Proč se mír nepodařilo koupit

Winston Churchill kdysi řekl, že „dějiny lidstva jsou příběhem války“. A pokračoval: „Kromě krátkých a nejistých mezidobí nebyl na světě nikdy mír a v časech předhistorických byl boj na život a na smrt všudypřítomný a jeho konec v nedohlednu.“

V posledních desetiletích však političtí stratégové a šéfové podniků, jimž na setkáních v Davosu naslouchali západní lídři, zastávali jiný názor. Po pádu berlínské zdi v roce 1989 mezi nimi zavládla téměř jednomyslná shoda na tom, že přirozeným stavem rozvinutého světa je mír a globalizaci nemohou ohrozit žádná geopolitická rizika.

Tato jistota přerostla v přesvědčení, že prosperita vytvářená obchodem napomůže vzniku demokracie v rozvojových zemích, a tato myšlenka sehrála důležitou roli v rozhodnutí Západu přijmout Čínu do celosvětové ekonomiky a udělit jí roku 2001 členství ve Světové obchodní organizaci. Na první pohled působí tato logika věrohodně a připomíná Shakespearova Julia Caesara, který prohlásil: „Chci kolem sebe mít jen uhlazené tlouštíky.“ Bál se totiž hubeného vraha Cassia, z něhož „koukal hlad“.

Neobyčejnou atmosféru liberálního internacionalismu po studené válce doprovázel pozoruhodný pocit sebeuspokojení centrálních bankéřů a mainstreamových ekonomů, kteří hlásali pokles makroekonomické volatility označovaný jako „velké zklidnění“. Poté však přišla velká finanční krize let 2007 až 2009.

A současná válka na Ukrajině a strategické soupeření o Tchaj-wan se stále nedemokratickou Čínou vrátily Churchillovu hobbesovskému postoji aktuálnost – tím spíš, když Vladimir Putin v září oznámil částečnou mobilizaci záloh a naznačil, že by Rusko mohlo nasadit jaderné zbraně. Zároveň nemizejí obavy, že by západnímu průmyslu a investorům mohla ještě víc uškodit čím dál asertivnější Si Ťin-pchingova Čína. Nabízí se otázka: jak se vyspělý svět nechal chytit do této obchodní pasti?

John Maynard Keynes ve své Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz slavně poznamenal: „Myšlenky ekonomů a politických filozofů jsou mocnější, než se běžně chápe, a to jak v případě, že mají pravdu, tak tehdy, když se mýlí. Skutečně, svět sotva řídí něco jiného.“ Za narůstající ekonomickou provázaností západního kapitalismu s autoritářskými, jaderně vyzbrojenými společníky se skrývá velká myšlenka obvykle připisovaná francouzskému osvícenci Montesquieuovi, známému zastánci principu dělby moci, na němž stojí americká ústava. V knize O duchu zákonů z roku 1748 napsal: „Přirozeným důsledkem obchodování je směřování k míru. Dva národy, jež spolu obchodují, se na sobě stávají vzájemně závislými. V zájmu jednoho národa je nakupovat, zatímco v zájmu druhého národa prodávat.“

Ekonomická větev liberálního internacionalismu, která byla blízká myslitelům Adamu Smithovi, Voltairovi či Spinozovi, dosáhla největšího rozmachu během první velké globalizace v období od 19. do počátku 20. století. John Stuart Mill se domníval, že díky obchodu se válka stává věcí minulosti, zatímco pacifista a antiimperialista Richard Cobden, bojovník za zrušení takzvaných obilných zákonů, které omezovaly dovoz obilí do Velké Británie, prohlásil: „V principu volného obchodu vidím něco, co bude na svět morálky působit jako gravitace ve vesmíru – bude sbližovat lidi, odstraňovat rasovou, náboženskou a jazykovou nesnášenlivost a spojí nás závazkem věčného míru.“

Stěžejním textem tohoto idealistického, liberálního proudu se stala kniha vydaná v roce 1910 s názvem Velká iluze (The Great Illusion) z pera britského novináře a politika Normana Angella. Zabývá se nesmyslností války v podmínkách ekonomické provázanosti. Angell tvrdil, že nad zisky z vítězství vždy převáží náklady. Roku 1914 však bosenskosrbský student Gavrilo Princip spáchal atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda d‘Este. Tato událost spolu s následující velkou válkou zasadila liberálnímu ekonomickému internacionalismu katastrofální úder. Přesně v praxi ukázala, že ekonomické zájmy může přebít nacionalismus a kmenový pud.

