Návrat světa, který nikdy nezmizel

Od dob studené války svět něco podobného v Latinské Americe nezažil. Globální politikou otřáslo Madurovo dopadení americkými komandy a symbolický význam tohoto momentu byl zřejmý: nešlo jen o izolovaný incident, ale o výkop něčeho většího. V mrazivém ranním vzduchu Caracasu jako by se ozvěnou nesla staronová doktrína. Donald Trump byl spokojen. Ve Fox News sledoval zásah jako televizní show. Na tiskovce ho povýšil na největší útok od druhé světové války a mezi řečí nostalgicky zavzpomínal na bombardování Íránu.

Jak se dalo čekat, emoce převzaly řízení a následovala vlna pohoršených reakcí. Novopečený starosta New Yorku Zohran Mamdani odsoudil vojenskou akci jako válečnou agresi a „snahu o změnu režimu“, prominentní komentátor David Rothkopf varoval před „putinizací“ americké zahraniční politiky. Sociální sítě napříč světem zaplavily rozhořčené tirády, kterým neunikla ani česká kotlina.

Senátor Pavel Fischer neváhal americký útok přirovnat k ruské agresi na Ukrajině. Copywriter Martin Jaroš označil zatčení Madura za signál návratu světa, v němž právo ustupuje síle. Český „Twitter“ promluvil unisono pohoršením nad únosem komunisty a vedle Kateřiny Konečné se do jednoho tábora sešikovali Ivan Bartoš, Vít Rakušan, Danuše Nerudová, Martin Dvořák nebo Dan Přibáň.

Všechno tohle pobouření a příměry ale míří úplně vedle. Politické komentáře se příliš dlouho s téměř obsesivní vytrvalostí upínaly k paralelám s diktátory ze třicátých let, v lepším případě s autoritáři současnosti, až tím zakryly to podstatné. Donald Trump se neinspiruje totalitními režimy masové mobilizace, ale spíše světem před jejich nástupem. Jeho politická imaginace se vrací k éře kolem roku 1900 – k době plutokratického kapitalismu, slabých mezinárodních institucí, transakční diplomacie a otevřeného přesvědčení, že moc a prosperita jsou výsledkem spíše tvrdého vyjednávání než abstraktních pravidel. Právě v tomto světě, nikoli ve stínech třicátých let, je třeba hledat klíč k pochopení jeho myšlení i politické praxe.

Zpátky na přelom století

Ve Washingtonu dnes znovu ožívá způsob uvažování, který byl po většinu poválečné éry považován za anachronismus. Spojené státy se otevřeně vracejí k představě, že západní polokoule není abstraktním prostorem univerzálních pravidel, nýbrž konkrétní sférou amerických zájmů, kterou je třeba v krajním případě také aktivně bránit. Nejde o žádnou improvizaci. Nová americká Národní bezpečnostní strategie výslovně hovoří o prosazování takzvaného Trumpova dodatku k Monroeově doktríně, čímž se nepřímo, ale zcela záměrně hlásí k tradici formulované na počátku 20. století. Právě tehdy prezident Theodore Roosevelt doplnil původní Monroeovu doktrínu o tvrzení, že USA mají nejen právo, ale i povinnost zasáhnout tam, kde státní selhání nabývá chronických podob. Tento jazyk dnes zní nepohodlně přímočaře, avšak realita, k níž se vztahuje, je sotva sporná. Stačí pohlédnout na Venezuelu, kde vláda Nicoláse Madura, navazující na destruktivní odkaz Huga Cháveze, proměnila někdejší ropnou velmoc v ekonomicky zdevastovaný a institucionálně rozložený stát.

