Česko-polská válka

Celé to připomíná spíše příběh z centrální Afriky než z pomezí střední a východní Evropy. Jeden stát si nechce nechat sáhnout na svůj hnědouhelný velkolom, druhá země však ví, že kvůli pokračující (a necitlivé) těžbě přichází o to nejdůležitější, co má – o zdroje pitné vody.

Co by v Africe nebo na Blízkém východě vyřešila vojenská síla, má v naší realitě rozseknout Soudní dvůr Evropské unie v Lucemburku, k němuž Praha podala žalobu. Český stát tím chce dosáhnout zastavení těžby v polském lomu Turów, aby Liberecký kraj neztrácel vodu.

„Soudní dvůr v Lucemburku není vázán lhůtami, a proto nevíme, kdy rozhodne. Ale vzhledem k závažnosti situace věříme, že to bude co nejdříve,“ reaguje Vladislav Smrž, náměstek ministra životního prostředí.

Ministerstvo ví, že přímá žaloba na jiný stát Evropské unie rozhodně není standardním řešením. Jenže Varšava už v případě Turówa překročila několik červených čar. Jejím posledním přešlapem bylo, když loni v březnu – v rozporu s dřívějšími dohodami – obešla Prahu a bleskově prodloužila koncesi na těžbu až do roku 2026. Těžební společnost Polska Grupa Energetyczna se navíc netají tím, že hnědé uhlí v Turówě by chtěla dobývat až do roku 2044.

„Pro ochranu našich občanů je v tuto chvíli žaloba nezbytná, neboť Polsko zatím nenaplnilo požadavky, které klademe,“ upozorňuje ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).

Jedné zářijové noci

Co to konkrétně znamená, si člověk uvědomí při návštěvě pohraničních obcí Kunratice, Heřmanice či Dětřichov. Spojuje je jedna věc: společný vrt, kterým získávají pitnou vodu z podzemních jezer. Už v 80. a 90. letech tam došlo k poklesu hladiny spodních vod o 60 metrů. Způsobila to extrémně rychlá a necitlivá těžba polských havířů v Turówě, kteří ve velkém tempu odčerpávali vodu, aby se jejich rypadla mohla bezpečně a rychle zakusovat do stále hlubších ložisek a nezapadávala přitom do bahna.

Že se v přístupu polských těžařů nic moc nezměnilo ani v novém tisíciletí, dokázala noc z 26. na 27. září roku 2016. To ve velkolomu proběhl masivní a poměrně utajovaný zával. Podle dostupných informací – jichž je velmi málo – se lavina zeminy a uhlí sunula na dno těžební jámy několik dní. Vzala s sebou prý i několik strojů.

Loni v březnu Polsko bleskově prodloužilo koncesi na těžbu v Dole Turów až do roku 2026.

A to byl zřejmě i rozhodující okamžik, od něhož chtěl mít Liberecký kraj i Praha přehled v tom, co se na polské straně tohoto evropského trojmezí vlastně děje a proč z letitých a hlubokých studen lidem mizí voda.

Velmi reálně totiž hrozí, že oblast se 40 tisíci obyvateli a stovkami firem se rychle ocitne na suchu. „Celé Frýdlantsko má k dispozici jen deset podzemních vrtů a dva povrchové zdroje vody. Historicky se to neřešilo. Frýdlantsko vždycky stálo mimo hlavní dění,“ přiblížil potíž už dřív Petr Olyšar, ředitel Frýdlantské vodárenské společnosti.

Voda, nebo uhlí?

A tak kromě staveb na české straně hranice, jakými jsou třeba nové vodojemy, kanalizace či úpravny vod, teď úřady konečně chtějí jasnou dohodu i s polskou stranou. Protože se klidně může stát, že zatímco půjdou stovky milionů korun do nových staveb, podzemní zdroje kvůli těžbě vyschnou úplně a do nových vodojemů už nebude odkud čerpat vodu.

Evropský soudní dvůr proto čeká velmi těžké a citlivé rozhodování. Zatímco Praze jde o vodu, Polsko zase argumentuje tím, že Turów je pro 38milio­novou zemi strategickým zdrojem. Vytěžené uhlí se pálí především v přilehlé elektrárně, lokalita pokrývá zhruba deset procent veškeré polské spotřeby energie. Při nedávné protestní akci na podporu Dolu Turów, kdy polští řidiči blokovali silnici mezi Českem a Německem vedoucí přes polské území, rovněž zaznělo, že kvůli zavření dolu by přišlo o práci 60 až 80 tisíc lidí, což by v regionu způsobilo sociální katastrofu.

Už dnes je tedy velmi pravděpodobné, že tenhle spor poznamená česko-polské vztahy na mnoho dalších let. Středoevropskou diplomacii čeká citlivá zkouška. Tedy jestli se ještě předtím české pohraničí neocitne definitivně na suchu.