Německý ekonomický model zadrhává

Během své více než třicetileté kariéry v oboru restrukturalizace firem zažil poradce Andreas Rüter snad už všechno: krach internetové bubliny, útoky 11. září, globální finanční kolaps, krizi eura, pandemii covidu-19. Ale to, co se nyní děje v Německu, je dle něj „bezprecedentní“ a „zcela jiného řádu“, jak říká šéf německé pobočky společnosti AlixPartners. Pokles totiž zažívají současně hned tři hlavní obory ekonomiky SRN: automobilový a chemický průmysl i strojírenství. Rüterova firma je natolik zahlcena poptávkou po restrukturalizaci, že už potenciální klienty odmítá. V posledních třech letech se největší evropské hospodářství pomalu, ale vytrvale propadá do krize. Od konce roku 2021 nezaznamenalo Německo zásadnější čtvrtletní růst reálného HDP a celoroční produkce zaznamenává pokles již druhý rok po sobě. Průmyslová výroba s výjimkou stavebnictví dosáhla svého vrcholu v roce 2017 a od té doby poklesla o 16 procent. Podle posledních dostupných údajů byl propad podnikových investic zaznamenán v tuctu z posledních dvaceti čtvrtletí a dnes jsou na úrovni počátku pandemického šoku. Prudce klesají rovněž přímé zahraniční investice.

V zajetí ekonomického nerůstu

Vysněné světlo na konci tunelu je stále v nedohlednu. Mezinárodní měnový fond (MMF) ve své nejnovější prognóze uvádí, že německý HDP vzroste příští rok o pouhých 0,8 procenta. Z největších a nejbohatších ekonomik světa by měla stejně pomalu růst pouze Itálie.

Obzvlášť chmurně vypadá situace ve zpracovatelském průmyslu, kde Německo tradičně platí za evropskou velmoc. Automobilka Volkswagen poprvé ve své historii varovala, že bude nucena uzavřít některé závody na domácí půdě. Společností Thyssenkrupp, někdejším symbolem německé průmyslové síly s historií dlouhou 212 let, zmítá boj představenstva o budoucnost ocelářské divize a tisíců pracovních míst. Výrobce pneumatik Continental se snaží separovat část firmy podnikající v automobilovém průmyslu v hodnotě dvaceti miliard eur (506 miliard korun), která se dostala do potíží. A v září se 225 let stará rodinná loděnice Meyer Werft jen těsně vyhnula bankrotu díky tomu, že dostala státní pomoc ve výši 400 milionů eur (přibližně deseti miliard korun).

Robin Winkler, hlavní ekonom Deutsche Bank pro Německo, označuje propad průmyslové výroby za „nejvýraznější pokles“ v poválečné historii země. Není zdaleka sám. „Německý obchodní model je ve vážném nebezpečí – ne někdy v budoucnu, nýbrž teď a tady,“ varoval v září prezident Svazu německého průmyslu (BDI) Siegfried Russwurm. Podle něj by do roku 2030 mohla zaniknout pětina zbývající německé průmyslové výroby: „Riziko deindustrializace je reálné.“

V křehkém politickém prostředí

Tyto hrozivé předpovědi se objevují v době rostoucí politické nestability. Vztahy mezi stranami pochroumané koalice kancléře Olafa Scholze – sociálními demokraty, zelenými a liberály – jsou na bodu mrazu a jejich politické spory sahají tak hluboko, že zemi čekají předčasné volby. S oslabením politického středu jsou na vzestupu populistické strany – krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD) a tvrdá levice Aliance Sahry Wagenknechtové (BSW) –, jejichž plamenná rétorika vyvolává obavy o budoucnost vyváženého politického systému založeného na konsenzu a kompromisu.

Ekonomové a podnikatelé svalují vinu za hospodářské potíže na drahé energie, vysoké daně z příjmu firem a náklady na pracovní sílu, ale i na nadměrnou byrokracii. K těmto problémům se přidává nedostatek kvalifikovaných pracovníků a neutěšený stav infrastruktury po desetiletích nedostatečných investic. Podle statistického úřadu navíc nervózní němečtí spotřebitelé spoří 11,1 procenta příjmů, což je dvakrát více než Američané, a tím ještě víc zpomalují ekonomiku. Ne všichni jsou však tak skleslí. „Německo není v úpadku,“ zdůraznil prezident Bundesbanky Joachim Nagel ve svém projevu koncem září a poukázal na finanční rezervy podniků i silný trh práce – počet nezaměstnaných činí 2,8 milionu a je nejnižší za posledních deset let. „Německo je lepší místo pro podnikání, než jak naznačuje jeho dnešní pověst,“ dodal Nagel.