Trump tím nevysílá signál o návratu k imperiálním ambicím, jak tvrdí jeho kritici, ale spíše o rezignaci na iluzi, že stabilita vzniká samovolně z dobrých úmyslů a mezinárodních deklarací. V jeho pojetí je bezpečnost opět výsledkem moci, nikoli konsensu, a Spojené státy už nehodlají tolerovat konsolidaci režimů, jejichž jediným skutečně funkčním odvětvím je výroba chaosu a organizovaného zločinu. Dodatek k Monroeově doktríně (1904) vycházel z prostého předpokladu, že Spojené státy nesou odpovědnost za stabilitu svého bezprostředního okolí. Tehdy nešlo o rétoriku univerzálních hodnot, nýbrž o otevřené přiznání mocenské hierarchie na západní polokouli. Ve druhé polovině 20. století se Washington od této logiky postupně odvracel, ať už z pohodlnosti, nebo z přesvědčení, že pravidla nahradí sílu. Trump se k této logice nevrací jako historik, ale jako praktik moci. Nemluví tiše, avšak dává zcela nepokrytě najevo, že onen pověstný „velký klacek“ Theodora Roosevelta z americké politiky nikdy úplně nezmizel.

Dějiny se rýmují

Co bude s Venezuelou po pádu jejího caudilla, je otázka, kterou můžeme zatím ponechat stranou. Obnova státní kapacity a základní politické legitimity patří k nejtěžším úkolům moderní politiky. Podstatnější je však širší souvislost: Spojené státy – a s nimi i mezinárodní systém jako celek – se vracejí k pojetí moci, jež bylo samozřejmé na přelomu 19. a 20. století. Zahraniční politika je pouze jednou z oblastí, kde se tento posun začíná projevovat.

Stačí zběžný pohled a řada dnešních témat skutečně působí, jako by byla převzata z novin předminulého století. Cla a protekcionismus, migrační vlny a zákazy imigrace, antisemitismus, socialistické experimenty, endemická korupce, spory o očkování, horečné závody ve zbrojení, soutěž velmocí o sféry vlivu či politická instrumentalizace menších států. Kamkoli se člověk obrátí, dějiny se až příliš nápadně rýmují. Ukazuje se, že přesvědčení o definitivním překonání těchto konfliktů bylo spíše přáním než historickou zkušeností. Na krajní pravici se prosazují proudy usilující o revizi poválečného uspořádání a o relativizaci poražených tyranií. V německém kontextu to názorně předvádějí představitelé AfD, mezi nimi například Björn Höcke, kteří volají po „obratu“ ve výkladu nacistické minulosti. Na opačném pólu spektra se radikální levice vrací k neméně archaickým schématům. Bez větší fantazie opráší kolektivistické recepty z počátku 20. století a prezentuje je jako morální pokrok. Nový starosta New Yorku Zohran Mamdani tuto ambici shrnuje slibem vyměnit „chlad individualismu za hřejivé teplo kolektivismu“.

Samotná intervence ve Venezuele není žádnou výjimkou, nejde o izolovaný případ. Výmluvným dokladem je už proměna amerického ústavního pořádku ve věci válečných pravomocí. V průběhu minulého století se rozhodování o použití síly postupně přesunulo z Kongresu do rukou prezidenta. To, co by pro Otce zakladatele představovalo nepřijatelnou koncentraci moci, se stalo běžnou praxí. Formální vyhlášení války je dnes spíše historickou relikvií, naposledy využitou v roce 1942. Prezidentům dnes postačují vágně formulovaná zmocnění k použití vojenské síly, jež exekutivě poskytují faktický bianko šek k zásahům po celém světě. Korea a Vietnam, převraty v Íránu a Guatemale, neúspěšná invaze na Kubu, zásahy v Dominikánské republice a Grenadě, intervence ve Střední Americe v 80. letech, Panama, Balkán, Afghánistán, Irák, Libye – a k tomu dlouhá řada „omezených operací“ na Blízkém východě, v Africe i v Asii. Tyto zásahy se jen zřídkakdy odehrávaly v mezích mezinárodního práva, častěji však na jeho okraji či zcela mimo něj, v duchu bonmotu, že mezinárodní právo soukromé není soukromé a mezinárodní právo veřejné není právem. Pod různými normativními prapory tak intervence v amerických dějinách nepředstavují výjimku ani exces jednotlivých administrativ, nýbrž strukturální rys výkonu americké moci, který přetrvává bez ohledu na to, zda v Bílém domě vládne republikán, či demokrat.

