Švarcsystém ve fotbale je nezničitelný

Když v roce 2004 naše země vstupovala do Evropské unie, konstatoval tehdejší šéf pražské Slavie Vladimír Leška, že se české kluby musejí připravit na to, že se z jejich hráčů stanou jako všude ve vyspělé Evropě zaměstnanci a že v tomto případě v podstatě „podvodný“ švarcsystém musí skončit. Jelikož kluby budou za hráče platit zdravotní a sociální pojištění, mohou fotbalistům z logiky věci klesnout příjmy, ale zato konečně přestanou být klubovými nevolníky. Jenže Vladimír Leška se mýlil: za dlouhých sedmnáct let se vůbec nic nezměnilo.

Někteří ministři financí si dokonce všimli, že se v profesionálním sportu praktikuje takzvaný švarcsystém. Ovšem vždycky někdo za vlivné kluby a svazy včas zaloboval, aby vše zůstalo při starém. Pro vysvětlení – nejde o „černý systém“, jak by se na první pohled zdálo. Jde o vynález, na nějž v 90. letech přišel bývalý majitel fotbalového klubu v Benešově Miroslav Švarc, když coby podnikatel ve stavebnictví zaměstnával jiné podnikatele.

Autor tohoto článku může psát jak pro magazín Euro, tak pro Hattrick, Deník N, nakladatelství Olympia a další tituly, stejně jako herec na volné noze může působit v různých divadlech či televizích, avšak fotbalista jako OSVČ těžko může v pátek nastoupit za Bohemku, v sobotu za Spartu, v neděli za Slavii a v pondělí třeba za Plzeň, byť by to z podstaty OSVČ dělat mohl. V tom tkví čertík a prapůvod různých kauz.

Živnostník, nebo nevolník?

Například tato zpráva je stará už pět let: „Byla tam nabídka hlavně pro Milana Škodu. Nebylo úplně snadné mu vysvětlit, že bychom potřebovali, aby teď zůstal ve Slavii, když mu nabízeli 60 milio­nů čistého na ruku za rok a půl práce. Neříkám, že to úplně pochopil, ale smířil se s tím,“ prozradil v únoru 2016 někdejší slávistický prezident Jiří Šimáně. Podle tehdejších informací přišla původně i jemu zajímavá přestupní částka, kterou na stůl položil klub Al-Ahlí ze Spojených arabských emirátů. Fotbalista Škoda, vedený oficiálně jako OSVČ, musel oželet životní nabídku na šedesátimilionový kšeft za velmi krátkou dobu. Kdyby byl skutečným živnostníkem, nikoli jen na papíře, skočil by po téhle zakázce bez váhání a nikoho by se na nic nemusel ptát. Jenže on byl OSVČ jen kvůli tomu, aby mohly české kluby přes švarcsystém šetřit na povinných dávkách.

Kdo se téhle problematice věnuje už několik desetiletí, musel mimo jiné přijít i na to, že někteří „vykukové“ z řad fotbalistů si v daňovém přiznání odepisovali třeba cesty na evropské poháry, kam normálně létali s klubem. Řešil to i jeden pražský finanční úřad, ovšem po čase mu bylo doporučeno, ať se v tom jeho úředníci raději nešťourají. „Někteří borci v divokých polistopadových letech dokázali v ročním daňovém přiznání takhle jít i do minusu,“ potvrdil tuto praxi bývalý ředitel FC Hradec Králové, dnes majitel třetiligového Chlumce nad Cidlinou, Jiří Ryba. Ovšem někdejší místopředseda fotbalového svazu a exšéf Sparty Vlastimil Košťál v téhle souvislosti obecně konstatoval, že optimalizace daní přece není trestným činem.

Korunu tomu před lety nasadil Jiří Sabou, bývalý hráč Žižkova či Teplic. Ten dokonce finančnímu úřadu předložil faktury vykazující odměnu agentovi, který pro něj měl údajně vyjednávat angažmá v Manchesteru United, Barceloně, Olympique Marseille či Monaku. Na žádné z těch slovutných adres pochopitelně neměli o průměrném českém hráči Sabouovi ani nejmenší ponětí.

