Robot versus člověk

Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností způsobit, aby bylo člověku ublíženo. Tak zní první ze zákonů robotiky formulovaných spisovatelem Isaacem Asimovem. Dále robot musí uposlechnout příkazů člověka. A také musí sám sebe chránit před poškozením, vyjma případů, kdy je to v rozporu s prvním a druhým zákonem.

V těchto jednoduchých postulátech stojí člověk na prvním místě. Ve stále komplikovanějším světě, kdy se roboti a automatizace derou do popředí, však tato právní regulace nebude stačit. S nástupem umělé inteligence se objevují závažné etické, právní a ekonomické otázky. Umělá inteligence pomáhá ve výrobě, organizuje doručování zboží, najde vám nejlevnější taxi, pomáhá při operacích mozku, vyhodnocuje extrémní množství dat a algoritmů či poráží renomované šachisty. Jak však právně a ekonomicky regulovat něco tak nehmatatelného, co se snadno může vymknout kontrole a nakonec překonat svého stvořitele – člověka –, kdy se, stejně tak jako u ohně, stane z dobrého sluhy zlý pán?

Vyřešit odpovědnost

Evropská komise se snaží již od roku 2017 formulovat základní občansko-právní pravidla robotiky. Hotovo má být v horizontu deseti let. Problém je již se samotnou definicí robota, jež není stále jasně formulována. Například jihokorejské zákony definují robota jako mechanické zařízení, které umí vnímat své okolí, vyhodnocuje situace a dokáže se samo pohybovat. Klíčovým problémem zůstává řešení odpovědnosti za chování robota. V českém právním řádu je robot vnímán jako věc, odpovědnost za škodu způsobenou robotem tedy nese člověk – jeho majitel.

Se stále dokonalejšími autonomními technologiemi však tato definice nebude stačit. V budoucnu mají existovat auto­nomní vozy úrovně 5, jež budou v podstatě „plechovým člověkem“. Takové auto­mobily budou nezávislé na člověku a budou řídit samy. A v tomto případě již není možné, aby za chování umělé inteligence, která je zcela autonomní a přemýšlí jako lidé, odpovídal člověk. Jak však hnát k odpovědnosti umělou inteligenci? Ta těžko stane před soudem. Vyvstává zde řada dalších etických otázek. Jak bude umělá inteligence vyhodnocovat rizika při dopravní nehodě? Zabije raději na přechodu dítě či stařenku, nebo pomocí algoritmů vyhodnotí, že je lepší usmrtit svou posádku než třeba skupinku dětí?

Další právně problematickou rovinou robotiky je ochrana osobních údajů. Při provozu umělé inteligence dochází ke sběru, třídění a odesílání ohromného množství informací a dat. Řada z nich jsou osobními a citlivými údaji. Domácnost budoucnosti zjistí, že vám v lednici přebývá čokoláda, ale chybí salát a objedná ho online. Zároveň „inteligentní“ toaleta zjistí, že máte v těle moc cholesterolu a pošle zprávu vašemu lékaři. Ten vám předepíše léky. Dozví se to i vaše zdravotní pojišťovna a zvedne vám pojistku, protože jíte moc sladkostí a je u vás vyšší riziko infarktu. Zajistit ochranu údajů osobní a citlivé povahy v takovém prostředí je velmi technologicky a právně složité a současná GDPR regulace na to nebude stačit.

Vytvoří místa, nebo je vezmou?

To, že robot a automatizace může brzy nahradit člověka v rutinních činnostech, je stále zřejmější. Struktura české ekonomiky, jež je z velké části založena na montovnách a subdodávkách pro koncové prodejce hotových výrobků, ovšem nepřináší příliš optimistické vyhlídky. Naopak pro zaměstnavatele se robotizace jeví jako zajímavá investice. Robot nechce mzdu, není nemocný, robot nepotřebuje dovolenou, robot nechodí na mateřskou, robot nestávkuje ani nezakládá odbory. Motivací pro zaměstnavatele k větší automatizaci je rovněž velké zdanění práce, jež v Česku patří mezi nejvyšší v EU.

