Čína se zaměřuje na rozvojové země
Peking posiluje svou geopolitickou pozici a současně exportuje problematické aspekty vlastního systému, především na globální Jih.
Ve snaze čelit mezinárodnímu vlivu demokratického společenství v čele s USA se Čína dlouhodobě zaměřuje na státy takzvaného globálního Jihu, rozvojové země v Africe, Jižní Americe, Asii a Oceánii. Tento termín vznikl za studené války, která svět rozdělila na dva soupeřící geopolitické celky reprezentované Washingtonem a Moskvou. Říše středu se již v té době snažila prezentovat jako důležitý hráč propojující státy přehlížené oběma velmocemi.
V roce 1974 její tehdejší vicepremiér Teng Siao-pching (1904–1997) ve svém prvním projevu na zasedání Valného shromáždění OSN představil „teorii tří světů“. Podle jeho teorie tvořily první USA a Sovětský svaz, druhý Japonsko, Kanada a Evropa a další relativně rozvinuté země globálního Severu, jež obě velmoci ovlivňovaly, a třetí vedle Číny rozvojové země v regionech Afriky, Jižní Ameriky a kontinentální Asie, tedy globálního Jihu.
Teng Siao-pching už tehdy kladl důraz na spolupráci s „třetím světem“, především v oblasti rozvoje a nerostných surovin. Jejich neustále se zvyšující dovoz posiloval hospodářský růst Číny a od konce sedmdesátých let její globální expanzi, především po vstupu do Světové obchodní organizace v roce 2001. Upřednostnění ekonomického rozvoje před environmentálními či lidskoprávními otázkami se pak stalo hlavním nástrojem legitimizace čínského modelu řízení společnosti jak v samotné Číně, tak za jejími hranicemi.
Neokoloniální vykořisťování
Žádné území není v souvislosti s čínským vlivem v rozvojových zemích uváděno stejně často jako Afrika. Čínské působení v ní odborníci v mnoha případech označují za neokolonialistické. A někdy také říkají, že africký kontinent se stává „Čínou Číny“, například Konžská demokratická republika, v níž se těží zhruba 70 procent světových zásob kobaltu, klíčového pro výrobu baterií do elektromobilů.
Čína, která má dominantní postavení ve zpracování této nerostné suroviny, významně ovlivňuje její těžbu. V roce 2020 čínské firmy zcela vlastnily nebo měly podíl v 15 z 19 konžských dolů na kobalt. Podobné je to i s těžbou zlata, při níž v Africe odčerpávají a současně znečišťují vodní zdroje, což ohrožuje zdraví místní populace.
Navzdory tomu obyvatelé mnoha nejchudších zemí světa považovali dlouhou dobu čínskou přítomnost za příležitost ke změně a zvýšení kvality života. To dokazuje, že se Pekingu daří šířit „čínský příběh“ a tím utvářet debatu o geopolitickém působení říše středu a potlačovat jeho negativní aspekty.
Peking své aktivity v Africe chválí a zdůrazňuje přínos pro celou místní populaci, především v souvislosti s hospodářským růstem, zvýšením životní úrovně či zvládnutím koronavirové pandemie. Zamlčuje však, že z tohoto hospodářského růstu většinou mají prospěch především lokální politické a ekonomické elity a že čínské těžební projekty mají obrovské environmentální dopady.
Jak čínské firmy v rozvojových zemích fungují, ukazuje i projekt americko-kanadské mediální společnosti Vice Media Group, který se zaměřil na jihoamerickou Guyanu. Videoreportáž zveřejněná začátkem července zachycuje propojení čínských těžařů, zprostředkovatelů praní špinavých peněz a vrcholných politiků včetně guyanského viceprezidenta Bharrata Jagdea. A také, jak Čína používá svou ekonomickou moc jako diplomatickou páku vůči menším státům, například pokud jde o politiku jedné Číny při udržování a zlepšování vztahů s Tchaj-wanem.
Růst čínské role lze očekávat i v jihovýchodní Asii, která tvoří geografické jádro Regionálního ekonomického partnerství (RCEP), jež vzniklo letos 1. ledna. Čína jako dominantní člen největší zóny volného obchodu na světě sdružující 15 zemí od Japonska, Jižní Koreje a států jihovýchodní Asie až po Austrálii a Nový Zéland, bude mít podle mnoha odborníků další příležitost přeměnit ekonomickou moc v politický tlak v oblasti Indického a Tichého oceánu, jejíž mezinárodní význam v uplynulých letech rychle narůstal.