Před časem stav v českém fotbale vyjádřil brilantně v jedné z internetových diskusí fanoušek Petr Utěkal: „Celý ten systém je vadný. Hráči sice jsou vedeni jako OSVČ, ale jejich práva nejsou v podstatě žádná. Každá OSVČ může smlouvu vypovědět a uzavřít jinde jinou, ale to fotbalisté nemohou. Stále jsou de facto zbožím, takže to postavení jako OSVČ je stejně zavádějící. Je to stejné, jako by zámečník pracující pro firmu ve švarc­systému chtěl smlouvu zrušit, ale jeho ‚zaměstnavatel‘ by požadoval po jiné firmě, kam by zámečník měl namířeno, třeba 20 milionů, jinak by jej nepustil. Hloupost, že? Ale v našem fotbale se to považuje za normální.“

Poslední evropský skanzen

Už v červenci roku 2013 psal Luděk Mádl na Aktuálně.cz o tom, že česká a slovenská liga patří mezi poslední evropské skanzeny, kde profesionální fotbal hrávají osoby samostatně výdělečně činné. Unie evropských fotbalových asociací (UEFA) chtěla mít ve všech svých členských zemích výhradně fotbalisty-zaměstnance již od roku 2015. Jelikož se píše rok 2021 a v Česku je vše při starém, je zřejmé, že české kluby z této pasti dokázaly opakovaně unikat. Vedení UEFA i FIFA (světová Mezinárodní federace fotbalových asociací) ostatně nejspíš mají v této době úplně jiné starosti než fotbalový švarcsystém v Česku.

„Taková úprava by znamenala jediné − zase by se snížila finanční hranice, při níž by bylo pro hráče výhodnější odejít do zahraničí, než zůstat v domácí soutěži. Znamenalo by to další ohrožení českého fotbalu,“ říkal Jaromír Šeterle, tehdy ředitel pražské Slavie, později manažer českého národního týmu. Jednoduše řečeno, pokud by se hráči stali nově zaměstnanci českých klubů, dostávali by zdaněné výplaty. Tak, jak je tomu skoro všude v Evropě. „A kluby by za ně také odváděly sociální a zdravotní pojištění,“ dodává za fotbalisty už řadu let bojující Markéta Vochoska Haindlová, advokátka a šéfka hráčských fotbalových odborů jménem Česká asociace fotbalových hráčů (ČAFH).

„Úprava UEFA počítá i se zavedením penzijního fondu, do kterého by si hráč peníze v průběhu kariéry odkládal. A pokud by pak musel například ze zdravotních důvodů kariéru náhle ukončit, ty peníze by mu byly vyplaceny,“ popsala magazínu Euro Haindlová. A upozornila i na to, že zaměstnanci mají možnost sdružovat se v odborech a vést pak s klubem kolektivní vyjednávání. Zákon jim dává i právo na stávku. „Zaměstnanecký poměr také hráče lépe ochrání před bezdůvodným propuštěním. V Česku často dochází k tomu, že se smlouvy jednostranně ukončují kvůli nedostatečné snaze či výkonu fotbalisty,“ zdůraznila Haindlová.

Právě snaha ochránit hráče před nekorektním chováním klubů vedla UEFA k tomu, aby uzavřela ujednání s EPFL (sdružením evropských profesionálních lig), ECA (asociací evropských klubů) a FIFPro (mezinárodní federací fotbalových profesionálů).

FAČR i kluby systém hájí

„Zavedením pracovněprávních smluv s hráči by byly znevýhodněny všechny subjekty – hráči, kluby i asociace,“ napsalo už v roce 2013 vedení Fotbalové asociace České republiky (FAČR) ve svém stanovisku. „Taková reforma by znamenala zachování současných příjmů hráčů jen tehdy, kdyby majitelé klubů zvýšili své výdaje na platy fotbalistů o 30 procent. A já vám říkám rovnou, že majitelé ve stávající situaci českého fotbalu rozhodně o 30 procent své náklady zvyšovat nebudou. Čili výsledkem bude snížení reálného příjmu hráče,“ prohlásil před osmi lety Dušan Svoboda, místopředseda Sparty a zároveň šéf Ligové fotbalové asociace (LFA), organizace, jež v Česku řídí profesionální soutěže, tedy první a druhou ligu (celkem 32 klubů).

„Samozřejmě že naším cílem není, aby se hráčům snížily příjmy, naopak. Ale je potřeba, aby se už vedla nějaká jednání, například s vládou. V Maďarsku to vyřešili tak, že tamní kabinet poskytl sportovcům daňové úlevy,“ oponuje Haindlová. Je to však řadu let pořád dokola, stejné argumenty, stejné protiargumenty a nic se nemění. V roce 2015 bývalý generální sekretář FAČR Rudolf Řepka s Haindlovou víceméně souhlasil, i když docela nerad: „UEFA nám říká, že jsme pokročili velmi daleko, chválí nás, ale pořád míří k tomu zaměstnaneckému poměru. Víme, že jednoho dne to přijít musí.“ Jenže ani po šesti letech nic nepřišlo.

