Mohli by ekonomiku řídit roboti?

Automatizace a robotika pronikly do řady lidských činností. Nejprve do nejsnáze převeditelných do řeči instrukcí: výpočty, práce s databázemi, telekomunikační technika. V robotice jednoduché manuální úkony. Pak přišly složitější úkoly: řízení strojů a systémů, zpracování textu a obrazu, řízení automobilu, strojový překlad. Umělá inteligence je dnes dokonce tvůrčí. Vzniká otázka, je-li možné nahradit lidské rozhodování počítačovým systémem i v oblasti odjakživa považované za čistě lidskou: v politice, zejména hospodářské, například centrálních bank.

Dejme tomu, že by robot bez emocí řídil zahraniční politiku. Pokud by byl naprogramován alespoň trochu racionálně, zřejmě by nebyly války. Snad všechny významné i menší v uplynulých 120 letech byly zahájeny na základě chybné kalkulace. Němci si v roce 1914 mysleli, že porážka Francie je věcí několika měsíců a snadné vítězství jim zajistí rozsáhlé mezi­národní trhy. Nevzali však v úvahu řadu jiných faktorů, například, že obratná diplomacie by jim zajistila totéž s mnohem menšími náklady a riziky.

Nejnověji jde o válku, již vede ruský prezident Vladimir Putin na Ukrajině. Rozumný algoritmus by Rusům sdělil, že prosperity a nepřímo i kontroly nad slabšími sousedy by dosáhli hospodářskou expanzí, obchodem a investicemi. Tedy podobnou strategií, kterou již od padesátých let uplatňuje Německo a v uplynulých desetiletích i Čína. (Zda Peking má počítačový model ekonomické expanze do cizích zemí, se neví, ale pokud ano, funguje dobře.)

Putinův lidský faktor však velí něco jiného: rozšiřovat teritorium říše za každou cenu. Přemýšlí jako realitní magnát. Jde mu o kilometry čtvereční (či spíše o miliony kilometrů čtverečních), náklady nehrají roli. Kurs rublu nechť se propadá v prach, banky ať si krachují, burzu můžeme zavřít, ale podstatné je vyvěsit ruskou trikoloru nad Krymem, Mariupolem, Kyjevem!

Před invazí na Krym byl ruský hrubý domácí produkt per capita téměř dvojnásobný oproti Číně. V roce 2020 již byly obě země na stejné úrovni. V roce 2022 se ruský ekonomický výkon nejspíše propadne o desítky procent ve srovnání s říší středu. Za dalších deset let bude Rusko prakticky čínskou kolonií závislou na exportu surovin, s minimem vlastního průmyslu a se zaostalou finanční sférou.

Bude-li Putin stále u moci, může se těšit z vlaječek, ale jeho země definitivně přijde o velmocenský status. Taková bude cena jeho lidského faktoru. Emoce kontra racionalita je hlavním současným válečným polem.

Ani výpočetní síla

Není však třeba propadnout nekritickému zbožňování rozumu a strojové logiky, protože i algoritmy mají meze. Myšlenka nahradit lidský faktor v politice se objevila po dvou světových válkách. V knize Já, robot z roku 1950 od Isaaka Asimova (1920–1992), amerického sci-fi spisovatele židovského původu, se tento motiv objevuje ve dvou povídkách. V první – Důkaz – vystupuje kandidát na politický post, o němž se spekuluje, že je robot. Je rok 1982, kdy lidé ještě trpí předsudky vůči inteligentním strojům, takže „robotí“ původ by tohoto kandidáta diskvalifikoval. Nicméně uspěje a čeká jej zářná kariéra.

Ve druhé povídce – Konflikt nikoli nevyhnutelný – je svět zorganizován do čtyř celků řízených stroji. Ty kontrolují ekonomiku, a jelikož se řídí zákony robotiky, dle nichž robot nikdy nesmí ublížit člověku, respektive lidstvu, počínají si bezchybně. Navzdory tomu vznikne konzervativní hnutí staromilců, kteří se superinteligentních strojů bojí… I motiv této povídky zkoumala ekonomická teorie – „socialistická kalkulace“. Teorie ani praxe však centrální řízení ekonomiky nepodpořily.

V uplynulých letech se z politické levice ozývaly hlasy, že při dnešním výpočetním výkonu by stálo za zkoušku. Nestálo. I kdybychom dali dohromady o tisíce desítkových řádů větší výpočetní kapacitu, než mají všechny počítače, stále by tento systém nezvládl inovace, módní vlny a drobné náhodné vlivy, jež se časem násobí, až zničí prognostickou sílu modelu.

Příkladem je Lorenzův model pro předpověď počasí z roku 1963. Americký matematik a teoretik Chaosu Edward Lorenz (1917–2006) při jeho kontrole zjistil, že se záhy „rozjede“ a generuje téměř náhodné výsledky. Přičítal to nedostatečné přesnosti výpočtů, a proto použil čísla s dvojitou přesností. Bezvýsledně. Ani přesnost na libovolný počet desetinných míst neodvrátila chaos.

