Česká válka

Nečekaně rychlý konec snu o vybudování nového Afghánistánu ukončil i nejdelší novodobou válku, v níž působili čeští vojáci. Téměř dvacetiletý boj o Afghánistán byl též bojem o podobu českého státu, který jako součást Severoatlantické alian­ce (NATO) vstoupil v roce 2002 do původně protiteroristické operace nazvané Trvalá svoboda.

Co se Češi − jejich vojáků se v Afghá­nistánu otočilo 11 500 a 14 z nich tam zahynulo − v tomto boji naučili? Jak se česká společnost srovnávala s tím, že kdesi daleko umírají příslušníci české armády a že i díky nim všichni patříme do velkého, politicky a vojensky provázaného celku NATO, jenž ve stále složitějším světě prochází strategickou proměnou?

Nevyvážení demokracie

Americký prezident Joe Biden, který naplnil dohodu o stažení vojsk uzavřenou s Tálibánem jeho předchůdcem Donaldem Trumpem, řekl v projevu na svou obhajobu, že američtí vojáci nepřišli do Afghánistánu budovat demokracii či pomáhat tvořit nějaký demokratický afghánský lid. „Nikdy jsme tu neměli vytvářet jednotnou centralizovanou demokracii. Naším hlavním národním zájmem v Afghánistánu zůstává to, co jím bylo vždy − předcházet teroristickému útoku na naši domovinu,“ prohlásil Biden, kterému v té chvíli zřejmě moc českých vojáků nerozumělo. Vždyť i bývalý náčelník generálního štábu české armády Jiří Šedivý v debatách o převzetí moci Tálibánem řekl jasně, že se afghánskou společnost nepodařilo přesvědčit o výhodách západní organizace společnosti a že „Afghánci nechtějí naši demokracii“. Šedivý to řekl proto, že přesně takto Češi svou misi chápali. Nikoli tedy výhradně jako obranu před terorismem, nýbrž jako pomoc při vytváření liberální demokracie v politicky, nábožensky i vojensky problémovém regionu.

„Vyvážení demokracie“, jemuž se Biden v Afghánistánu vyhýbal už v roce 2009, kdy se stal americkým viceprezidentem, bylo naopak ideou, s níž se snadno identifikovali čeští vojáci a politici. Ještě v roce 2002 na tom v parlamentu panovala shoda, kterou narušovali jen komunisté. Pro nasazení vojáků v Afghánistánu tehdy byl odcházející premiér Miloš Zeman i jeho nástupce Vladimír Špidla, který v bojovné zemanovské antiteroristické tradici ČSSD – razí ji Zemanův bonmot „teroristům se neustupuje, s teroristy se bojuje“ – pokračoval i zapojením do války v Iráku.

S jasně západním vymezením země, které je v určitých situacích třeba podporovat i vojensky, neměla v tu dobu problém ČSSD ani žádná jiná vládu podporující strana. Češi se sice snažili nebýt přímo v ohni války, nabízet vojenský dozor či zdravotní a chemické služby, součástí Aliance se ale cítili všichni, včetně Miloše Zemana. Ten za své rétorické odhodlání bojovat s terorem sklízel potlesk i na americké půdě, ačkoli si při tom, jak se později ukázalo, často vymýšlel (například v případě pobytu teroristů, útočících 11. září 2001, na českém území).

Ztratilo NATO důvěryhodnost?

Po dvaceti letech mluví Miloš Zeman, už jako prezident republiky, mnohem kritičtěji. Amerika podle něho krachem v Afghánistánu definitivně ztratila pozici světového lídra a vznikají i pochybnosti o smysluplné existenci NATO. „Nedůvěra vůči NATO z řady členských zemí po této zkušenosti bude sílit, protože si budou říkat: když jste selhali v Afghánistánu, pak v případě jakékoli jiné kritické situa­ce, kde je záruka, že neselžete i tam,“ přemýšlí nahlas prezident. Je to pozoruhodný obrat, který kopíruje tradiční českou představu, že nějaká instituce, jejíž jsme součástí, je jaksi sama o sobě, nikoli s námi. Jinak řečeno, že rozhoduje ona bez nás, jako bychom v ní neměli svou důležitou suverénní účast.