Čeká se na zákon o sportu

V Česku jede fotbal stále na švarcsystém. „Pro kluby ten přechod na povinný zaměstnanecký poměr hráčů bude znamenat navýšení nákladů o 30 procent, fotbalisté pak na účet dostanou o deset procent méně než dnes, takhle je to jasně spočítané,“ argumentoval v roce 2015 Řepka podobně jako před ním šéf LFA Svoboda.

Všechny zainteresované strany se ovšem už léta shodují v tom, že by věci výrazně pomohlo, kdyby roli profesionálního sportovce ve společnosti, a s tím i variantu zdanění jeho příjmů, přesně definoval nový zákon o sportu. Ten dosavadní (zákon o podpoře sportu) se o postavení sportovců zmiňuje jen povšechně, podle expertů jde o poměrně nevýraznou právní úpravu. Zákon o sportu by měl být úkolem Národní sportovní agentury (NSA), kterou vede hokejový olympijský vítěz z Nagana Milan Hnilička. Jenže ten měl začátkem roku problémy sám se sebou a s mediálně známým mejdanem v Teplicích, po němž se vzdal poslaneckého mandátu (za ANO). V čele NSA se ale udržel.

Návrhů sportovních zákonů se objevilo hned několik, řešení daní ovšem dosud nebylo jejich prioritou. „V obecné rovině status OSVČ zajišťuje výrazně nižší úroveň pracovněprávní ochrany než status zaměstnance, jehož v plném rozsahu chrání zákoník práce. Status OSVČ má další limitace – třeba z pohledu mezinárodní reputace. FIFA a UEFA již dlouhá léta apelují na členské státy, aby adoptovaly pracovněprávní vztah u profesionálních hráčů jako standardní. Česko na tento apel nereaguje,“ stěžuje si opakovaně předsedkyně ČAFH Markéta Vochoska Haindlová.

Generální sekretář: „Je to přelud“

Jenže Řepkův nástupce ve funkci generálního sekretáře FAČR Jan Pauly mladší přešel letos do protiútoku a tvrzení o tom, že by UEFA a FIFA striktně vyžadovaly zaměstnanecký poměr mezi fotbalisty a kluby, dokonce popírá. „V první řadě je nutné si srovnat priority a uvědomit si, že úkolem nemá být bezduché vymáhání zaměstnaneckého poměru, ale ochrana práv hráče. Orodování ze strany UEFA je takový český přelud, který se zde snaží některé skupiny stále opakovat, ale není to pravdou. UEFA vyžaduje aplikaci robustního systému opatření, jak mají smlouvy vypadat, ty naše země splňuje už přes pět let. Úkol ochránit hráče namísto hysterického prosazování pracovních smluv začal být prioritní i pro UEFA. Pokud země splňuje standardy pro profismlouvy, je UEFA spokojená,“ tvrdil serveru Seznam Zprávy Pauly.

„Především je současný stav daný liknavým přístupem zákonodárce, který se snaží tuto oblast zregulovat již dvacet let a stále neúspěšně. Zčásti je tomu tak proto, že jsme jako jedni z mála nepodlehli všeobecné evropské panice a lacinému pozlátku v podobě všeobecně přeceňovaných schopností zaměstnaneckého poměru a že naopak díky našim pravidlům stále držíme vysoký standard našich smluv. Dokud nepřijde změna zákona, je současná fotbalová právní úprava tou nejbezpečnější ochranou v zemi, co může profesionální sportovec dostat,“ prohlásil v únoru generální sekretář FAČR.

I cizinci musejí mít živnost

Na další českou „specialitu“ upozorňuje advokátka Haindlová: „Profesionální hráčská smlouva mezi klubem a hráčem se téměř bez výjimky v Česku uzavírá ve vztahu klub a OSVČ, bez ohledu na hráčovu národnost. Je pak smutné, když hráči přicházející z Afriky a jejich agenti ze západních vyspělých zemí jsou překvapeni, jaké zpátečnické poměry u nás vládnou.“ Proto i cizinci, zvyklí ze zahraničí na klasický zaměstnanecký poměr, si po přestupu do Česka museli u nás zakládat živnost. To před časem zaskočilo například i bývalé fotbalisty pražské Sparty Jonathana Biabianyho a Georgese Mandjecka.

Generální sekretář Pauly však opakuje tvrzení svých předchůdců: hráče žádný zaměstnanecký poměr nezachrání, není to žádný fotbalový ráj na zemi, při menších platech budou odcházet do třetích a čtvrtých lig v zahraničí, výrazně to postihne kvalitu české nejvyšší soutěže atd.

