Československá advokacie: Mezi soudní síní a politikou

S jistou mírou nadsázky se dá říci, že bez advokátů by československý stát vůbec nevznikl. Ve slavné pětici „mužů 28. října“, kteří podepsali klíčový zákon o vzniku státu československého, byli dva advokáti – Alois Rašín a František Soukup. Učinili tak jako reprezentanti Národního výboru, který se teprve později proměnil v prozatímní Revoluční národní shromáždění.

Také v Národním výboru hráli advokáti významnou roli. Někteří z nich, například Alfréd Meissner či bytostný slovenský Čechoslovák Ivan Dérer, to později dotáhli až na ministry. Advokátem byl rovněž Lev Winter, ministr sociální péče v první československé vládě.

Dnes si jen těžko dokážeme představit míru improvizace, která budování nového státu doprovázela. Někdejší masarykovský realista a později prezidentův muž pro delikátní konspirační úkoly, advokát Václav Bouček, několik dní po vzniku republiky situaci komentoval příznačně:

„Zeptejte se jen kolegy Meissnera, kolik hodin viděl kancelář. My sedíme od rána do večera a nemůžeme to zmoci. […] My jsme vlastně nádeníky, kteří byli honem sebráni, aby dělali […] Nechme však prozatím formalit, abychom se dostali z těch nepravidelností ven.“

Právníci budující republiku

Dnes je ministerstvo práce a sociálních věcí jedním z největších ústředních správních úřadů republiky. Jeho začátky však byly podobně krušné. Když byla 14. listopadu 1918 jmenována vláda Karla Kramáře a Lev Winter se ujal resortu sociálních věcí, později na to sarkasticky vzpomínal:

„Mohl bych tu uvésti mnoho zajímavých vzpomínek z doby, kdy se ministerstvo delší dobu skládalo ze dvou aktovek a kdy bylo nutno okamžitě řešiti naléhavé sociálně politické problémy a ministerstvo dosud nemělo ani psacích stolů, ani kalamářů, ani referentů a kdy delší dobu jsme úřadovali s jediným špatně fungujícím telefonem…“

Ještě důležitější roli při vzniku ČSR však hráli advokáti na východě republiky. Početní slabost slovenské intelektuální elity činila z každého loajálního vysokoškoláka téměř nepostradatelnou osobnost při budování státu. Právní historička Martina Gajdošová s jen mírnou nadsázkou napsala, že „republika byla za slovenskou stranu budována především slovenskými advokáty“.

Před válkou přitom bylo z téměř sedmi tisíc uherských advokátů Slováků sotva sto. Po vzniku Československa působilo na Slovensku asi 950 advokátů, z nichž většina patřila k jiným národnostem. Jejich loajalita k novému státu byla často sporná nebo zcela chyběla.

Vytvoření unitárního státu spojilo dva odlišné právní světy. Rakouský a uherský systém se vyvíjely nezávisle na sobě a odlišná byla i pravidla advokátní praxe. Přestože panovala shoda na potřebě vytvořit jednotný advokátní řád, během celého meziválečného období se to nepodařilo. Nový advokátní řád, který však zcela přerušil dosavadní tradici výkonu povolání, přijali až komunisté v roce 1948.

V první republice proto advokacii v českých zemích nadále upravoval rakouský advokátní řád z roku 1868, zatímco na Slovensku platil uherský advokátní řád z roku 1874.

„Nadvýroba právníků“

Stát se advokátem nebylo snadné ani za Rakouska. Podmínky byly přísné a cesta k povolání časově náročná. Vysokoškolské studium práv představovalo pouze první krok.

První republika zároveň prolomila dosavadní výlučně mužský charakter právnických fakult. V prosinci 1922 promovala první doktorka práv Anděla Kozáková (později Jírová), která se vydala na dráhu notářky. Matylda Wíchová-Mocová se stala první českou advokátkou v roce 1928 a o rok později ji následovala Ludmila Kloudová-Veselá.

Absolventky práv to však neměly jednoduché. Vysoce prestižní zaměstnání hledaly obtížně. Pražský magistrát se například několik let bránil přijímání žen v obavě, že budou mužům brát práci. První právničky tak nastoupily až v roce 1926. Ani Anděla Kozáková nebyla mezi notáři přijata s otevřenou náručí.

Postupně se začaly ozývat stížnosti na „nadprodukci právníků“. Ženy za ni podle dobových pramenů rozhodně nebyly považovány za hlavní příčinu. Právní historička Vendula Valentová uvádí, že mezi lety 1869 a 1925 vzrostl počet advokátů v Praze desetinásobně, mimo Prahu pak šestinásobně.

„Nabídka advokátů začala převyšovat poptávku, a proto se znovu začaly ozývat hlasy volající po zavedení principu numerus clausus,“ dodává Valentová.

V roce 1933 vydal Jan Kapras mladší brožuru Nadvýroba právníků. Zatímco v akademickém roce 1913/14 studovalo v českých zemích práva 3 145 posluchačů, v roce 1930/31 už 8 559 studentů. Přestože republika byla větší a měla více obyvatel, právníků přibývalo výrazně rychleji než populace.

Jiný autor již v roce 1925 odhadoval, že republika má třikrát více studentů práv, než skutečně potřebuje. Kapras připomínal, že před válkou připadalo na sto tisíc obyvatel 18 advokátů, zatímco v roce 1930 již 27.