Tento deterministický chaos je důvodem, proč delší než týdenní předpovědi počasí nebudou nikdy spolehlivé. Bez ohledu na výpočetní sílu. Ekonomika, systém mnohem složitější než počasí, je tudíž také nepředvídatelná. Socialistická kalkulace proto nebude fungovat. V následujícím myšlenkovém experimentu tuto překážku ignorujme.

Dejme tomu, že v trvale udržitelném rozvoji zavedeme přídělový systém na přírodní zdroje, zejména energie. Emisní povolenky jsou dnes jediným reliktem socialistické kalkulace, proč je tedy nerozšířit na další lidské činnosti s cílem trvalé udržitelnosti? Představme si rozdělení světa do velkých oblastí řízených strojem. Zanedbejme zpoždění informací z reálného světa k němu a zpět i zkreslení a informační šumy. Předpokládejme dokonalé plnění všech instrukcí z centra. Fungovalo by to?

Arbitrární cílová funkce

Zadání vede k masivní optimalizaci. Úloha je nelineární, počet rovnic a omezujících podmínek nejméně v řádu mnoha mi­liard. Máme však nekonečnou výpočetní kapacitu. Půjde to? Překonejme i poslední zásadní překážku (konstrukci všech rovnic a omezujících podmínek) a jsme téměř u cíle. Zbývá už jen formulovat cílovou funkci. Výpočet jejího maxima je pouhá technikálie a zřejmě by šlo o součet užitků všech obyvatel dané oblasti.

Centrální bankéři často nechtějí zvyšovat úrokové sazby, byť by měli. Nejsou sice volení, ale není jim cizí populismus.

Co se však stane, když se maximálního prospěchu dosáhne za cenu extrémně záporného užitku pro menšinu občanů? Dejme tomu, že bude třeba obětovat její majetky, pohodlí, možná i zdraví a životy, aby většina podle výpočetního modelu prosperovala. Co potom? Lze přidat omezující podmínky, aby zdraví ani životy nebyly ohroženy. Jenže tím se vize objektivního pohledu na svět z perspektivy politicky neutrálních strojů vytrácí. Vrací se, čemu jsme se chtěli vyhnout: ryzí politika.

Konstrukce cílové funkce by pak byla zcela arbitrární, závislá na subjektivním politickém smýšlení jejích tvůrců. Někteří by chtěli minimalizovat majetkovou a příjmovou nerovnost, jiní růst hrubého domácího produktu (HDP) či hrubého národního produktu (HNP). Další maximalizovat délku života nebo by měli zelené či feministické cíle. A nezapomeňme na hlasy důchodců.

Nesnáze s určením cílové funkce vyvstanou do popředí při řešení mnohem jednodušších optimalizačních úloh. Ve většině podzemních drah světa je zvykem, že cestující, kteří méně pospíchají, stojí na pravé straně eskalátoru a ti, kdo mají naspěch, chodí vlevo. Lze matematicky dokázat, že průměrná rychlost pohybu po eskalátorech vzroste, pokud se na obou stranách pouze stojí. (Důvod: pohybující se chodec potřebuje více místa, takže eskalátor má celkově nižší propustnost. Platí to především pro delší eskalátory.)

Pokud bude cílovou funkcí maximalizace celkové průměrné rychlosti, bylo by zřejmě vhodné zakázat chůzi po eskalátorech. V Londýně se o to dokonce pokusili, byť jen ve formě doporučení na některých stanicích. Novinka se však nesetkala s úspěchem, spěchajícím pasažérům vadila, ostatním byla lhostejná. Každý pasažér má užitkovou funkci. Pro někoho je důležitá rychlost pohybu, jiný se nechce zadýchat. Žádný centrální plánovač neumí optimalizovat systém tak, aby byl optimální pro všechny. Ukázalo se, že to nejde ani v natolik jednoduchém případě, jako je pohyb na eskalátorech.

Experiment se všemocným robotem by skončil buď tyranií severokorejského typu, nebo by se opět potvrdilo, že socialismus je nejdelší a nejdražší cesta od kapitalismu ke kapitalismu. Nakonec vždy dospějeme k závěru, že spontánní řád překoná pomyslné výhody centrálního řízení. Dokonce lze tvrdit, že Země a lidstvo jsou nejdokonalejší masivní paralelní počítač, který dokáže nejlépe (byť ne dokonale) stanovit optimální rozsah výroby, cen a distribuce zboží a služeb.

To je vlastně teorie britského ekonoma rakousko-uherského původu Friedricha von Hayeka (1899–1922), která navazuje na dílo jeho kolegy Ludwiga von Misese (1881–1973). Misesův argument, že v systému administrativně stanovených cen přestává fungovat jejich informační hodnota a výsledkem musí být neefektivnost a chybná alokace zdrojů, má trvalou platnost.