Válka také odhalila, že tito myslitelé nedokázali porozumět evropskému systému rovnováhy moci. Ten byl ze své podstaty nestabilní, protože v něm konečným mechanismem řešení jakékoli mocenské nerovnováhy byla válka. V první polovině 20. století narušilo rovnováhu Německo, které bylo od sjednocení v roce 1871 příliš velké a asertivní na to, aby ho evropský systém vyvážených koalic zkrotil. Německé hegemonické ambice ukončil až vnější zásah USA a Sovětského svazu.

Zajímavé je, že ani po dvou pustošivých světových válkách nezmizel Montesquieův všelék v propadlišti dějin. Když francouzský ministr zahraničí Robert Schuman navrhoval v roce 1950 vznik Evropského společenství uhlí a oceli, prohlásil, že chce, aby proces evropské ekonomické integrace „učinil válku nejen nemyslitelnou, ale také materiálně neuskutečnitelnou“. Tento proces, který měl zamezit jakékoli další válce mezi Francií a Německem a stmelit mírové vztahy v Evropě, přichystal půdu pro vznik Evropské unie.

Ekonomické vazby nejsou určující

Dnes Ursula von der Leyenová, předsedkyně Evropské komise, a další příslušníci bruselské elity Evropskou unii rádi označují za mírový projekt. Tak zní velká polopravda o poválečném uspořádání. Mír v Evropě – s výjimkou Balkánu – vydržel proto, že po porážce ve dvou katastrofických světových válkách Německo nikdy znovu neplánovalo poslat tanky do boje a do třetice zkoušet štěstí. Francii s Německem už po roce 1945 stejně sblížil společný nepřítel v podobě SSSR. Možnosti vojenské agrese dále omezily jaderné zbraně. A pokud Evropu něco chránilo před hrozbami zvnějšku, byly to bezpečnostní záruky USA ztělesněné alian­cí NATO a nikoli Evropskou unií.

Podstatnější je, že bohatství v moderních ekonomikách, které se týká spíše lidí než přírodních zdrojů, je ukrást silou mnohem těžší, než tomu bylo v zemědělských a raně industriálních společnostech. Pokles hodnoty sporného území ve srovnání s technologickými inovacemi znamená, že výnosy z dobyvačného loupení se stále více ztenčují – což naznačuje, že Angellovy úvahy měly něco do sebe, přestože předpovědět budoucnost se mu vůbec nepodařilo. Tyto skutečnosti také podtrhují fakt, že nabourávání vládních počítačových systémů a krádeže korporátního duševního vlastnictví se staly nízkonákladovými alternativami válčení.

Globalizace jako taková možná opravdu omezila možnosti dobyvačného boje, protože je díky ní snazší koupit zdroje na trzích, než se jich zmocnit silou. Kdyby v roce 1941 existoval celosvětový trh s energiemi, Japonsko by možná nepociťovalo potřebu zaútočit na Pearl Harbor, což byla v jeho očích preventivní akce, která mu měla zabezpečit přísun energetických a přírodních zdrojů z Tichomoří.

Evropské velmoci už nehodlají bojovat o území, a už vůbec nechtějí vynakládat prostředky na to, aby si podřídily cizí obyvatelstvo. Konflikty o zdroje se dnes převážně týkají jen rozvojových či vyloženě chudých zemí. Ruská invaze na Ukrajinu tak působí jako návrat do minulosti. Putinovou motivací se zdá být hlavně zničení nezávislého ukrajinského státu a obnovení ruského impéria, nikoli ekonomické drancování. Nečekaně vysoké náklady jeho imperiálních ambicí podtrhl úspěch ukrajinské protiofenzivy.

Genialita Schumana a zakladatelů společenství, z něhož se zrodila EU, spočívala spíše v tom, že na kontinentu, kde historie zavdávala příčinu k mimořádné nedůvěře, zahájili proces usmíření. Pocit nedůvěry zmírnil institucionální systém brzd a protivah, jakož i mezinárodní spolupráce a společná suverenita.

Přesto Evropa zůstává světadílem, kde může být pohodlné nahradit zahraniční politiku vírou v obchod, a to zejména v případě Německa. To je vzhledem k masivním zahraničním investicím a chronické závislosti na exportu pozoruhodnou případovou studií teze o obchodu a míru. Představitelé poválečného Německa vzhledem k minulosti pochopitelně nechtěli v zahraniční politice hrát roli srovnatelnou s velikostí Německa ve světové ekonomice. Skryli se raději do hávu Evropské unie.

