Střet USA s Čínou se jeví daný

Spor o Tchaj-wan vře pod povrchem už několik desetiletí, proto se může zdát, že jde o vleklé chronické onemocnění, které nikdy nevyústí v smrt. USA a Čína se o nadvládu nad ostrovem v Tichomoří přou už od padesátých let. O krizi v Tchajwanském průlivu jsem pro týdeník The Economist psal už v roce 1995. Výhružná vojenská cvičení čínské armády poblíž tchajwanského pobřeží bychom proto mohli vnímat jen jako další kapitolu této nekonečné ságy.

Tentokrát je to ale jiné. Doposud se americko-čínská válka o Tchaj-wan jevila jako možná – ale nic víc. Nyní se však stále víc expertů shoduje, že konflikt není jen možný, ale pravděpodobný. Šéf asijské pobočky Mezinárodního ústavu strategických studií James Crabtree tvrdí: „Z našich analýz vyplývá, že je spíš pravděpodobné, že v příštím desetiletí se nějaká vojenská konfrontace mezi USA a Čínou odehraje.“

Představitelé západních států si dávají velký pozor, aby nic v tomto smyslu nepronesli na veřejnosti – v soukromí ale mnoho z nich s Crabtreem souhlasí. Vhled do toho, jak o situaci smýšlejí Američané, poskytl admirál Phil Davidson, když bezprostředně po svém odchodu z velení amerických operací v Indo-Pacifiku v Kongresu prohlásil, že „v příštích šesti letech“ je riziko čínské invaze na Tchaj-wan „neoddiskutovatelné“.

Z rétoriky čínské vlády čiší nacionalismus a touha po válce. V reakci na kontroverzní návštěvu předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů na Tchaj-wanu Nancy Pelosiové zveřejnil čínský velvyslanec ve Washingtonu Čchin Kang na Twitteru video z cvičení Čínské lidové osvobozenecké armády, které připomínalo Top Gun – nebe plné raketových střel, exploze, ohlušující sirény a sborový zpěv vojsk. Sdělení bylo jasné a explicitní.

Obavy z konfliktu jsou čím dál opodstatněnější především v důsledku změn v politické situaci v Číně, USA i na samotném Tchaj-wanu. Od nástupu prezidenta Si Ťin-pchinga v roce 2012 začala být čínská zahraniční politika stále agresivnější. Čína začala budovat vojenské základny v celém Jihočínském moři a při střetu u himálajské hranice čínské jednotky pozabíjely indické vojáky. Díky neúnavnému posilování vojenských kapacit má teď Peking početnější flotilu bitevních lodí než USA.

Prezident Si Ťin-pching se rozešel s tradicí svých předchůdců, kteří vyčkávali na potenciální „sjednocení“ s ostrovem. Řešení tchajwanské otázky si vytyčil jako historické poslání, které už nelze „předávat dalším generacím“. Čínská veřejnost vojenskou invazi očekává s takovou jistotou, že některé čínské nacionalisty zklamalo, když čínská armáda nesestřelila letadlo Nancy Pelosiové ještě před příletem na Tchaj-wan.

Změnil se i přístup Američanů. Asi jediná věc, na které teď ve Washingtonu panuje politická shoda, je, že se Čína jeví čím dál nebezpečnějším protivníkem, kterému je třeba se postavit. Vláda Joea Bidena se rozhodla zachovat cla, která zavedl Donald Trump. Za obou prezidentů bilaterální vztahy s Tchaj-wanem výrazně posílily.

Biden se už třikrát nechal slyšet, že v případě čínské invaze budou USA Tchaj-wan vojensky bránit – takovými výroky se odklání od oficiální americké politiky „strategické nejednoznačnosti“. S každým takovým prohlášením je pro Bidenův tým těžší veřejnost přesvědčit, že se prezident pouze přeřekl.

To, že Biden opakovaně naznačil, že by Američané kvůli Tchaj-wanu vstoupili do války, je v příkrém kontrastu s tím, co prohlašoval před ruskou invazí na Ukrajině – tehdy trval na tom, že se USA do konfliktu přímo nezapojí. Takový obrat dokazuje, že se Washington utvrzuje v přesvědčení, že osud Tchaj-wanu bude z ideologických a strategických důvodů určovat rovnováhu sil v 21. století.

Napětí by možná neeskalovalo, kdyby se nezměnila situace i na samotném Tchaj-wanu. V roce 2016 a znovu i předloni byla do prezidentského křesla zvolena Cchaj Jing-wen z Demokratické pokrokové strany, která se tradičně zasazuje o nezávislost ostrova. Ačkoliv nepřistoupila k jedinému formálnímu kroku k nezávislosti, voličské preference ukazují, že mladá generace touží, aby se jejich země oprostila od čínské nadvlády.

Peking se snaží i na Tchaj-wanu aplikovat systém „jedna země, dva systémy“, který prosazuje v nedalekém Hongkongu. Vzhledem k násilným represím vůči místnímu obyvatelstvu se však Hongkong pro Tchajwance jeví spíš jako odstrašující příklad, který nechtějí následovat.

Místní jsou si dobře vědomi, že diplo­matické formulky prezidenta Si Ťin-pchinga o „mírumilovném sjednocení“ jsou jen zástěrkou pro násilnou anexi k diktátorskému režimu. A s tím se nechtějí smířit – a ani by neměli. Pokud tedy Si Ťin-pching myslí vážně svá prohlášení, že tchajwanskou otázku musí vyřešit ke spokojenosti Pekingu ještě tato generace, bude muset nastat vojenský střet.

Násilná anexe Tchaj-wanu by znamenala tragédii pro ostrov i pevninskou Čínu. Konflikt by stál všechny strany mnoho lidských životů, způsobil by trvalé odcizení Tchajwanců a pevninského obyvatelstva a narušení světové ekonomiky, které by ohrozilo desítky let budovaný růst čínského hospodářství. V neposlední řadě by tím Čína riskovala přímý konflikt s USA, a tím i třetí světovou válku.

Invaze na Tchaj-wan by tedy byla riskantní a nemorální – to ale neznamená, že se neuskuteční. Na případě ruského útoku na Ukrajinu vidíme, že nacionalismus, autoritářství a nenávist vůči USA jsou nebezpečná kombinace se silným potenciálem.

O konfliktu se uvažuje jak v Pekingu, tak ve Washingtonu a obě strany ve svých prohlášeních a jednání předstírají, že mají navrch. Obě strany zároveň doufají, že ti druzí blafují. A nám nezbývá než doufat, že se nemýlí.

Gideon Rachman, FT