Advokáti versus notáři

Tato situace vyvolávala rivalitu mezi advokáty a notáři. Kdykoli se v novinách objevil případ zpronevěry depozit v notářských úschovách, pravidelně zaznívaly návrhy na úplné zrušení notářství a rozdělení jeho agendy mezi soudy a advokáty.

Není proto překvapivé, že právě advokáti obávající se o vlastní obživu patřili mezi hlavní zastánce antisemitských opatření v období druhé republiky na přelomu let 1938 a 1939.

Etnonacionalismus začal vytlačovat princip občanství. Někteří advokáti, označující se za „čistokrevné Čechy“, začali již v říjnu 1938 organizovat hnutí českých árijských advokátů, případně se z taktických důvodů označovali jako křesťanští advokáti.

Statistiky poskytovaly argumenty těm, kteří chtěli hrát antisemitskou kartu. Židé tvořili přibližně čtyři procenta obyvatelstva, avšak v advokátní komoře pro Čechy představovali asi 40 procent členů.

To vše se odehrávalo ještě před okupací, bez přímého tlaku nacistického Německa. Jen krátké trvání druhé republiky zabránilo realizaci návrhů na vyloučení židovských advokátů z komor. K tomu došlo až po vzniku Protektorátu Čechy a Morava.

Advokacie jako rodinné podnikání

Podobně jako jiné formy podnikání stála i prvorepubliková advokacie často na rodinných základech. Advokátní kanceláře se dědily z generace na generaci. Není divu – založení vlastní kanceláře vyžadovalo značný kapitál.

Jan Kapras popisoval těžký úděl mladých advokátů. Po nákladném studiu následovala dlouhá a špatně placená koncipientská praxe. Teprve po třicítce přicházela možnost založit si vlastní kancelář, která navíc prvních několik let obvykle nevynášela.

Kapras upozorňoval, že vznikající „studentský proletariát“, zatížený investicí do studia až ve výši 56 tisíc tehdejších korun, představoval podle jeho názoru potenciální zdroj anarchistického a protispolečenského smýšlení.

Potomci přebírající zavedené kanceláře měli situaci podstatně jednodušší. Příkladem mohou být otec a syn Richterovi ze Žižkova. Ani oni se však nevyhnuli podvratným tendencím – v jejich případě komunistickým.

Zpěvák, literát i konkursní správce

Hugo Richter starší (1863–1945) vnímal advokacii především jako zdroj obživy. Svou energii věnoval hlavně kulturním aktivitám. Již během studií vystupoval jako tenorista ve spolku Moravan a jeho účinkování v Prodané nevěstě roku 1903 údajně zanechalo silný dojem i na Jaroslavu Kvapilovi.

Po úspěších na jevišti se rozhodl právnickou kariéru opustit a věnovat se umění. Vystupoval i v Národním divadle, stálé angažmá však získal nejprve v německém divadle v Praze a později v německém Kielu pod pseudonymem Bruno Decorti.

Vedle zpěvu se věnoval kulturní historii a otázkám slovanství. Publikoval odborné i popularizační texty a přispíval do Lidových novin, Národních novin i krajanského tisku.

Právo pro něj nebylo životním posláním. Tím bylo kulturní povznesení národa a rozvoj historického vědomí. V roce 1905 opustil praxi v Olomouci, pravděpodobně v souvislosti se suspendací za neplnění profesních povinností. Z existenčních důvodů se však před první světovou válkou k advokacii vrátil a roku 1910 přesídlil na pražský Žižkov.

Věnoval se místním sporům i konkursním řízením. Přesto se na stáří finančně nezajistil. Na počátku druhé světové války požádal z existenčních důvodů o obnovení advokátní praxe, kterou po dosažení věkové hranice předal synovi. Jak uvádí právní historik Štěpán Hubička, žádosti nebylo z procesních důvodů vyhověno.

Žižkovský právník komunista

Hugo Richter mladší (1895) umělecké sklony po otci nezdědil. Podobně jako jeho otec však neusiloval především o osobní zbohatnutí. Věřil vyšší myšlence – sociální spravedlnosti.

Po studiích práv nastoupil jako koncipient do otcovy kanceláře na Kostnickém náměstí a postupně přebíral její klientelu. Aktivně se angažoval také ve sportovním životě Žižkova jako funkcionář tenisového oddělení měšťanské besedy.

Jeho komunistické přesvědčení a stranická činnost vedly během války k uzavření kanceláře v roce 1943 a k obvinění z velezrady. Osvobození se však dožil a jeho kariéra následně prudce stoupala.

Obnovil advokátní kancelář a získal významné postavení v advokátní komoře pro Čechy. Advokacii se však věnoval jen krátce. Brzy byl jmenován náměstkem předsedy retribučního Národního soudu a vedl například žalobu proti Jiřímu Stříbrnému.

Po roce 1948 advokátní praxi definitivně opustil a uzavřel tak téměř čtyřicetiletou historii kanceláře AK Hugo Richter. Stal se předsedou Státního soudu v Praze na Pankráci, jedné z klíčových institucí represivních politických procesů padesátých let.

Jiří Janáč, Jakub Rákosník