Francie se vytrácí ze světa

Francie patřila ke státům, které určovaly dějiny, ale její role časem slábla. Stala se z ní druhořadá mocnost, která však aspoň chtěla být jazýčkem na vahách ve velkých konfliktech, jako byla studená válka, nebo v novém světě po pádu berlínské zdi. V této úloze mohla setrvat díky své ekonomické síle, zejména v oblasti jaderné energetiky a technologického průmyslu, armádě a kultuře. Frankofonie byla mocným nástrojem diplomacie zejména v Africe a na Blízkém východě. Všechny tyto faktory však upadají. Může se Francie vrátit tam, kde byla, a co tomu nejvíce brání?

Hledání vlastní, takzvané třetí cesty má ve Francie velkou tradici. Jejím nej­úspěšnějším protagonistou byl prezident Charles de Gaulle (1890–1970), který se vždy snažil najít kompromis mezi USA a Sovětským svazem, aby z jejich střetu Francie něco získala pro svůj národní zájem. Přitom vycházel z osobní zkušenosti. Byl sice na straně západních spojenců ve druhé světové válce, ale zároveň si uvědomoval, že podpora USA a Velké Británie má limity a že velká část francouzské populace tíhne k levici a je ovlivněna komunismem.

De Gaulle pochopil, že rysem francouzského národa je dělat si věci po svém a přizpůsobil tomu i domácí i zahraniční politiku. Byl si vědom, že země, která hledá třetí cestu, musí být suverénní a že suverenita není pouze vojenská nebo diplomatická, ale především ekonomická. Proto investoval mnoho energie a finančních prostředků do proměny v podstatě zemědělské země v moderní stát. Francie zažila 30 hojných poválečných let, kdy vznikl ekonomický základ, ze kterého žije dodnes – jaderná energetika, výstavba železnic a dálnic, letectví, vojenství a telekomunikace. Bez technologického a ekonomického pokroku by třetí cesta nebyla možná. Valéry Giscard d’Estaing (1926–2020), prezident v letech 1974 až 1981, se držel tohoto kurzu a jeho výrok za ropné krize v roce 1976 „nemáme ropu, ale nápady“ ještě ukazoval francouzskou tvořivost ve vyrovnání se s nedostatkem nerostných surovin, které jsou vedle technologií klíčové pro úspěch ve světě.

Třetí cesta

V osmdesátých letech, za prezidenta Françoise Mitteranda (1916–1996), Francie otočila svou ekonomiku prudce doleva – namísto rozvoje podnikání začala budovat silný socialistický stát. Byla však bohatá, a proto se její úpadek ekonomiky i politické role ve světě projevoval pomalu. Směr však byl daný a od té doby je na nakloněné rovině, kdy politici tento sestup v lepším případě brzdí a v horším mu pomáhají. Nezávislost v mezinárodní politice je podmíněna ekonomickou nezávislostí, přičemž poslední nezávislé rozhodnutí Francie učinil prezident Jacques Chirac (1932–2019), když 10. března 2003 oznámil, že Francie bude v OSN vetovat americkou invazi do Iráku. Tento krok získal Francii velké sympatie v arabském světě, ale zvýšil nedůvěru Američanů a Angličanů. Odmítnutí války v Iráku bylo pokusem navázat na tradici třetí cesty. Chirac měl pravdu, že invaze problémy Iráku ani celého regionu nevyřeší, ani 20 let po ní tato země neprosperuje.

Reakce na francouzské vzepření se americké vůli na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 2003 USA zablokovaly francouzský návrh na mírové řešení konfliktu v Iráku v Radě bezpečnosti OSN. Navíc zvýšily cla na francouzské produkty. Francouzský export do USA klesl o deset procent v roce 2003 a o 15 procent v roce 2004. Velký tlak byl vyvíjen především na francouzské firmy, například americká společnost Boeing získala zakázku na dodávku stíhaček F-18E/F Super Hornet pro Saúdskou Arábii, kterou původně dostala francouzská firma Dassault Aviation. Třetí cesta především vyžaduje ochotu zaplatit za své rozhodnutí, současná Francie však po ní v podstatě nemůže jít, protože jí chybí ekonomická síla – nedokáže ochránit své podniky před americkou a čínskou konkurencí.

S nástupem Baracka Obamy do postu amerického prezidenta v roce 2009 se politické vztahy USA a Francie zlepšily, což však neukončilo skrytou ekonomickou válku obou zemí. Poslední tři francouzští prezidenti – Nicolas Sarkozy (2007–2012), François Hollande (2012–2017) a Emmanuel Macron (od roku 2017) – se především rétoricky snažili navázat na myšlenku třetí cesty, ale v praxi nic ne­udělali. Sarkozy chtěl stejně jako Macron využít mezinárodní situace k tomu, aby se Francie stala partnerem Ruska. Francouzská neschopnost se pak plně projevila v rozhovorech Macrona s jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem před ruskou invazí na Ukrajinu a zejména po ní – byl sice v centru mediální pozornosti, ale nic nevyjednal. Hlavní důvod jeho neúspěchu spočívá v absenci mocenských pák, které jsou nyní především ekonomické, protože francouzská armáda se nikdy otevřeně neúčastnila války na Ukrajině.

