Cesta k odstranění národního práva veta

Vpád ruských tanků na Ukrajinu je těžkou zkouškou akceschopnosti Evropské unie. Pro většinu rozhodnutí je potřeba, aby souhlas vyslovilo všech 27 členských států. Těžké a zdlouhavé vyjednávání provázelo třeba sestavování šestého balíčku protiruských sankcí, když Maďarsko a spol. dlouho odmítalo embargo na ropu. I proto se stále častěji objevují návrhy, aby už země neměly možnost zablokovat dané rozhodnutí. Aby národní právo veta definitivně padlo.

Kloní se k tomu „těžké politické váhy“, třeba německý kancléř Olaf Scholz. Je potřeba ukončit „sobecké blokády“, uvedl ve svém textu, který v červnu zveřejnil deník Frankfurter Allgemeine Zeitung. Ke změně základní smlouvy o EU, která by zrušení veta umožnila, vyzval na závěr Konference o budoucnosti Evropy také francouzský prezident Emmanuel Macron.

Rovnice se zdá jasná. EU buď nebude lpět na kompletním souhlasu a zaujme i politicky místo globálního hráče, které jí náleží z hlediska ekonomické síly, nebo si zachová status maximálně demokratického sdružení a v mezinárodní politice bude vždy o dva kroky pozadu.

Zmíněná Konference o budoucnosti Evropy – diskusní platforma, kterou svolal Evropský parlament (EP) a Evropská komise (EK) – ke změně vybídla. Ze závěrů ve zkratce vyšlo, že by EU měla směřovat k více federálnímu nastavení a mít více pravomocí s jednodušším rozhodováním. To by znamenalo zrušit i právo národního veta v rozhodování Rady EU, tedy zastoupení členských států. Je taková věc reálná a co by se muselo stát, aby změna nastala?

Zrušení musejí schválit všichni

Rozhovory na téma zrušení veta by teď mohlo otevřít české předsednictví. Vláda ale byla rozdělena, premiér Petr Fiala (ODS) se ke změně vyjádřil odmítavě. Řekl, že jednomyslné dohody jsou sice zdlouhavější, ale následně pevnější.

Česko se jako předsednický stát závěry zmíněné konference musí zabývat, i když patří k zemím, které jsou ke změně spíše skeptické, říká Vendula Kazlauskasová z Asociace pro mezinárodní otázky. Pro zrušení „globálního práva veta“ by se musely změnit smlouvy o fungování EU. Šlo by to ale i jinak.

„Ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek se obrátil na ostatní státy s otázkami, v jakých konkrétních případech by si změnu hlasování dokázaly představit. Podstatné je, že by mělo jít o změny, ke kterým není nutné otevírání současných smluv o fungování EU. Namísto rušení hlasování jednomyslností v celé oblasti témat jsou podle něj reálnější dílčí úspěchy, například zrušit jednomyslnost při hlasování o zařazení osob na sankční seznamy,“ prohlašuje analytička s tím, že takový opatrný postup by mohly podpořit i další státy.

K zásadním změnám smluv, mezi které by změna způsobu hlasování patřila, může vyzvat jakýkoliv členský stát EU, EP i EK. Jak říká Kazlauskasová, rozhodnutí, jestli se opravdu ke změnám smluv přistoupí, ale musí udělat Evropská rada, tedy lídři států EU.

„Když se lídři rozhodnou proces změny spustit, začne zasedat takzvaný konvent složený z hlav států EU, zástupců dalších evropských institucí – EP a EK –, stejně jako členů národních parlamentů. Konvent pak o návrzích musí rozhodnout jednomyslně. Krom toho se ke změnám musejí vyjádřit i zástupci vlád unijních států. A změnu navíc musí ratifikovat všechny členské země EU, přičemž v některých z nich by ji také museli schválit občané v referendu,“ vysvětluje Kazlauskasová.

Všichni mají ještě v paměti deset let vyčerpávajících vyjednávání, než byla v roce 2009 schválena Lisabonská smlouva – poté, co ji jako poslední a po měsících dalších průtahů podepsal tehdejší český prezident Václav Klaus. Do další takové záležitosti se chce málokomu.

Změna smluv se nicméně jeví spíše jako politické PR než jako nutnost.

