ČEZ mezi sluhou a pánem

Když ve svém červnovém projevu premiér Petr Fiala prohlásil, že by stát měl kontrolovat klíčovou síť tuzemských elektráren, šlo o jasnou narážku, že chce posílit státní vliv v ČEZ a využít ho k levným dodávkám elektřiny. Není to poprvé, kdy politici chtějí využít největší českou elektrá­renskou společnost ke svým cílům.

ČEZ patří k největším firmám v Česku. Měl léta druhý nejvyšší provozní zisk v zemi a druhé nejvyšší tržby po Škodě Auto, jež je však součástí německého koncernu Volkswagen. Patří mezi pět největších zaměstnavatelů, dodává elektřinu naprosté většině českých obyvatel i firem a umisťuje se v čele nejžádanějších zaměstnavatelů. A je polostátní, což přináší komplikace.

Není to totiž tradiční soukromá firma, která nemusí kromě dění ve svém oboru až tolik hledět na politiku, ale ani státní, takže s ní politici nemohou manipulovat. Je to veřejně obchodovaná akciová společnost, platí pro ni tedy dané předpisy a při jejím řízení musejí i zástupci státu dbát na zájem minoritních soukromých akcionářů, kteří drží necelých

30 procent akcií.

Ti mají zájem, aby ČEZ co nejvíc vydělával, vyplácel dividendy a cena akcií rostla. Proto mu nemůže vláda Petra Fialy nařídit, aby prodával elektřinu spotřebitelům v Česku levněji než jinde. Soukromí akcionáři by ji žalovali kvůli poškození ceny firmy a manažeři ČEZ by se dokonce mohli ocitnout před soudem za poškození soukromých akcionářů a firmy. Proto vláda vymýšlí, jak učinit, aby to bylo možné.

Jak se dělá šampion

Využití ČEZ k naplnění snů vlády začalo, když se zvrtly plány na jeho privatizaci. Na začátku devadesátých let 20. století se předpokládalo, že bude privatizován jako většina státních podniků. Ve skutečnosti se však plánovala jen částečná privatizace s tím, že postupně bude rozdělena výroba a distribuce elektřiny.

Stát si měl ponechat 67 procent akcií ČEZ a jejich pomocí regulovat ceny elektřiny. Nikoho tehdy příliš netrápilo, že se tím stát dostane do konfliktu se soukromými investory. Navíc tu byl problém s Jadernou elektrárnou Temelín. Vláda rozhodla o dostavbě dvou ze čtyř bloků a o výměně části plánované ruské technologie za tu americké firmy Westinghouse. To by bez státních záruk a podpory nešlo.

Od ČEZ byly nakonec odděleny krajské distribuční společnosti, které vlastnily „dráty“ přivádějící elektřinu k zákazníkům, a v roce 2000 za sociálnědemokratické vlády Miloše Zemana byla dokončena výstavba Temelína (byť ne zprovozněna celá elektrárna) a vypadalo to, že bude privatizovaná většina ČEZ i distribučních společností.

Stát si měl ponechat jen tříprocentní podíl akcií ČEZ, aby mohl svolávat valnou hromadu, a strategické zájmy státu měly zajišťovat zákony, nikoliv vlastnictví firmy. Navenek se na tom shodly všechny tehdejší parlamentní politické strany vyjma komunistů. Jenže jen navenek. Část vládní ČSSD, zejména tehdejší ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr, byla proti. A i někteří manažeři ČEZ.

O ČEZ se tehdy zajímaly španělská Iberdrola, italský Enel a francouzská, státem ovládaná elektrárenská společnost EdF. Český stát chtěl za podíl v ČEZ obrovskou částku 220 miliard korun, navíc měl řadu podmínek, které by v případě změny ekonomické situace bylo těžké splnit, například odebírat daný objem uhlí z některých dolů, vyrábět konkrétní množství elektřiny bez ohledu na poptávku či zaměstnávat určitý počet lidí.

Těmto podmínkám se nejvíc přiblížila EdF, která prý nabídla 170 miliard korun a chtěla jít i výše. Jenže ministr Grégr se již rozhodl. Jak později přiznal, ČEZ by neprodal ani za oněch 220 mi­liard a přemluvil i premiéra Zemana, který tehdy veřejně tvrdil něco jiného. Grégra i Zemana napadlo, že vytvoří „super ČEZ“, „národního šampiona“ konkurujícího velkým evropským elektrárenským společnostem, jako jsou RWE či EdF, a že bude státní, tedy polostátní.

S touto myšlenku přišel i dojem, že stát musí ČEZ vždy pomoci a zároveň je jeho odrazem, že zvýší jeho váhu v Evropě a že dodá větší sílu i českému hlasu v Evropské unii. Z pohledu manažerů ČEZ to ale vypadalo tak, že je třeba balancovat mezi plněním přání politiků a akcionářů, a protože často nelze splnit obojí, lze tohoto konfliktu využít k udržení se ve vedení firmy. A protože politici tahají za silnější konec, nejlepší strategií je snažit se ovlivňovat politiku.