Konec iluzí

V čem tedy spočívá onen návrat o více než jedno století zpět, pokud Trump v samotném používání síly nepředstavuje zásadní precedentní zlom? Odpověď neleží v praxi, ale v jejím rámci. Americká politika po desetiletí jednala imperiálně, avšak mluvila liberálně. Moc byla systematicky obalována jazykem hodnot, procedur a univerzálních norem. Trump tuto tradici nepřerušuje tím, že by jednal jinak, ale tím, že přestává předstírat, že se jedná jinak. Bez řečí o hodnotách. Stačí vytvořit situaci, v níž vystrašená venezuelská viceprezidentka pochopí, kde leží skutečné centrum moci, a zbytek už zařídí sama. Takto vypadá politika, když se zbaví morálních dekorací a vrátí se k elementární logice nátlaku. Nejde o cynickou inovaci, ale o návrat k předwilsonovskému realismu, v němž se moc neobhajuje, nýbrž uplatňuje.

Právě v tomto smyslu se politické hodiny posouvají zpět. Nikoli proto, že by se změnilo chování států, ale proto, že se změnila ochota zakrývat jeho podstatu. Devatenácté století nebylo světem bez pravidel, nýbrž světem, kde nikdo netvrdil, že pravidla stojí nad mocí. A k této nepohodlné intelektuální poctivosti se Trumpova politika znovu přibližuje.

Nový nacionalismus, staré důsledky

Tento návrat k otevřenému realismu se však neodehrává pouze v zahraniční politice. Stejné předpoklady se současně prosazují i v jiných oblastech, které se znovu začínají chovat, jako by patřily do téhož historického rámce. Obchod, migrace i domácí politické konflikty dnes nesou znaky světa, v němž se moc a zájem uplatňují otevřeněji než dříve a v němž se hospodářské tlaky rychle proměňují v masovou politiku. Devatenácté století nebylo jen érou dělových člunů a sfér vlivu, ale také světem cel, protekcionismu, migračních omezení a opakujících se sociálních otřesů. V této širší perspektivě proto dnešní debaty o dostupnosti, ekonomickém nacionalismu či populistické reakci na globalizaci nepůsobí jako něco nového, a začínají naopak připomínat návrat ke známému, byť dlouho potlačovanému uspořádání. Neméně povědomě působí i ekonomicko-politická debata, jež se dnes na obou stranách Atlantiku vede pod vágním heslem „ochrany životní úrovně“. Jde o souhrnné označení pro důsledky politik, které nejsou ani nové, ani překvapivé: ochranná cla, omezení migrace a fiskální i měnové experimenty, jejichž náklady se s jistým zpožděním promítají do každodenní zkušenosti voličů. Politika, která se tváří jako ochrana obyčejných lidí, má přitom v dějinách nepříjemnou tendenci obracet se proti nim.

Na přelomu 19. a 20. století se tento vzorec opakoval napříč Evropou i USA. Populisté slibovali ochranu domácí práce prostřednictvím cel a vylučovacích zákonů, jen aby byli následně zaskočeni tím, že se voliči, konfrontovaní s rostoucími cenami a stagnujícími příjmy, přiklonili k radikálnějším řešením. Politické hodiny se tehdy neposouvaly pozvolna, ale skokově. A právě tato zkušenost činí dnešní debatu méně originální, než by se z aktuální rétoriky mohlo zdát.

Souboj hegemona a vyzyvatele

Zkušenost přelomu 19. a 20. století, jak ji ve svých dílech popsal historik Paul Kennedy, ukazuje, jak snadno se vztah mezi etablovaným hegemonem a rychle rostoucím vyzyvatelem může proměnit z pragmatické spolupráce v otevřený antagonismus. Neodehrává se to jediným dramatickým zlomem, ale postupnou akumulací kroků, které se samy o sobě jeví racionálně, avšak v součtu narušují rovnováhu. Obchodní spory, technologická rivalita, zbrojení a demonstrace síly se navzájem posilují, až vytvoří prostředí, v němž je konflikt stále myslitelnější a kompromis stále obtížnější.