Tři kauzy

Úpadek ekonomické diplomacie za posledních tří francouzských prezidentů ukazují tři kauzy. V roce 2014 Francie v reakci na anexi Krymu odstoupila od dodávky dvou lodí Mistral Rusku. Smlouva byla uzavřena v roce 2011 a Rusko za ně zaplatilo 1,2 miliardy eur. Francie měla z kontraktu získat ještě peníze za servis a školení posádky, nakonec však obě lodě prodala Egyptu za 950 milionů eur. Dnes se může tento krok jevit prozíravý, protože Francie by tuto dodávku jen obtížně obhajovala, pokud by Rusko lodě používalo ve válce na Ukrajině. Na druhé straně, pokud by Francie Rusku lodě dodala, mohla by vy­užívat jeho závislosti na dodávkách náhrad­ních dílů, a tím vytvořit prostor pro nátlak.

Druhá kauza je mnohem složitější a její politické pozadí komplikované. Firma Alstom byla stěžejní pro francouzský průmysl, když se zaměřovala především na železnice. Vyráběla však například také turbíny pro francouzské jaderné ponorky nebo důležité komponenty pro francouzské jaderné elektrárny. A právě díky svému know-how v oblastí turbín byla dlouho v hledáčku konkurenční americké společnosti General Electric, přičemž nákupu předcházel dlouhý justiční spor, který vedla americká vláda – vinila firmu Alstom z úplatků v Číně, Indonésii, Saúdské Arábii a dalších zemích. V roce 2014 firma Alstom uzavřela dohodu s americkou justicí, na jejímž základě zaplatila pokutu 772 milionů dolarů.

Vleklý soudní spor cenu Alstomu snižoval, zpomaloval jeho technologický a ekonomický rozvoj a vedl k uvěznění ředitele pro Asii Frédérica Pierucciho, který byl osvobozen týden poté, co francouzská vláda akceptovala nákup firmy. Společnost General Electric získala 70 procent akcií za 13 miliard dolarů. Francouzská vláda si ponechala 30 procent akcií a získala právo jmenovat dva členy do správní rady Alstomu. Bohužel se potvrdily obavy mnoha analytiků – Alstom se potácí v problémech a 15. listopadu jeho dluh dosáhl 3,5 miliardy eur. Proto propustil celosvětově více než 1 500 zaměstnanců. Budoucnost společnosti je nejistá, její akcie na pařížské burze od začátku roku poklesly o více než 47 procent. Alstom je obrovský neúspěch v důsledku ekonomické naivity francouzských vlád.

Třetí kauza má českou stopu. Techno­logická firma Atos v oblasti kyberbezpečnosti měla konkurovat americkým společnostem. Nezvládla však konkurenční prostředí a 1. srpna ji získal český podnikatel Daniel Křetínský za dvě miliardy eur. Má být rozdělena na dvě společnosti – Tech Foundation a Eviden. Tu první zcela vlastní Křetínský a přebírá všechny aktivity Atosu. Společnost Eviden, která se ujímá vývoje a nejnovějších technologií Atosu, bude fungovat nezávisle a Křetínský v ní získá 7,5procentní podíl, který mu zaručuje účast ve správní radě.

A v tom spočívá problém, protože společnost Eviden dodává vojenské bezpečnostní technologie a zajišťuje šifrovanou komunikaci mezi francouzskými silovými ministerstvy. Podílí se i na vývoji stíhaček Rafale a účastní se vojenského programu Scorpion, který poskytuje informační a bezpečnostní systém francouzským pozemním silám. Křetínský to vše bude moci přes podíl v Evidenu ovlivňovat. Jeho záměr nemusí být špatný nebo ohrožovat francouzskou bezpečnost, ale ukazuje, že Francie ztratila další kousek ze své ekonomické a vojenské suverenity.

Francie není dlouhodobě schopná bránit své strategické zájmy a firmy. Kvůli tomu se stává slabší a pozvolna se vytrácí z diplomatické mapy. Prvním krokem k tomu, aby mohla světu znovu nabízet svou alternativu třetí cesty, je obrana jejích národních ekonomických zájmů. Situace však pro ni není příznivá, protože ztrácí i poslední zbytek de gaullovské slávy – jaderný program. Neprosadí-li Francie zásadní změnu v evropské legislativě, pokud jde o výrobu a distribuci elektrické energie, na výsluní světové politiky se nevrátí.