Komentátoři a soukromě i ekonomičtí analytici to později označí za ČEZskou republiku. Politici se scházeli s šéfem ČEZ, který získal velký vliv, mluvilo se o sponzoringu politických stran a „soukromých“ darech do jejich pokladen. Postupně se tento systém, na kterém nebylo nic nezákonného, decentralizoval.

Jak to fungovalo, naznačuje třeba rozhovor bývalého generálního ředitele ČEZ Martina Romana pro Hospodářské noviny z roku 2006. Říká v něm, že na sponzorování akcí v regionech není nic špatného, že každá má záštitu nějakého politika a že ten, kdo ji má, si řekne o peníze.

Tažení na Balkán

Ale zpět na začátek století. Základem vzniku velké elektrárenské společnosti, později nazvané Skupina ČEZ, bylo spojení státního ČEZ vlastnícího elektrárny s dalšími podniky, z nichž nejdůležitější byly krajské distribuční společnosti. Jejich akcie vlastnil státem řízený Fond národního majetku, obce a města a podíly měly také zahraniční energetické firmy.

Akcie fondu stát z nařízení vlády prodal ČEZ, z těch ve vlastnictví měst a obcí udělal rozhodnutím, že se z nich nebudou platit dividendy, neatraktivní majetek a zahraničních investorů by se asi také uměl zbavit. Vznikl ale problém s Úřadem na ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), který nechtěl, aby se z ČEZ stal celostátní monopol, takže stanovil řadu podmínek pro převzetí distribučních společností.

Projevila se však síla ČEZ – politici změnili zákon o ÚOHS tak, aby mohl měnit svá předchozí rozhodnutí. A ten pak umožnil ČEZ výhodnější podmínky pro převzetí většiny distribučních společností. Mimochodem plán na sloučení distribučních společností s ČEZ prosazoval po ministru Grégrovi další ministr obchodu a průmyslu a pozdější centrální bankéř Jiří Rusnok.

Používal přitom argumenty, které mu dodal ČEZ včetně obrázků do prezentace, a jak tehdy napsal ekonom Miroslav Zajíček, dokonale tím ilustroval ekonomickou teorii ovládnutého strážce. Namísto aby se regulovaná firma, v tomto případě ministerstvem většinově ovládaný ČEZ, řídila požadavky regulátora, resort převzal jeho názory.

Politici často argumentovali, že ČEZ musí být velký i proto, aby dodával lidem levnou elektřinu. Ten se však nesoustředil na její dodávky (což by ani nešlo) ani na výplatu dividend (z čehož by těžil hlavně stát), ale své volné finanční prostředky použil na zahraniční expanzi.

ČEZ chtěl naplnit přání politiků, aby se stal velkou mezinárodní společností, její manažeři, stejně jako jakékoliv velké firmy jen volně kontrolované vlastníkem, zase chtěli mít pod sebou co nejvíce lidí a co největší majetek a díky tomu i platy jako šéfové velkých energetických firem v západní Evropě. Expandovat na Západ nešlo kvůli velké konkurenci, navíc ČEZ přicházel pozdě, proto se zaměřil především na Balkán.

Manažeři ČEZ dokonce tvrdili, že propojí tamní energetické společnosti i fyzicky s tou českou a vznikne obrovský energetický blok. Politici jásali a ČEZ navzdory mnoha varováním směřoval ke ztrátě financí v nevýdělečných projektech. V Rumunsku a v Bulharsku se dostal do sporu s vládami a zisk z investic nebyl tak vysoký, jak si představoval. Pětileté působení v Albánii ukončil v roce 2014 a podle Hospodářských novin přišel zhruba o dvě miliardy eur. A odepsal i 12 miliard korun v Turecku.

Synergie aktivit ČEZ v Česku a na Balkáně se neprojevily, o propojení sítí ani nemluvě. V roce 2018 pak současný šéf ČEZ Daniel Beneš na zasedání sněmovního rozpočtového výboru prohlásil, že už nechce rozvíjet byznys na balkánských trzích, a pokud bude investovat v zahraničí, pak jen v sousedních zemích. Sen o obří evropské elektrárenské společnosti skončil.

Rozdělením k atomovým zítřkům

Vlády se také snažily využít ČEZ ve svých energetických koncepcích, zejména k prosazení výstavby jaderných elektráren, které měly zajistit Česku dostatek elektřiny, až budou odstaveny dosluhující tepelné elektrárny. Jenže ani to nefungovalo. Firmě se do takové investice nechtělo. Budovat jadernou elektrárnu je totiž nákladné a riskantní.

Na druhé straně by ráda jadernou elektrárnu postavila, pokud stát převezme většinu rizik a zaváže se, že z ní bude odebírat elektřinu za cenu nákladů plus zisk. Nebo ještě lépe, když bude elektřina z ní levnější, než se prodává na trhu, tržby zůstanou ČEZ, a pokud ne, stát mu dorovná náklady a navíc zajistí zisk. Na to však vláda nechtěla přistoupit a kvůli absenci státních záruk byl například v roce 2014 zrušen tendr na dostavbu Jaderné elektrárny Temelín. Podle některých analytiků ji vedení ČEZ vlastně ani nechtělo.