V románovém cyklu anglického spisovatele Douglase Adamse (1952–2001) Stopařův průvodce Galaxií z roku 1979 funguje Země jako superpočítač, jehož úkolem je zodpovědět základní otázku života a vesmíru, aniž by pozemšťané měli o této úloze své planety ponětí. (Zda Adams znal dílo Friedricha von Hayeka nebo von Misese, není jisté, ale géniové občas přicházejí na podobné myšlenky nezávisle na sobě.)

Chybné měnové politiky

Opusťme však science fiction a utopické vize a věnujme se mravenčí práci ve prospěch společnosti. Bylo by skvělé, kdyby ekonomové byli společensky uznávaní jako například zubaři. Což pro začátek třeba model pro řízení měnové politiky? Ten by nemusel být hned perfektní. Stačilo by, kdyby umožnil vyhnout se finančním krizím jako v USA v letech 2007 až 2009 nebo v eurozóně počínaje rokem 2008. Takový model již existuje – Taylorovo pravidlo, jednoduchý vzorec pro optimální krátkodobé úrokové sazby.

Americký profesor ekonomie John B. Taylor jej vyvinul pro cílování inflace v roce 1993. Dosadíte čtyři proměnné – cílová a skutečná inflace, růst ekonomiky a její potenciál – a máte výsledek. Výpočetní náročnost? Jeden řádek v běžném programovacím jazyce. Případně jedna buňka v Excelu. I kapesní kalkulačka by stačila. Teoreticky jde o extrémně intuitivní model. Pokud inflace roste a ekonomika je přehřátá, úroková sazba roste. V opačném případě klesá. Při rovnováze zůstává stabilní.

Existuje-li vzorec pro optimální měnovou politiku, proč v letech 2007 až 2010 nastaly finanční a bankovní krize? Prakticky všechny způsobily chybné měnové politiky. Americká hypoteční krize byla důsledkem příliš uvolněných sazeb; totéž platí pro krizi eura, kterou navíc do značné míry vyvolaly nestabilní veřejné finance.

Od října 2001 byly v USA základní úrokové sazby téměř vždy pod úrovní stanovenou Taylorovým pravidlem, často o více než tři procentní body. Výjimkami jsou rok 2009 (těsně po finanční krizi) a jaro 2020 v důsledku koronavirové pandemie. Lze spekulovat o alternativní historii, kdy by americká centrální banka (Fed) dodržovala Taylorovo pravidlo, čímž by se vyhnula velké finanční krizi a všem následným otřesům.

Fed však má udržovat cenovou stabilitu a zaměstnanost. Nicméně konzistentně nízké sazby i jejich průběh svědčí o tom, že je centrální bankéři často nechtějí zvyšovat, byť by měli. Pokud je ale mohou snížit, jsou ochotní dvojnásobně. Nejsou sice volení, ale není jim cizí populismus. To platí nejen pro ty v USA.

Zvyšování sazeb je vždy nepopulární a i centrální bankéři jsou jen lidé a chtějí být oblíbení. Nejvíce se jejich „lidskost“ projevuje v eurozóně, kde jsou úrokové sazby několik let pod nulou. Teprve růst inflace začátkem roku 2022 je přiměl uvažovat o jejich zvýšení. Žádný evropský centrální bankéř nechce mít v životopise „ten, který vysokými sazbami přivedl Itálii do platební neschopnosti, a tím rozbil eurozónu“.

Eurozóna by byla neřešitelným problémem pro jakéhokoli inteligentního robota, protože teoreticky ani prakticky nemůže mít optimální měnovou politiku. A jako neoptimální měnová zóna (navíc vysoce zadlužená) ani teoreticky správnou sazbu stanovenou Taylorovým pravidlem. Kdyby řídicí počítač byl citlivý na porušení prvního zákona robotiky (zákaz ubližovat lidem) jako stroje z Asimovových povídek, okamžitě by se zhroutil bez možnosti opravy. V lepším případě by po prostudování vlastností evropských ekonomik vstoupil do stávky.

Proč se nezhroutí členové rady Evropské centrální banky? Člověk je otrlý a zvykne si i na státní dluh rostoucí k 160 procentům HDP (Itálie). Navíc ví, jak to chodí. Nelze stanovit optimální úrokovou sazbu pro Německo, aniž by se tím poškodila Itálii. Nebo opačně. Něčí zájmy musejí stranou.

V některých případech by bylo dobré, kdyby problémy řešil místo politiků stroj, který nemá emoce. Lidský faktor je zdrojem chyb, mnohdy zbytečných a s tragickými konci. Nicméně musí stanovit cíl. Všichni jsme součástkami masivně paralelního počítače zvaného lidstvo, jediného, který tuto úlohu dokáže řešit. Nezní to hrdě?

Autor je analytikem společnosti Algorithmic SICAV