Čína je strategicky před USA

Čínský prezident Si Ťin-pching patří v současném světě k nejsilnějším hráčům na geopolitické a ekonomické šachovnici. Na rozdíl od amerických prezidentů, kteří musejí každé čtyři roky obhajovat svou politiku před voliči, pokračuje ve svém dlouhodobém plánu udělat z Číny světovou velmoc, které se nic nepostaví.

Právě strategie a umění čekat patří k silným a obávaným stránkám čínského režimu. Si Ťin-pching neváhal a využil nástupu Joea Bidena do prezidentského postu v USA, aby od začátku přitvrdil ve své politice vůči Spojeným státům americkým. Jak konflikt probíhá a kdo tahá za kratší konec provazu?

Souboj o prvenství

Co se týče zahraniční politiky, Biden nechce zůstat v Trumpově stínu. Předchozí prezident ve své kampani často poukazoval na Bidenovu zpomalenost i zmatenost s ohledem na jeho vysoký věk. Biden se proto často snaží dokazovat, že je pořád ve skvělé kondici, a provádět řádná politická gesta a silná prohlášení. Oproti Trumpovi se stal velkým kritikem ruského prezidenta Vladimira Putina, kterého neváhal označit za vraha.

Jediná zahraničněpolitická věc, kterou má Trumpova a Bidenova administrativa společnou, je vztah k Číně. Většina Američanů vnímá těžiště současných a budoucích problémů právě v této velmoci. Na rozdíl od Ruska má Čína jak demograficky, tak ekonomicky potenciál být USA rivalem. To je způsobené opačnou dynamikou. Zatímco USA jsou velmocí v úpadku, která svého vrcholu již dosáhla, Čína je na vzestupu. Nejen rostoucí ekonomika, ale především vize projektu Hedvábné stezky dává čínskému režimu sílu a směr. Známkou úpadku Západu oproti tomu je, že nemá žádný dlouhodobý cíl, který by vůči čínskému plánu postavil.

Vztah Číny a USA připomíná spíše složitou partii hry go než otevřený konflikt. V roce 1999 vyšla pozoruhodná kniha dvou důstojníků čínské lidové armády Čchiaa Lianga a Wanga Siang-sueje Unrestricted Warfare (Neomezená válka), v níž vysvětlují, že vojsko a zbrojení představují pouze jeden druh války. Daleko efektivnější je informační, technologická a ekonomická válka. Ty Čína dlouhodobě s USA vede, přestože její vládní představitelé zachovávají typicky klidnou asijskou tvář. Cíl je však jasný: vymanit se z amerického vlivu a po vzoru protivníka svůj vliv rozšiřovat.

Spojené státy americké se ale nebudou chtít své pozice vzdát. V 80. letech jim rostl konkurent v podobě Japonska, kterému se však nepodařilo USA vážně ohrozit. Čína je mnohem tvrdší oříšek nejen kvůli své demografii, ale především kvůli strategickému myšlení a dlouhodobým plánům. Využívá výhody domácího systému jedné strany a doživotního prezidenta Si Ťin-pchinga.

Na Západě je situace horší v tom, že v důsledku sociálních sítí, které proměnily politický styl, se nachází v něčem, co by se dalo nazvat permanentní kampaní. Západní společnosti nahrazují nedostatek myšlenek, ideálů a plánů komunikací. Zaměřme se však na současnou situa­ci po koronavirové pandemii a na to, jak se projevuje souboj o prvenství na světové šachovnici.

Rekordní pomoc

Čína z něj vzešla vítězně. Díky tvrdým restrikcím porazila koronavirus jako první. Vlivem sledovacích technik a mocného policejního aparátu dokázali její představitelé na několik týdnů zemi úplně uzavřít. Natolik efektivně se to navzdory veškeré snaze západním zemím nepodařilo. Roli hrála i čínská disciplinovanost a smysl pro kolektiv, který se v individualistických západních společnostech obtížně aplikuje.

Díky tomu začal na přelomu loňského jara a léta čínský průmysl opět fungovat na plné obrátky, zatímco zbytek světa se nořil do restrikcí a lockdownů. Čína také ve svých velkoměstech uplatňovala kontrolu obyvatel prostřednictvím smartphonů obsahujících zdravotní kartu občana a díky ochotě lidí se neustále nechat kontrolovat. Například ve Francii je velký odpor proti kontrole pohybu obyvatelstva a omezování svobod. Díky tomu, že Čína ukončila protikoronavirová opatření jako první, získala obrovskou výhodu a nemusela svou ekonomiku obzvlášť pobízet. To však nebyl případ USA.