Německá rada ekonomických expertů přesto varuje, že zemi čeká „nový normál“ v podobě nízkého růstu a slabé ekonomické výkonnosti. Odhaduje také, že potenciální tempo růstu – tedy tempo, jímž může ekonomika růst, aniž by došlo k jejímu přehřátí – je nyní pouze 0,4 procenta, což je pokles z již tak nízkých 1,4 procenta. Důvodem je nedostatek pracovních sil a slabý růst produktivity. Po letech, kdy Berlín blahosklonně poučoval zbytek Evropy, jak se dělají reformy a dosahuje fiskální disciplína, by se dalo unijním kolegům i odpustit, pokud pociťují trochu škodolibosti. Jenže pokud se největší čistý přispěvatel do rozpočtu Evropské unie ocitne v krizi, trpí tím celý blok. Téměř dvě třetiny veškerého německého dovozu pocházejí z EU a spolková republika vytváří čtvrtinu HDP Unie.

V kombinaci s politickými a hospodářskými problémy ve Francii tak hrozí destabilizace celé EU. „Celých patnáct let plula německá ekonomika se silným větrem v zádech,“ říká Clemens Fuest, prezident mnichovského think-tanku Ifo, a poukazuje na robustní růst zaměstnanosti, rozpočtové přebytky a tučné zisky průmyslu, jež přinesla reforma trhu práce, nízké úrokové sazby, levný ruský plyn a čilý světový obchod. „Teď naopak čelí velmi silnému protivětru,“ upozorňuje.

Chemie netáhne, Čína vládne

Nad chemičkou v Krefeldu na severozápadě Německa stoupá pára a ve vzduchu se vznáší zápach síry. Není to novum, chemické látky se na břehu Rýna vyrábějí od roku 1877. Jeden z tamních manažerů, Michael Vössing, popisuje, jak 280 zaměstnanců rozpouští černou titanovou rudu ve vroucí kyselině sírové a vyrábí z ní oxid titaničitý (TiO2), který se používá k bělení všeho možného od barev, plastů až po textil, léky a zubní pastu. „Z chemického hlediska je to velmi jednoduchý proces,“ říká Vössing, jenž zde pracuje už více než dvacet let. Za tu dobu byl svědkem, jak se z Číny stal největší světový vývozce této chemikálie. Rozhlíží se po fabrice, kterou dnes vlastní britská skupina Venator, a dodává: „Na to, abyste tohle postavili, potřebujete jen peníze.“

Jenže peníze docházejí. V květnu společnost Venator uzavřela další německý závod na výrobu oxidu titaničitého v nedalekém Duisburgu a propustila přibližně 350 zaměstnanců. Podle provozního ředitele Mahomeda Maitera se tamní provoz stal finančně neúnosným. Na chemický průmysl, který je závislý na dovozu uhlovodíků a je jedním z největších německých výrobních odvětví, silně dopadl nárůst cen energií po ruské invazi na Ukrajinu. A i když se zdá, že ceny plynu už dosáhly vrcholu, byly letos v létě stále třikrát vyšší než před válkou. Chemická výroba v Německu je nyní o 18 procent nižší, než bývala v roce 2018.

Vzhledem k tomu, že oživení evropského průmyslu po pandemii je stále slabé, zůstává nízká i poptávka po oxidu titaničitém a přebytek dovozu z Číny přináší problémy. Letos v létě EU zavedla na čínský dovoz antidumpingová cla. Ale jak říká Maiter, „je to trochu pozdě“. Právě zpřetrhané vztahy s Čínou jsou další příčinou některých dnešních potíží Německa. Přeměna asijského giganta z lukrativního dovozního trhu na nezávislého výrobce a vývozce způsobuje, že se někdejší opory německé ekonomiky ocitají pod neúnosným tlakem. Zatímco v roce 2020 Čína pohltila osm procent veškerého německého vývozu, letos to bude asi jen pět procent. „Místo aby čínští výrobci dováželi německé zboží, stali se z nich konkurenti,“ říká ekonomka DWS Elke Speidel-Walzová.

Rány pro německý automotive

Patrně nejviditelnější jsou změny ve stále ještě prestižním německém automobilovém průmyslu, zejména pak u tří velkých značek: VW, Mercedes-Benz a BMW. Během uplynulých dvou dekád to vypadalo, že je čínský hlad po německých vozech s benzinovým motorem téměř neukojitelný a marže ve velké asijské zemi bývaly mnohem vyšší než doma. Snadné zisky nalákaly německé automobilky a ty po léta dělaly „stále totéž“, říká Eberhard Weiblen, šéf poradenské firmy Porsche Consulting, kterou vlastní stejnojmenná automobilka (a tedy VW). Tato strategie se jim však nyní škaredě vymstila. Čínské, čistě elektrické značky jako BYD, Nio nebo Xpeng zaujaly tamní řidiče technologicky vyspělými vozidly, která se díky dotacím prodávají za mnohem nižší ceny. Na evropském trhu mají podle analytiků Němci větší šanci uhájit svůj podíl zejména díky silnému brandu, solidním finančním rezervám a obrovským investičním rozpočtům – nemluvě o nedávném rozhodnutí Evropské unie uvalit na čínské elektromobily cla ve výši až 45 procent.