V čem najde kapitalistická společnost nezaměstnanosti nový smysl? Naleznou ho obyvatelé planety v boji proti klimatickým

změnám či konečně porazí rakovinu?

Zaměstnanec, jenž přijde kvůli robotu o práci, do budoucna přijde i o zaměstnatelnost na trhu práce. Podle studie OECD je český pracovní trh druhým nejvíce ohroženým nastupující robotizací. Ohroženy jsou zejména profese jako telefonní operátoři, pojišťovací makléři, dělníci, pokladní, řidiči, ale i analytici, právníci či daňoví poradci. Naopak komplexní činnosti, jež v sobě nenesou příliš rutiny a analýzy velkého množství dat, robot zatím nahradit nedokáže. Jde například o lékaře, učitele, zdravotní sestry či vůbec osoby pečující o druhé lidi.

Roboti jsou tématem i pro český průmysl, ale nemusejí být jen důvodem propouštění lidí pro nadbytečnost, jak magazínu Euro vysvětlil ředitel marketingu První brněnské strojírny Velká Bíteš Marek Fiala na příkladu jejich firmy: „Aktuálně se chystáme zprovoznit novou robotizovanou obalovací linku na divizi přesného lití. Neobáváme se, že by roboti v blízké budoucnosti nahradili naše zaměstnance, naopak. Důvodem investování do robotizace je primárně zefektivnění konkrétní fáze výroby, která zopti­malizuje naši produkci jako celek. V tomto případě zajistíme vyšší přesnost našich odlitků, což zvýší naši konkurenceschopnost. A ta následně zvýší potenciál odbytu naší produkce. V konečném důsledku tak robotizace potenciálně navýší počet našich zaměstnanců.“

Situace ve Velké Bíteši koresponduje s názory, že roboti více pracovních míst vytvoří, než vezmou. Je představitelné, že lidi zbaví nudné práce a ti budou moct dělat něco zajímavějšího. Třeba právě starat se o servis robotů či je programovat. Bez státní podpory rekvalifikací a změn ve vzdělávacím systému to však nepůjde a stát může brzy čelit armádě nezaměstnaných a nespokojených občanů. V souvislosti s nástupem robotizace se hovoří i o zdanění samotné práce robotů. Propagátorem této myšlenky je zakladatel Microsoftu Bill Gates. Zdanění robotů by mělo nahradit výpadky z příjmů do státního rozpočtu. Zatím se objevují dva modely – výrazné zdanění robotů již při jejich nákupu nebo odvádění daní z výsledků jejich činnost.

Menší a menší role lidí

Ne všichni však vidí budoucnost s roboty tak růžově. Futurista Cennydd Bowles ve své knize Etika budoucnosti tvrdí, že zatím každá technická revoluce v historii lidstva byla skokem vpřed. U robotizace a Průmyslu 4.0 však Bowles důvod k oslavě nevidí. Roboti podle něj způsobí trvalé nezaměstnávání. Za pět let umělá inteligence již vyhraje světové mistrovství v pokeru, do 15 let dokáže žehlit a skládat prádlo či napsat písničku, která vyhraje hitparádu, za 20 let nahradí řidiče kamio­nů nebo za 50 let napíše bestseller, který získá ocenění deníku The New York Times (v té době psaného pravděpodobně už také roboty).

Dalším rozměrem je, v čem vůbec najde kapitalistická společnost nezaměstnanosti smysl? Naleznou ho obyvatelé planety v boji proti klimatickým změnám či konečně porazí rakovinu? Těžko ovšem předpokládat, že lidé (zejména střední třída) přejdou k blízké „postpracovní“ budoucnosti zcela dobrovolně. Vždyť i profese jako skládání hudby či vědecké bádání při hledání léků proti závažným chorobám mohou nakonec nahradit stroje. Pak bude role člověka minimalizována. Získají roboti nakonec volební právo, budou se chtít milovat, replikovat a budou hájit svá ekonomická či morální práva? Budoucnost s roboty je nejistá a plná očekávání a nezodpovězených otázek. Předčí jednou stroj svého učitele?

Pozn.: Autorem tohoto článku je člověk