Česká hysterická republika
Dalo se to čekat, a přece je to v lecčems zarážející. Vládní úsporný balíček se setkal s ostrou kritikou prakticky všech, včetně lidí, kteří po úsporách či po vyšším zdanění volali.
Jenže když se dotýkají jich samotných, vidí najednou černě a úplně jinak. Not In My Wallet, tedy rozhodně ne v mojí peněžence, je v Česku ekonomickým principem číslo jedna. Všichni chtějí skvělý a funkční stát, špičkové zdravotnictví a školství, ale platit nechce nikdo. Je to lidské, možná až příliš…
Z celkového mediálního obrazu po zveřejnění obsahu změn se teď zdá, že vládní konsolidační úpravy přinesou pohromu všem, zejména pak chudým a ještě chudším. Odboráři plánují generální stávku, mimo jiné proto, že jde o ohrožení firemních benefitů pro zaměstnance, například státem dotovaných lístků do fitness centra či do sauny, což je opravdu absurdní hysterie.
Realistický nehysterický pohled na vládní balíček ukazuje vlastně malé posuny. I když zvýšení daně pro podniky přinese do státní pokladny 22 miliard každý rok, je to vzhledem ke stamiliardovým deficitům ve strukturálním schodku vlastně velmi málo. Vláda nakonec předložila dost umírněnou úpravu škrtů a daní, aby nikoho moc nenaštvala, přesto jsou rozčíleni úplně všichni. Pro kabinet Petra Fialy i všechny budoucí vlády, které budou muset něco ušetřit, z toho plyne hned několik poučení.
Předně platí, že více je někdy více. Jinak řečeno: reakce na vlastně mírné změny ukazují, že při rozpočtových zásazích není čas na ohledy, protože je-li to rozpočtu třeba, má se to udělat. Reakce bude nakonec vždy ostrá a tvrdá, přestože se mění prkotiny jako daň na pivo. Pro každou odpovědnou vládu je v posledku lepší, když udělá změny větší než menší. Efekt rozčílení a nenávisti je neustále stejný a pokusy nějak to vyvažovat, jaké předvedl i Fialův tým, nikam nevedou. Rozhořčení je tak jako tak všeobecné.
Druhé poučení je dávno známé: nepříjemné změny se mají dělat, co nejdříve to jde, tedy na začátku mandátu vlády. Aby se změny zavedly, lidé si na ně zvykli a v praxi přišli na to, že to zase není taková hrůza, jak to v počáteční politicko-mediální hysterii vypadalo. Ten nejvhodnější okamžik Fialova vláda už propásla, ale pořád má slušnou naději, že změny budou fungovat rok a půl, takže se na ně částečně zapomene.
A poučení třetí? To je asi nejstrašnější. Nevěřte tomu, že ve veřejném prostoru lze vést racionální diskusi mezi opozicí a vládou. Nelze, protože jak vláda, tak opozice, ať už je v nich kdokoli, vytváří diskusní mlhu, v níž se k racionálnímu jádru věcí prostě dojít nedá. Vláda dělá, že se všechno daří, jak to jenom jde, opozice říká, že je všechno špatně. Dokud se nezmění tento prefabrikovaný politický formát, nezmění se ve stylu vládnutí v Česku vůbec nic. A potřebné změny zůstanou navždy jen polovičatými dolaďovacími úpravami, nikoli celkovou reformou.
