Christine Lagardeovou sice inflace znepokojuje, ale zatím s ní příliš dělat nehodlá. Vedení ECB nadále věří, že je přechodná a příští rok se vrátí pod dvě procenta. Šlo by však o malý zázrak, protože samovolně klesá jen pozvolna. Pokud by tento nepravděpodobný případ nastal, příští rok by v Evropské unii byla spíše tří- až pětiprocentní. Její návrat pod dvě procenta by mohl nastat až v roce 2024.

Lagardeová odráží kritiky argumentem o americkém trhu práce, který se podle oficiálních údajů blíží plné zaměstnanosti, tudíž by měl vznikat tlak na růst mezd. To není případ Evropy, kde v některých státech nezaměstnanost stále zůstává vysoká. Španělsko hlásí 13,3 procenta, Itálie devět a Francie 8,1 procenta, což je velký rozdíl oproti čtyřem procentům v USA.

Lagardeová se ocitne ve složité situa­ci. V Německu a Nizozemsku je střední třída stále silná a nebude chtít, aby byly její těžce vydělané a naspořené peníze znehodnocené. Z obou států již dnes zaznívá, že by se měly úrokové sazby zvýšit. To však nebude snadné. Na rozdíl od USA nebo Velké Británie totiž EU znovu narazí na svůj starý nevyřešený problém.

Euro je sice společná měna, ale značně rozdílných ekonomik. V důsledku toho se opět objevuje strašák řecké krize z roku 2009. Tentokrát by však nešlo jen o Řecko, ale i o Itálii, Portugalsko nebo o Francii a netýkalo by se to pouze státní sféry. Zvýšení sazeb by dopadlo i na tu soukromou, která je v důsledku koronavirové pandemie oslabená.

Spekuluje se, že Lagardeová má i další, osobní důvod úrokové sazby nezvyšovat. V únoru obdržela od francouzského prezidenta Emmanuela Macrona vysoké státní vyznamenání, a pokud by ve volbách v dubnu svůj post obhájil, mohla by se stát jedním z kandidátů na premiéra. Macron potřebuje, aby se minimálně do těchto voleb ekonomická situace nezhoršila, a zvýšení sazeb by mu v tuto chvíli neprospělo.

Světoví centrální bankéři se v současnosti neshodnou, zda úrokové sazby zvedat a jak rychle. Shodnou se však, že jejich zvýšení se projeví v ekonomice za devět až osmnáct měsíců. Pokud se tedy zvyšují kvůli inflaci, výsledek se dostaví až za dlouhou dobu. Jinak řečeno, zůstane ještě minimálně rok, i pokud navýšení zafunguje. Z toho také vyplývá, že k jejímu rychlému zkrocení by se sazby musely zvedat mnohem radikálněji.

Centrální banky hrály o čas, přičemž doufaly, že se inflace vyřeší sama od sebe. Nyní lze říct, že se to nestane. Rusko-ukrajinská válka přijde na hodně peněz. Inflace bude ničit kupní sílu obyvatel. Nejvíce v Evropě, jednak kvůli slabšímu euru vůči dolaru, jednak proto, že velké části evropských firem poklesne obrat v důsledku zastavení obchodu s Ruskem a mnohé budou muset odepsat své zahraniční investice jak v něm, tak na Ukrajině.

Za těchto okolností nelze očekávat růst, ale pokles HDP. Všechny centrální banky budou řešit obtížné dilema. Buď zvýšit úrokové sazby, aby zkrotily inflaci, a tím „zaškrtit“ hospodářský růst, nebo proti ní zasahovat, aby jej udržely, a tudíž riskovat její rychlý nárůst. Jinak řečeno, většina centrálních bankéřů si bude muset vybrat mezi morem a cholerou. V tomto kontextu bude zajímavé sledovat Českou národní banku.