Haindlová se však nevzdává: „Přístup FAČR a postoj klubů je jednoznačně tím klíčovým důvodem, proč ke změně zatím nedošlo. Přenesení odpovědnosti na hráče je dlouhodobě neudržitelné. Zavedením zaměstnaneckých poměrů se ze začátku zvýší administrativní a daňové zatížení klubů, zároveň ale kluby začnou fungovat jako standardní obchodní společnosti. Věřím, že z dlouhodobého pohledu je to výherní situace pro všechny strany,“ tvrdí šéfka hráčských fotbalových odborů. Při své argumentaci zdůrazňuje, že jsou to hráči, kteří fotbalový produkt vytvářejí. Ovšem jejich pozice je podle ní na vztahovém žebříčku svaz–liga–klub–hráč úplně nejníže.

30 %. O tolik by se pro kluby navýšily náklady po přechodu na povinný zaměstnanecký poměr hráčů.

I profesionální fotbal přitom citelně zasáhla a stále zasahuje světová pandemie covidu-19. Pavel Šnobl ze společnosti Deloitte, který se stará elitním českým sportovcům o daně, proto pro Deník N už loni konstatoval, že současná situace se hned tak nezmění. Pandemie a ekonomická krize podle jeho mínění naopak ještě více podpoří zavedené pořádky, protože pro kluby je levnější proplácet hráčům faktury.

Živnostník Lafata u soudu vyhrál

V českém profifotbale se v minulém desetiletí objevila i jedna velká daňová kauza, která však nevybočila z rámce OSVČ. Případ odstartoval daňovým přiznáním. Bývalý český reprezentant a kapitán pražské Sparty David Lafata si z daní v období 2011 až 2013, kdy působil v Jablonci a na Letné, odepsal šedesátiprocentní paušál. Příslušný finanční úřad s tím nesouhlasil a tvrdil, že profesio­nální sportovec není typický živnostník, že jeho činnost spadá pod svobodná povolání a že si tedy smí odečíst pouze čtyřicetiprocentní paušál. A Lafata vyfasoval milionovou pokutu.

Se svým odvoláním nejprve ne­uspěl, stejně jako u soudu nižší instance. Pak se ale na doporučení právníků obrátil k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS). A tam už Lafata v roce 2017 vyhrál. „Jestliže v Česku je s ohledem na neujasněnost právní úpravy v zásadě možné vykonávat samostatnou činnost profesionálního sportovce podle § 7 zákona o daních z příjmů buďto jako živnost, nebo jako nezávislé povolání, nelze za daného právního stavu daňový subjekt nutit, aby zvolil ten způsob, který je vhodnější z hlediska fiskálních zájmů státu,“ uvedl k rozsudku v tiskové zprávě NSS.

Týkalo se to asi dvou a půl tisíce sportovců, kteří podle NSS mohou své příjmy danit jako živnostníci. Celková částka, o kterou stát na daních přijde, tak dosahuje zhruba 120 milionů korun ročně.

Hrozba EET se nenaplnila

Loni se pak fotbalistům ulevilo i z jiného důvodu. Hrozila jim totiž další vlna zákona o elektronické evidenci tržeb (EET), který měl platit i pro takzvaná svobodná povolání.

Přestavme si to v praxi. Útočník Slavie Jan Kuchta (nebo třeba hráč Sparty Adam Hložek) vstřelí v důležitém utkání, na něž je vypsána vysoká klubová odměna, rozhodující gól. Šéf Slavie Jaroslav Tvrdík (nebo majitel Sparty Daniel Křetínský) mu z VIP tribuny okamžitě posílá na účet příslušnou částku a rychle sbíhá k hřišti. Sudí přeruší utkání, Kuchta (Hložek) běží k lavičce náhradníků. Zkontroluje na svém čerstvě pořízeném zařízení pro EET, že je vše v pořádku, vytiskne účtenku se dvěma kódy a předá ji Tvrdíkovi (Křetínskému). Po několika vteřinách pokračuje hra dál.

Zdá se to hodně přitažené za vlasy? Ano, stejně tak se jeví hráčským odborům (na rozdíl od současného vedení FAČR a klubů) v Česku realita, v níž místní profesionální fotbalisté stále jako jedni z mála v Evropě pracují pro kluby jako OSVČ. Zatímco elektronickou evidenci osob poslala v Česku k ledu světová pandemie koronaviru, zdá se, že švarcsystém byl covidem-19 v tuzemském profisportu, a ve fotbale zvlášť, naopak ještě posílen.

Autor je šéfredaktorem fotbalového magazínu Hattrick a komentátorem efotbal.cz