Co ve věci zadrhnuté situace v Afghá­nistánu dělala dlouhodobě česká strana a jak konkrétně se pro vyřešení krize zasazoval prezident Zeman reprezentující Česko na pravidelných summitech NATO? A proč Zeman vyznamenával padlé české vojáky in memoriam, byla-li celá afghánská operace ze zpětného, a tak snadného pohledu nedůvěryhodná? Možná, a to je zřejmě daleko blíže pravdě, to hlava českého státu myslela jinak: svým výrokem prezident prakticky zahájil českou debatu o členství v NATO, které podle Zemana, nikoli podle nějakých členských zemí, ztrácí na důvěryhodnosti.

Česko se dostává do podobného mocenského klinče, v němž v Afghánistánu neuspěly USA, které vzdor silné vojenské přítomnosti ztratily důležitou akční pozici, kterou ve vztahu k Tálibánu (a snaží se o ni i v celém širším regionu střední Asie) naopak získaly Rusko a Čína. Ti první jsou pro Tálibán důležitou mocenskou proti­silou, ti druzí jdou po vzácných kovech, jakým je lithium – v dnešním světě podobně strategické jako kdysi ropa. Zeman dlouhodobě naznačuje, že by Česko mělo být podobně jako dnes tálibánský Afghánistán blíže Rusku a Číně tak, aby vyvažovalo spojenectví s Američany, kteří už nejsou hegemonem, jímž bývali ještě na začátku operace Trvalá svoboda.

Souboj o podobu republiky

Češi se ve válce v Afghánistánu pracně učili, že jsou součástí většího politického celku institucí západního světa, což vždy nepřináší výhody, ale i nepříjemnosti a také jistou spoluodpovědnost při výkonu i rozhodování. Jen obtížně jsme se přesvědčovali, že s americkými zájmy v regionu střední Asie prosazujeme i zájmy svoje, nejen bezpečnostní, ale hlavně politické a již zmiňované kulturní. Pro asijskou náboženskou a kmenově svázanou společnost tu bylo nulové pochopení a tolerance, proto teď ta neochota některých lidí přijímat emigranty z těchto zemí, i když pomáhali české části mise.

Česko prošlo rozsáhlou diskusí na téma hrdinství v boji, jež jako zkušenost ve větší míře národní pospolitosti z minulosti chybí. Pocty hrdinům, kteří padli po útocích sebevražedného útočníka, byly sice státní samozřejmostí, ve veřejnosti však tolik nerezonovaly. Určitá část české společnosti je dodnes přesvědčena, že do tohoto boje neměli Češi nikdy jít, že mrtví v Afghánistánu nebo Iráku padli zbytečně a že si úctu nezaslouží, protože jejich zájem byl ryze profesionální, ba komerční. Krach americké mise podporované NATO tuto jejich tendenci směřující k české neutralitě a nezaujatosti určitě ještě podpoří. Zvláště pak v době posilování nacionalisticky definovaných hnutí, jakými jsou SPD, Přísaha nebo Trikolóra; hnutí, jež se někdy profilují jako skuteční zachránci opravdové, nikoli té dekadentní západní kultury, případně jako zachránci kultury specificky české.

Prezidentova poměrně přímá výzva k přehodnocování členství v NATO a mocenských partnerských propojení tváří v tvář krachu americké politiky v Afghánistánu pak přehlíží dvě důležité okolnosti. Tou první je fakt, že po dvou desetiletích spolupráce na bojišti jde o spojenectví jiného typu, než jaké znají politici, nedá se jen tak rozervat tím, že si najednou po letech už myslíme něco jiného než dříve. A potom je tu okolnost druhá: česká společnost jako celek vykazuje velkou důvěru vůči NATO jako záruce české bezpečnosti. V březnovém průzkumu agentury STEM odpovědělo

77 procent lidí, že NATO chrání Česko před případnými hrozbami, jen dvanáct procent lidí si to nemyslí a 11 procent to neumí posoudit. Změní se po odchodu z dalekého Afghánistánu tato tendence?

Každopádně je zřejmé, že „česká válka“ se z Afghánistánu přesouvá definitivně domů a stává se z ní politický zápas o podobu republiky, která v proměnlivém moři mezinárodní politiky tak trochu ztrácí jasný kurz a cíl. První vážnou bitvou v ní budou už letošní volby. Dění v Afghánistánu do nich znovu vneslo otázku západního směřování Česka a také zapomenutý evergreen migrace, která s tálibánskou mocí naroste nejen u tureckých hranic.

Operace Trvalá svoboda a Rozhodná podpora symbolicky pokračují jako čistě občanský souboj na domácí půdě, jako souboj Čechů o to, jak velká, silná a důležitá bude jejich země a zda pořád platí preambule české ústavy z konce roku 1992. V ní si místní politické společenství slibuje „odhodlání budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií…“