Za vlády Gerharda Schrödera a An­gely Merkelové uplatňovala země princip Wandel durch Handel, tedy politiku „změny prostřednictvím obchodu“, která vedla k extrémní energetické závislosti na Rusku. V podstatě šlo o pokračování Ostpolitik, navazování spolu­práce se Sovětským svazem, kterou prosazoval kancléř Willy Brandt v 60. a 70. letech.

Obchod sice změnu přinesl, ale bohužel špatnou. Odsouhlasením plynovodu Nord Stream 2 vedoucího z Ruska do Německa po ruské anexi Krymu v roce 2014 vyslalo Německo Putinovi signál, že za napadení Ukrajiny zřejmě nepřijde trest. Podobnou politiku „změny prostřednictvím obchodu“ vedlo Německo vůči Číně. Ve shodě s USA předpokládalo, že zapojení Číny do světové ekonomiky povede k její politické liberalizaci. Čína však očekávání Západu nenaplnila.

Obě velmoci se nyní přou ohledně Hongkongu, Tchaj-wanu a Jihočínského moře. To pro Německo vzhledem k obrovským investicím jeho (zejména automobilového) průmyslu v Číně není nic příjemného. Více než třetina prodejů automobilek Volkswagen, BMW a Mercedes-Benz se uskutečňuje právě tam. Odhaduje se, že Volkswagenu z Číny plyne nejméně polovina jeho ročního čistého zisku.

To s sebou nese značnou geopolitickou zranitelnost. A jak loni poznamenal nedávno propuštěný šéf VW Herbert Diess: „Čína nejspíš Volkswagen nepotřebuje, zato Volkswagen Čínu rozhodně ano.“

Podle Rafała Ulatowského, experta na zahraniční politiku z Varšavské univerzity, německá indopacifická strategie posledních let ukazuje, že ekonomické vazby nejsou pro chování států určující. V krátkodobém horizontu, jak dodává, mohou sice blízké ekonomické vztahy jednání státu usměrňovat, ale dlouhodobě převáží strategické zájmy.

Liberální internacionalisté také přehlížejí argument, s nímž přišel Keynes mezi válkami poté, co se od svého dřívějšího liberalismu vzdálil. Obával se, že ekonomická provázanost může mezi zeměmi rozšířit třecí plochy až do bodu vyprovokování války. Je zajímavé, že ekonomické vztahy v eurozóně často připomínají válku jinými prostředky.

Německo se na své partnery v eurozóně (i další státy) obrací s tím, aby překlenuli propast mezi jeho produkcí a spotřebou, která se odráží v ohromném přebytku běžného účtu, jenž v Německu na začátku pandemie dosahoval sedm procent HDP. Toto číslo jde ruku v ruce s přebytkem německých úspor nad investicemi. Před dluhovou krizí v eurozóně v letech 2009 až 2012 sloužily tyto úspory k financování schodků platební bilance zahraničního obchodu v jižní Evropě.

Závislost Německa na vývozu euro­zónu často brzdí. Přesto Německo v minulosti nebylo zemím, jež jeho produkci dovážejí, ani zdaleka vděčné, a dokonce je během dluhové krize káralo za údajně rozhazovačnou fiskální politiku, načež pomohlo krutě srazit řeckou ekonomiku a prosadit úsporná opatření. Michael Pettis z Pekingské univerzity tvrdí, že tyto periferní země v podstatě absorbovaly výpadek německé poptávky tím, že jim stoupla nezaměstnanost a přebytečné německé úspory přesměrovaly do bujarých investic, které se poté z hlediska alokace kapitálu ukázaly jako velký omyl.

Na druhém období velké globalizace bylo pozoruhodné, o kolik svou intenzitou předčilo první dějství z doby před rokem 1914. Odrazilo se to na vysokém počtu zemí zapojených do světového obchodního systému, velmi složitých dodavatelských řetězcích v mezinárodním průmyslu a horečné internacionalizaci financí.