Čísla však hovoří jasně. Podle sdružení autoprůmyslu VDA dosáhla výroba vozidel v Německu v roce 2016 vrcholu objemem 5,7 milionu vozů; loni to bylo pouze 4,1 milionu, tedy o více než čtvrtinu méně. Od roku 2018 zaniklo v odvětví 64 tisíc pracovních míst, což je osm procent všech zaměstnanců autoprůmyslu v zemi, a další desítky tisíc jsou ohroženy. Slabá poptávka po elektromobilech, o níž jsme psali v minulém vydání, znamená, že od příštího roku bude možná muset řada značek platit vysoké pokuty za nesplnění stále přísnějších cílů v emisích CO2. „Během příštích dvou až tří let se rozhodne o budoucnosti německých automobilek,“ varuje Weiblen. Zatímco pro velké značky je situace nesporně těžká, jejich dodavatelé zaměstnávající třetinu všech lidí v automobilovém průmyslu čelí ještě větším potížím. Elektromobily potřebují mnohem méně dílů než auta se spalovacími motory, což má zřejmé důsledky pro specializované strojírenské firmy.

„Tradiční silné dovednosti Německa v oblasti převodovek a spalovacích technologií už nejsou potřebné,“ říká Holger Klein, generální ředitel ZF Friedrichshafen, druhého největšího dodavatele pro autoprůmysl. Společnost ZF, která byla založena v roce 1915 – původně pod názvem Zahnradfabrik Friedrichshafen podle svého sídla a německého výrazu pro „továrnu na ozubená kola“ –, dosáhla v roce 2023 tržeb ve výši 46,6 miliardy eur. Ve snaze neztratit krok utratila miliardy za nákup nových technologií a v roce 2020 například koupila za sedm miliard dolarů (167 miliard korun) amerického specialistu na brzdové systémy Wabco, kvůli čemuž se zadlužila. Navzdory zvýšeným výdajům na výzkum a vývoj, jež během roku a půl pomohly zdvojnásobit výrobu elektromotorů, už dvakrát snížila výhled na rok 2024. Firma se nyní připravuje na dvanáctiprocentní pokles tržeb a čtyřicetiprocentní propad provozního zisku. Do roku 2028 plánuje zrušit až 14 tisíc pracovních míst, což je zhruba čtvrtina jejích německých zaměstnanců. „(Je to) nejtěžší období, v jakém se kdy evropský automobilový průmysl ocital,“ hodnotí Klein.

Politici zaspali, málo konali

Němečtí ekonomové a podnikatelé si krizi uvědomují již dlouho, kancléř Olaf Scholz však dlouhé měsíce existenci jakýchkoli problémů popíral. V březnu 2023 dokonce sliboval druhý hospodářský zázrak, a to díky stovkám miliard eur investic do ekologických technologií. „Německo bude po určitou dobu schopno dosáhnout tempa růstu, které bylo naposledy zaznamenáno v 50. a 60. letech minulého století,“ tvrdil. Počátkem letošního roku kancléř veřejně odmítl hrozivá varování podnikatelských svazů před propadem průmyslu s tím, že obchodníci „vždy vidí všechno černě“. Po celé měsíce se spolu se svými ministry upínal k naději, že se ekonomika ve druhé polovině letošního roku začne zotavovat. Někteří z nich dokonce okázale sázeli na vítězství německého fotbalového týmu na turnaji Euro 2024, který měl lidem v zemi zvednout náladu…