Podle analytika think-tanku Euro­peum Víta Havelky není překvapivě něco takového potřeba ani pro zrušení práva veta: „Lisabonská smlouva obsahuje takzvané přechodové klauzule, které, zjednodušeně řečeno, umožňují zrušit právo veta v určité oblasti, pokud se na tom shodnou jednomyslně členské státy. Jsou zde jisté limity – například v oblasti vojenských záležitostí, ale na drtivou většinu zvažovaných politik se přechodová klauzule dá použít.“

Šarádu lidé neodpustí

Pokaždé to vypadá, jako by téma změny hlasování byla žhavá novinka a vždy to vzbudí patřičný zájem. Tyto debaty se ale vedou už desetiletí, a to především v souvislosti s postupným prohlubováním evropské integrace a narůstajícím počtem členů. Rozšíření záběru hlasování kvalifikovanou většinou přinesl už Jednotný evropský akt na konci osmdesátých let (dokument, kterým byly pozměněny smlouvy o založení Evropských společenství a byla zavedena evropská politická spolupráce) a zejména Lisabonská smlouva.

Největším propagátorem změn ve fungování sedmadvacítky je Evropský parlament, který si od nich slibuje posílení vlastních pravomocí. Požaduje zrušení jednomyslného hlasování ve většině oblastí, kde se nyní uplatňuje, mělo by se to tedy týkat i otázek daní nebo sociální a zdravotní politiky.

Místopředsedkyně sociálnědemokratické frakce EP a vyjednavačka zmíněného usnesení, německá poslankyně Gabrielle Bischoffová, napsala, že je čas zahájit proces reforem a revize smluv, aby nastaly změny, které Evropa naléhavě potřebuje. „Jako volení zástupci jsme slíbili, že změníme způsob, jakým EU funguje, a poskytneme jí větší kapacitu jednat tváří v tvář mimořádným událostem, jako jsou zdravotní pandemie nebo reakce na nezákonné útoky na evropské půdě,“ uvedla. „Pokud se z těchto konzultací vyklube jen slavnostní šaráda, občané nám to neodpustí a nezapomenou,“ zdůraznila.

Český europoslanec Ondřej Kovařík (nestraník za ANO) se ale k pozici parlamentní většiny za omezení práva veta v Radě EU nepřiklání: „Považuji možnost členských států zachovat si toto právo v klíčových otázkách za zcela zásadní. Zejména pro země, jako je Česko.“ Řada zemí podle něj považuje možnost uplatnění veta za velice důležitou. „Například Irsko či Nizozemsko v daňových otázkách. Ostatně při nedávné diskusi v rámci institucí EU na téma jednomyslnosti se proti zrušení veta vyjádřilo 13 členských zemí, tedy téměř polovina EU, včetně Česka,“ upozorňuje Kovařík.

V tomto společném prohlášení, které vedle Česka podepsalo také Bulharsko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Lotyšsko, Litva, Malta, Slovinsko nebo Švédsko, je odmítnutí jasně deklarováno. „Nepodporujeme neuvážené a předčasné pokusy zahájit proces směřující ke změně smluv,“ stojí v textu. Požadovaný formát hlasování podle nich upřednostňuje rozhodnutí podporovaná dvěma nejlidnatějšími státy bloku – Německem a Francií. U menších zemí vzbuzuje obavy, že jejich zájmy budou opomíjeny.

Výhoda pro velké země

Právě němečtí a francouzští politici v čele s francouzským prezidentem Macronem a šéfkou Evropské komise Ursulou von der Leyenovou jsou dlouhodobými zastánci zrušení práva veta. V případě nejlidnatějších unijních států jde o logický postoj, k prosazení rozhodnutí by stačila shoda 15 států reprezentujících víc než 65 procent Evropanů.

„Nutnost přijmout rychlejší a pružnější rozhodovací procesy zmiňoval třeba už v roce 2018 tehdejší šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker, který navrhoval zrušit rozhodování pomocí jednomyslnosti v řadě otázek a nahradit ho kvalifikovanou většinou. Nejčastěji se tato změna skloňuje v souvislosti se zahraniční politikou nebo přijímáním sankcí. V roce 2019 ale eurokomisař Pierre Moscovici žádal, aby státy zvážily zrušení jednomyslného hlasování v daňových a postupně i v dalších, třeba envi­ronmentálních otázkách,“ doplňuje Kazlauskasová.

Německý kancléř Scholz se nedávno vyjádřil, že pokud si chce EU udržet na mezinárodní scéně vedoucí roli, už si nemůže dovolit, aby členské státy měly právo veta nad akcemi celého bloku. Válka na Ukrajině podle něj ukázala nutnost nejen jednotu bezpodmínečně udržet, ale i prohloubit.