Situace se změnila za vlády Andreje Babiše, kdy se začalo debatovat o výstavbě nového jaderného bloku v Dukovanech. Tehdy už bylo jasné, že časem bude kvůli odstavování výdělečných tepelných elektráren nukleární zdroj potřebovat i ČEZ. Vláda začala zvažovat, jak ho podpořit úvěry, zárukami a fakticky, byť skrytě, i zaručením výkupní ceny energie z jaderné elektrárny.

Problémem byli menšinoví soukromí akcionáři a evropská pravidla veřejné podpory. Objevil se proto nápad rozdělit ČEZ na dvě části, první přenechat soukromým investorům a druhou udělat zcela státní, jež by měla na starost mimo jiné jaderné elektrárny a jejich další výstavbu. Jenže tyto plány zastavil podle jedné z verzí tehdejších událostí premiér Babiš, protože vláda nedisponovala údaji, kolik by rozdělení a výstavba jaderné elektrárny stály státní rozpočet.

Výpočty ČEZ ukazovaly, že státní podpora musí být poměrně masivní, objevila se však také studie, že by to šlo i bez ní. Každopádně to vypadalo, že by na rozdělení vydělali soukromí akcionáři i ČEZ a svým způsobem také jeho manažeři, protože by měli zajištěnou ziskovost části firmy bez ohledu na výkyvy trhu. Podle další verze šly plány na rozdělení ČEZ k ledu kvůli blížícím se volbám v roce 2021.

Po nich se ale ujala moci dosavadní opozice a změnila se i situace na energetickém trhu. V důsledku postcovidového oživení globální ekonomiky vzrostla cena energií a další zvýšení přineslo politicky motivované omezení dodávek ruského plynu do Evropy. Pak přišla invaze Ruska na Ukrajinu a rizika s tím spojená vedla k dalšímu růstu cen. A tak se objevily návrhy na regulaci cen elektřiny, sektorovou daň a také nápad využít ke snížení cen elektřiny ČEZ.

Vypadalo to jako úvahy, které tu už byly v devadesátých letech. Premiér Fiala naznačil, že by vláda mohla zcela ovládnout část výroby elektřiny a pak ji levněji než ČEZ nabídnout zákazníkům. Jednou z možností, jak to udělat, je vykoupit minoritní akcionáře. Případně využít zmíněného plánu na rozdělení ČEZ, jehož státní část by dodávala občanům a firmám levnou elektřinu, protože by nemusela zajišťovat zisk soukromým akcionářům.

Konec jako vždycky

Oba plány však budou státní rozpočet něco stát a jejich výsledek se neprojeví hned. Vláda, která neustále mluví o šetření, nedá zhruba 200 až 250 miliard korun na vykoupení minoritních akcio­nářů, ani náklady na rozdělení ČEZ ve výši 80 miliard korun nejsou zanedbatelné. Více než roční zpoždění od zahájení této akce ke zlevnění elektřiny by vládu připravilo o politické body, protože občané potřebují pomoci s účty za elektřinu v této topné sezoně.

Aby toho nebylo málo, společnosti ČEZ se už podařilo své možné rozdělení oddálit. Má být projednané na valné hromadě za rok, takže se neuskuteční dříve než za dva roky. V té době už může být situace úplně jiná a namísto odsávání peněz z firmy může státní část rozdělené společnosti požadovat podporu od státu, protože nemůže zlevňovat elektřinu, když potřebuje zisky, aby investoval do energetické nezávislosti Česka a do obnovitelných zdrojů energie.

Napovídá tomu i komentář šéfa ČEZ Daniela Beneše zveřejněný nedávno v Hospodářských novinách, v němž píše, že výsledky hospodaření firmy jsou „rekordní“, ale „nechceme se jimi chlubit, protože dobře víme, že rekordní jsou i ceny elektřiny, což negativně dopadá na koncové spotřebitele, na domácnosti, firmy, na celou naši společnost“.

Nicméně jak dál píše, ČEZ chystá velké investice: „Na transformaci energetiky počítáme s investicemi ve výši 550 miliard korun. A samozřejmě právě na tolik potřebnou transformaci využije ČEZ část svých příjmů, abychom se závislosti na Rusku a jeho plynu co nejdříve zbavili. Většinu zisku zároveň odvedeme v podobě dividend do státního rozpočtu.“

Plánované investice popisované v článku jsou jen o desetinu vyšší, než ČEZ plánoval o několik let dříve, kdy ještě neměl stejně vysoké zisky. Představa politiků, že ho využijí k zajištění levné elektřiny, tedy i hlasů ve volbách, postupně bledne a zdá se, že stát buď nechá ČEZ na pokoji, nebo mu dokonce bude pomáhat. Ostatně jako vždy v historii této polostátní firmy.

Autor je publicista