Jenže národní mančaft vypadl už ve čtvrtfinále šampionátu – a ekonomické údaje SRN byly čím dál temnější. V říjnu pak ministři přiznali, že zemi hrozí první dvouletá recese od počátku roku 2000. Mezitím to vypadá, že Scholzovu rozhádanou (a nyní už i hroutící se) koalici čím dál více paralyzovaly zásadní neshody ohledně ústavní „dluhové brzdy“, tedy toho, nakolik se může vláda zadlužit. Šéf Deutsche Börse Theodor Weimer ve svém jízlivém projevu, který v létě hojně koloval po sociálních sítích, vyjádřil rostoucí zoufalství řady německých podnikatelských elit a upozornil na riziko, že se Německo stane „rozvojovou zemí“. Mezinárodní investoři si podle něj myslí, že současná vláda je „hloupá“ a dělá ze spolkové republiky „vetešnictví“. Jak se nad ekonomikou stahovala mračna, začala se i Scholzova rétorika měnit. V červenci jeho kabinet přijal soubor reforem s cílem stimulovat růst. Ohlásil například pobídky pro investující podniky a pro nezaměstnané k návratu na trh práce, ale i dotace na energie pro některé průmyslové podniky – i když většina těchto opatření ještě nebyla uvedena v život. Scholz rovněž slíbil „novou průmyslovou agendu“ a v říjnu svolal šéfy podniků i odborové bosse na summit, kde se mělo jednat o zachování pracovních míst v průmyslu. Na důkaz roztříštěnosti jím vedené koalice však nepozval ministra hospodářství Roberta Habecka ze strany Zelených ani ministra financí a lídra FDP Christiana Lindnera, který místo toho ve stejný den uspořádal konkurenční kulatý stůl.

Byznysu už optimismus chybí

Představitelé podnikatelské sféry jsou skeptičtí k tomu, zda bude vláda schopna změnit věci k lepšímu, a odvolávají se na nejistotu vyvolanou koaličními rozpory a neustále se měnící politikou s vizí předčasným voleb. „Firmy se v současné době nemohou spolehnout na to, že německá vláda příčiny problémů vyřeší,“ říká již citovaný Andreas Rüter ze společnosti AlixPartners.

Tím se otevírá prostor pro lídra opozičních křesťanských demokratů (CDU) Friedricha Merze, jenž se podle mnohých lidí stane příštím kancléřem. CDU má v průzkumech veřejného mínění výrazný náskok, přestože si velký počet voličů myslí, že je tato strana a její bývalá předsedkyně Angela Merkelová zodpovědná za řadu současných problémů Německa. Merz se však snaží svalit vinu přímo na Scholze: „Po třech letech (jeho vlády) jsme v průmyslu přišli o 300 tisíc pracovních míst,“ řekl v nedávném projevu. „To není dědictví bývalých vlád, to je výsledek hospodářské politiky posledních tří let,“ prohlásil. Předseda konzervativců slíbil zavést Agendu 2030, která má snížit byrokratickou zátěž coby „klíčovou překážku růstu“, snížit podnikové daně a srazit na polovinu poplatky za elektrickou síť pro průmyslové odběratele, a zlepšit tak konkurenceschopnost spolkové republiky. Jeho vzorem je Agenda 2010, s níž v roce 2003 přišel kancléř Gerhard Schröder a která měla uzdravit „nemocného muže Evropy“, za něhož bylo Německo považováno.

Naděje v inovacích a výzkumu

Někteří lidé sdílejí Merzův optimismus, že nasazením té správné politiky se Německo skutečně může vzpamatovat. Hlavní ekonom Berenberg Bank Holger Schmieding tvrdí, že země je stále v mnohem lepší pozici než na počátku roku 2000, a to díky silnému trhu práce a zdravým veřejným financím. Poukazuje rovněž na polovinu devadesátek, kdy se země potýkala s náklady na sjednocení, rostoucí dlouhodobou nezaměstnaností a ztrátou mezinárodní konkurenceschopnosti: „Povědomí o existenci problému je dnes vyšší než tehdy,“ říká, přičemž dodává, že ať už vyhraje volby v roce 2025 kdokoli, „příští vláda bude moci vrátit zemi na správnou trať“.

Optimisté také zdůrazňují silné stránky Německa v některých nových odvětvích, zejména v oborech souvisejících s přechodem na zelenou ekonomiku. „Německo má dobré předpoklady pro budování nových hodnot v oblasti klimatických technologií, průmyslové automatizace či zdravotnictví,“ vyjmenovává řídící partner společnosti Boston Consulting Group (BCG) Michael Brigl. Podle něj mohou právě tyto jmenované sektory v dohledné době generovat „hospodářský růst“.

A vzbudit důvěru se snaží i „zelený“ ministr hospodářství Habeck. Když v říjnu představoval pesimističtější vládní prognózy, zdůraznil, že Německo má navzdory všemu stále „své jasné silné stránky“. Je třetí největší ekonomikou na světě, má inovativní podniky, které „myslí na celé generace dopředu“, bezkonkurenční výzkumné instituce a vysoce kvalifikovanou pracovní sílu. Ano, připustil, prostředí je sice „neuspokojivé“, ale „pracujeme na tom, abychom se s tím poprali, jako se nám to už v minulosti tolikrát povedlo“. Habeck pak burcoval: „Dostaneme se z toho.“

Olaf Storbeck, Patricia Nilsson, Guy Chazan, FT