Velkým úspěchem bylo zvýšení úrovně celosvětového blahobytu. Kristalina Georgievová, Gita Gopinathová a Ceyla Pazarbasiogluová z Mezinárodního měnového fondu (MMF) v nedávném článku napsaly, že integrační síly „zvedly produktivitu a životní úroveň, ztrojnásobily velikost světové ekonomiky a vymanily 1,3 miliardy lidí z extrémní chudoby“.

Autorky ovšem dodávají, že tyto úspěchy přišly za cenu prohlubující se nerovnosti a sociální dislokace v mnoha zemích. Globalizace totiž vedle vítězů stvořila i poražené a vyvolala v nich odpor. Populističtí politici, především Donald Trump, hledali odpověď mimo jiné v obchodních válkách s Čínou, které úroveň blahobytu snížily.

Druhá velká globalizace také spíše potvrdila Keynesovy obavy týkající se obchodu, protože jeho intenzita rozšířila možnosti využití obchodních a finančních vztahů místo zbraní. Západní sankce jako trest za Putinovu invazi na Ukrajinu byly bezprecedentně drsné a zasáhly nejen firmy, banky a Putinovy kumpány z řad oligarchů, ale také Rusko vytlačily z dolarového světového finančního systému. K tomu došlo zmrazením velké části ruských válečných rezerv ve výši 600 miliard dolarů. Několik ruských komerčních bank pak bylo vyloučeno z mezinárodního platebního systému SWIFT.

Zranitelnost Ruska je patrná z odhadů Světové banky, která v létě předpověděla, že ke konci roku 2022 bude reálný HDP Ruska o 8,9 procenta nižší než o rok dříve.

Druhá vlna globalizace skončila

Co to všechno znamená pro svět? Ruská ekonomika nemá význam celosvětové úrovně, i když některé její sektory jako ropa a plyn důležité jsou. Velkou starostí je jednoduše fakt, že čelíme situaci, kterou výše citované autorky z MMF nazývají potenciálním „souběhem kalamit“, mezi něž patří Ukrajina a pandemie covidu-19 a které výrazně zvyšují riziko fragmentace světového hospodářství. Data MMF ukazují, že zhruba 30 zemí omezilo od začátku války obchod s potravinami, energiemi a dalším klíčovým zbožím.

Dále hrozí, že by strategické soupeření mezi USA a Čínou mohlo vést k rozdělení světa na dva tábory okolo těchto dvou velmocí. Eddy Bekkers, ekonomický výzkumník ze Světové obchodní organizace, a Carlos Góes z Kalifornské univerzity v San Diegu odhadují, že celosvětový blahobyt by se v důsledku takového rozštěpení mohl výrazně propadnout – někde až o 12 procent – a nejvíc by se ztráty projevily v nízkopříjmových regionech, které by měly omezenější přístup k technologickým inovacím z bohatších oblastí.

V takovém světě si odolnost vůči drsné geopolitické realitě vyžádá od podniků vysoké náklady, zejména ve vztahu k dodavatelským řetězcům. Nadnárodní průmysl po celém světě přesouvá své aktivity z potenciálně nepřátelských do přívětivějších, ale zato dražších zemí. Ekonomická efektivita klesne. Pokud státy vytvoří paralelní, oddělené platební systémy, aby zmírnily riziko hospodářských sankcí, na spotřebitele i podniky se přenesou nové transakční náklady.

George Magnus, spolupracovník Čínského centra Oxfordské univerzity, na rizika bližší spolupráce Západu s Čínou upozorňuje už dlouho a tvrdí, že podpora jejího hospodářského vzestupu zjevně nesnížila její nebezpečnost. „Důsledkem toho všeho,“ říká Magnus, „nebude ani tak zhroucení světového obchodu, ale výrazné zbrzdění růstu – nad rámec toho, co už vidíme – a především změna zažitých schémat. I když se celková velikost a role Číny ve světovém obchodu v dohledné době nejspíš nezmění a některé věci se ani rychle změnit nemohou, mám podezření, že všechny ty pohádky o Číně jako motoru světového exportu a růstu jsou do značné míry u konce.“

Jisté je, že vlna druhé velké globalizace je za námi. Ač nás teď nemusejí čekat temné hobbesovské vyhlídky, o nichž hovořil Churchill, svět se po souběhu kalamit stal bezpochyby nebezpečnějším místem. Nelze popřít, že ekonomický liberální internacionalismus, přinejmenším celkově vzato, zvýšil úroveň celosvětového blahobytu. Opět však přinesl i velmi neuspokojivý politický výsledek.

John Plender, FT