Právě touto trajektorií se dnes pohybují vztahy mezi Spojenými státy a Čínou. Cla a vývozní restrikce se proměnily v nástroje strategického tlaku, technologická soutěž získala bezpečnostní rozměr a zbrojení v západním Pacifiku se stalo otevřenou demonstrací ambicí. Vzájemné kroky na obou stranách nepůsobí jako improvizace, ale jako součást širší logiky soupeření, v níž se ekonomika, technologie a vojenská síla postupně slévají do jednoho pole. Každý jednotlivý krok lze obhájit, celek však připomíná povědomý příběh o tom, jak se svět ocitá blíž konfliktu, aniž by si to jeho aktéři nutně přáli.

Zhoršování čínsko-amerických vztahů se často vykládá jako nová studená válka, v níž Čína přebírá roli někdejšího Sovětského svazu. Tato analogie má svým způsobem uklidňující logiku – studená válka skončila bez přímého střetu velmocí a její výsledek nakonec určila spíše vnitřní slabost soupeře než rozhodující vojenská konfrontace. V tomto smyslu se i dnešní Čína jeví jako mocnost navenek impozantní, avšak strukturálně křehká, zatížená demografickými, ekonomickými a institucionálními rozpory. Právě tyto vnitřní patologie, jak upozorňuje například historik Stephen Kotkin, mohou být v dlouhodobém horizontu rozhodující.

Existuje však i historická paralela, která působí podstatně zlověstněji. Z hlediska geopolitiky i geoekonomiky začíná vztah mezi USA a Čínou stále zřetelněji připomínat antagonismus mezi britským impériem a německou říší na přelomu 19. a 20. století, přesně jak to popsal zmíněný Paul Kennedy. Spojené státy se v této perspektivě podobají pozdně edwardovské Británii, stále dominantnímu, avšak postupně unavenému hegemonovi, jehož síla se opírá spíše o finance, instituce a globální infrastrukturu než o průmyslovou dynamiku. Čína naopak vykazuje rysy disciplinované průmyslové mocnosti na vzestupu, která se odmítá spokojit s rolí pasivního příjemce pravidel a dožaduje se jejich přepsání. Jde o klasický příběh strážce existujícího pořádku a vyzyvatele, jehož ambice se do tohoto rámce vejdou jen s obtížemi. Evropa v tomto obrazu nepůsobí jen povědomě, působí až bolestně důvěrně. Svázaná byrokracií, rozdrobená partikulárními zájmy, ochromená nekonečnými procedurami nahrazujícími skutečné rozhodování si znovu a znovu uvědomuje nutnost změny, aby ji vzápětí odložila, rozmělnila, odložila. Všechno je tu správně pojmenováno, všechno je analyzováno, všechno je projednáno, a přesto se nic nestane. Stejně jako kdysi v pozdním Rakousku-Uhersku bylo jasné, že systém je neudržitelný, a právě tato jasnost paralyzovala jakoukoli schopnost jednat.

Jak se na Spojené státy dívá Čína, není těžké pochopit. Stejně, jak se na britské impérium dívalo Německo před 120 lety – s pocitem, že proti sobě má velmoc, jež svou nadvládu vydává za přirozený stav věcí. Následují obvyklá slova o hegemonismu, právu a míru, slova, která nikdy nejsou míněna lokálně. Jsou to slova adresovaná budoucímu konfliktu, nikoli současnému sporu.

Dnes se s jistým úžasem díváme na svět, jenž znovu začíná fungovat přesně tak, jak vždy fungoval, když přestal sám sobě lhát. Moc se nevrací, protože nikdy neodešla, pouze se znovu přestala omlouvat. To, co považujeme za návrat 19. století, není historický regres, ale spíše konec přestávky, během níž si Západ mohl dovolit mluvit o pravidlech, zatímco je sám porušoval. Trump v tomto smyslu není příčinou, ale symptomem. Spíše než architektem nového světa je jeho hlasatelem. A právě to je na celé věci nejnepříjemnější. Ne že by se dějiny znovu rozběhly, ale ukazuje se, že se ve skutečnosti nikdy nezastavily. Jen jsme se naučili dívat jinam.