Američtí prezidenti se rozhodli stimu­lovat domácí ekonomiku, po Trum­pově balíčku přišel Bidenův. Americká ekonomika vstřebala rekordní podporu ve výši čtyř bilionů dolarů, což stále není konečné číslo. Domácnosti určitě potěšil dolarový šek, ale otázkou je, zda tento masivní plán ekonomické obnovy USA skutečně pomůže, nebo je to pomyslný hřebíček do rakve, který úpadek země urychlí.

Balíčky obnovy jsou typickým nástrojem keynesiánské školy. Stát investuje masivní prostředky, aby znovu rozběhl ekonomiku. Dobrým příkladem může být zásah francouzské vlády Pierra Mauroye v roce 1981. Coby socialista se rozhodl podpořit ekonomiku balíčkem v celkové výši 1,7 procenta tehdejšího francouzského HDP. O osm procent se zvedla minimální mzda, o 25 procent životní minimum, zavedl se pátý týden dovolené, důchodový věk se stanovil na 60 let a vytvořilo se více než 170 tisíc nových pracovních míst ve státní sféře.

Tato politika se však ukázala slepou uličkou, v zemi odstartovala inflace – 13,4 procenta v roce 1981 a 11,2 procenta v následujícím. Zvýšil se státní dluh a dovoz na úkor vývozu. Výsledkem bylo, že francouzský prezident François Mitterrand tuto levicovou politiku opustil a začal privatizovat státní firmy. Tato zkušenost by měla varovat, a to především Joea Bidena.

Inflační spirála

Americký plán je mnohem masivnější než ten francouzský v 80. letech. Pomoc USA přesáhne 27 procent HDP, což je nevídané. Stát sice má pomáhat soukromé sféře a občanům v krizových chvílích, ale s ohledem na výši konečné částky se tato situace jeví jako hazardování s celým ekonomickým systémem. Problémem je, že stát tím sice stimuluje spotřebu, ale vzhledem k dlouhodobě záporné obchodní bilanci jde o spotřebu především dovezených výrobků. Tato záporná bilance dosahuje více než 74 miliard dolarů, z čehož podíl obchodu s Čínou tvoří téměř 37 miliard. Vývoz z Číny do USA narostl v poslední době o 22 procent.

Americké firmy nemohou natolik rychle rostoucí poptávku uspokojit, proto americký spotřebitel shání dovezené zboží. Nikoli však pouze spotřební. Plán obnovy počítá s investicemi do infrastruktury a průmyslové obnovy, ale mnoho odvětví je zasaženo velkým zdražováním surovin nebo výpadky v dodávkách důležitých součástek. Obrovské investiční plány zvyšují ceny a americká ekonomika se pomalu, ale jistě dostává do inflační spirály.

Aby toho nebylo málo, i v tom je Čína strategicky napřed. V době, kdy rychle klesaly ceny komodit, Čína nakupovala a vytvářela strategické zásoby. Nyní na pouhém přeprodávání těchto surovin vydělává obrovské částky a ještě víc provádí dumping svého domácího průmyslu, který nemusí suroviny nakupovat za tržní ceny.

Tuto skutečnost ukazuje cena mědi. Administrativa Bílého domu oznámila, že chce co nejdříve přejít na elektromobily, na jejichž výrobu se však spotřebuje mnohem více mědi než na tradiční spalovací motory. Pokud se elektromobily masově rozšíří, poptávka po mědi několikanásobně vzroste. Čína nakoupila loni 6,7 milionu tun této suroviny, tedy o 1,4 milionu více než v předchozích letech. V zásobách mědi nyní Peking předstihl Washington.

USA by v žádném případě neměly Čínu podceňovat, ale investoři si musejí uvědomit, že každou chvíli může přijít tvrdý zásah proti ní. Bude to však mnohem těžší než v případě Ruska, které na sankce odpovídá spíše sporadicky. Čína naznačuje, že se zásahy nedá odradit a je připravená na ně odpovědět.

Čína ani USA nebudou chtít napětí eskalovat a riskovat otevřený konflikt, ale Říše středu bude postupně rozšiřovat svůj vliv a zájmy. Moc dobře totiž ví, že svět je nyní oslabený a chybí mu vize, a proto se snaží jednat co nejrychleji. Tlačí ji totiž čas, zejména kvůli špatné demografické situaci. V následujícím desetiletí se v každém případě bude světový zájem přesouvat z Evropy do Asie.