Otázka ovšem zní, jestli zrušení národního veta jednotě pomůže, nebo bude mít opačný efekt, budou-li se malé státy cítit přehlížené, uvažuje Kazlauskasová: „Obzvlášť pro menší státy by to znamenalo nebezpečí, že by jejich hlas nebyl v debatě slyšet a mohl by být přehlasován. To by potom mohlo vést k jejich dlouhodobé frustraci a spíše než k větší federalizaci by to byl krok k jejímu opaku.“

Polsko, Maďarsko a Jourová

„Trvalá nejednota, permanentní neshody mezi členskými státy nás oslabují,“ varoval ve své stati Scholz. Skoro jistě měl na mysli především Polsko a Maďarsko, o nichž se teď nejčastěji mluví v souvislosti s paralyzováním společného rozhodování. „Obě země v minulých dnech a týdnech využívaly možnost zablokovat společné rozhodnutí jako politickou páku k protlačení vlastních zájmů a vymáhání ústupků,“ připomíná Kazlauskasová.

Zdaleka ale nejde jen o ně. „Například v roce 2020 se Kypr snažil u ostatních členských států EU domoci schválení tvrdšího postupu vůči Turecku, a blokoval proto přijetí společných unijních sankcí proti Bělorusku. Stejně tak Bulharsko dlouho vetovalo zahájení přístupových rozhovorů do EU se Severní Makedonií kvůli vzájemným sporům,“ uvádí analytička.

Havelka z think-tanku Europeum doplňuje, že v otázce potížistů se to liší téma od tématu: „V daňových otázkách to bude Irsko, Lucembursko, Kypr nebo Nizozemsko. V oblasti sankcí proti Rusku zase Maďarsko a Kypr může blokovat rozhodnutí týkající se politiky vůči Turecku. Asi se nedá říct, že by existoval nějaký ,typický rebelující stát‘, spíše že každá země se snaží práva veta využívat k prosazení svých zájmů.“

Některé případy využívání veta ale podle mnohých hraničí s vydíráním celé sedmadvacítky. Šéf Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza nedávno napsal na Twitteru: „Pokud bychom vážně potřebovali další důkaz, proč má Evropská unie opustit právo veta, tady je. Kvůli svým vztahům s Putinem nás už půl roku vydírá Orbán, teď nás kvůli penězům začne vydírat Kaczyński. Je čas skončit s možností vydírat zbytek Evropy.“ Neformální vládce Polska Jarosław Kaczyński se předtím nechal slyšet, že země „sundává rukavičky“, využije svého práva a bude blokovat vše, co půjde.

V případě Polska a Maďarska se problém rozšiřuje především o rozměr sporu o právní stát, který s těmito dvěma zeměmi vede EK především ústy české euro­komisařky Věry Jourové a kvůli kterému jsou oběma zemím zadržovány eurodotace.

Německý týdeník Der Spiegel se proto už do české političky opřel: „Místopředsedkyně Evropské komise Věra Jourová by měla uvolnit vztahy mezi Východoevropany a Bruselem. Místo toho udělala opak.“ Podle týdeníku Jourová osobně blokuje vyplacení části dojednaných peněz Polsku. Ta to ovšem popírá a v červnovém rozhovoru pro týdeník Euro potvrdila, že EK část peněz pro Polsko uvolnila. Naopak míč je na straně Polska, které má udělat úpravy ve své kontroverzní justiční reformě, což podporuje i verdikt Soudního dvoru Evropské unie.

Každopádně je jasné, že případné odstranění práva národního veta nebude snadné. „Za rozhodnutím o nejcitlivějších otázkách stojí opravdu celá Evropská unie. Změna způsobu hlasování by způsobila, že členské země EU by byly méně ochotné hledat kompromisy a dělat vzájemné ústupky. Pokud by mohly být jednoduše přehlasovány, zvýšil by se mezi nimi také počet konfliktů. Dnes se státy snaží nalézt konsenzus i tam, kde by stačila kvalifikovaná většina,“ potvrzuje Kazlauskasová.

„Jednomyslné rozhodování sice často nutí lídry států jednat na summitech pozdě do noci, ale tímto způsobem už se podařilo v minulosti najít i na nejcitlivějších otázkách dohodu, pod kterou se mohli podepsat všichni,“ doplňuje.

Havelka tvrdí, že by zrušení veta naopak umožnilo lépe nacházet řešení výhodná pro EU jako celek. „Unie by nebyla tolik v zajetí partikulárních zájmů členských států,“ myslí si analytik. „Je to určitě krokem směrem k efektivnějšímu rozhodování EU a hlubší spolupráci.“