Nedávno vzbudila pozornost také snaha Číny posílit svůj vliv na tichomořských ostrovech, již ministr zahraničí Wang I završil návštěvami deseti z nich. V tomto ohledu je nejdůležitější smlouva se Šalamounovými ostrovy, která propojuje jejich bezpečnostní složky s čínskými represivními.
Globální rozvoj
Negativní dopad čínských zahraničních projektů na rozvojové země ukazuje i Čínsko-pákistánský ekonomický koridor (CPEC), jedna z hlavních součástí iniciativy Pás a stezka (BRI). Čína v uplynulých letech v Pákistánu obrovsky investovala, především do energetiky, a získala právo používat přístav Gwadar 40 let. Mohlo by se zdát, že investice ve výši desítek miliard dolarů zlepší kvalitu života Pákistánců, ale realita je komplikovanější.
Pákistánští společenští odborníci Gulalai Ismail a Alvin Camba v článku pro časopis The Diplomat uvádějí, že projekty BRI často zvětšují rozdíly mezi etniky daného státu. To souvisí se skutečností, že Peking se při vyjednávání
bilaterálních dohod spoléhá především na politickou a ekonomickou elitu země. Ta bývá zastoupena dominantním etnikem, jehož prominentní členové mnohdy upřednostňují své „soukmenovce“ a opomíjejí negativní dopady na lokality s jinými etniky.
V případě Pákistánu se sedmimilionové etnikum Balúčů musí smířit s obrovským poškozováním životního prostředí a drancováním zdrojů čínskými společnostmi, přestože z jejich činnosti mají zanedbatelný či žádný materiální a sociální prospěch. A jejich nespokojenost se často projevuje protičínskými demonstracemi.
Namísto dialogu a politického řešení těchto stížností se pákistánské úřady rozhodly proti podobným protestům tvrdě zasáhnout pod záminkou národní bezpečnosti, čímž si Balúče ještě více znepřátelily. Výjimkou nejsou ani ozbrojené či sebevražedné útoky s čínskými oběťmi. Podle Ismaila a Camby lze protičínské nálady a demonstrace vyplývající ze zvětšování etnických rozdílů zaznamenat i u čínských projektů v Indonésii a na Filipínách.
Čínské globální ambice se výrazně projevují i v Organizaci spojených národů. Loni v září Čína představila Globální rozvojovou iniciativu (GDI), součást OSN Agendy 2030 pro udržitelný rozvoj. K tomu má mimo jiné sloužit Oddělení OSN pro hospodářské a sociální záležitosti (UN DESA), s nímž má Peking velmi dobré vztahy.
Na nedávném virtuálním summitu Dialog na vysoké úrovni o globálním rozvoji za účasti vrcholných představitelů 18 zemí čínský prezident Si Ťin-pching, který mu předsedal, mimo jiné prohlásil, že „sen lidu o lepším životě a sociální stabilitě lze uskutečnit pouze neustálým rozvojem“ a že rozvoj je třeba zařadit „do centra mezinárodní agendy“. A také se zavázal přispět 42 miliardami dolarů do Globálního fondu pro rozvoj a spolupráci Jih–Jih.
Globální rozvojová iniciativa se tedy může stát nástrojem pro čínské zahraniční investice a šíření vlivu tam, kde projekty BRI kvůli skandálům či nesplněným slibům ztrácejí na významu. Čínská média navíc spolupráci s OSN a pozitivní výroky jejích zástupců využívají k mezinárodní propagaci Číny.
Role Číny v globálním rozvoji je také vyzvedávaná na Světovém ekonomickém fóru (WEF). Vyjádření vrcholného managementu každoročního setkání ve švýcarském Davosu v uplynulých letech často legitimizovala čínský model řízení společnosti. Podle Klause Schwabe, jeho zakladatele a výkonného ředitele, od roku 1979, kdy poprvé navštívil Čínu s 20 šéfy nadnárodních firem, „aktivně pracoval na užší spolupráci WEF a Číny a byl svědkem čínských reforem a otvírání se světu“.
Prezident WEF Børge Brende letos v lednu v rozhovoru pro čínskou státní tiskovou agenturu Sin-chua zase zdůraznil pozici Číny jako „spojovacího článku mezi globálním Severem a globálním Jihem“ a vyzvedl BRI jako „příležitost k prosazování udržitelného růstu podporujícího inkluzivitu na celém světě“.
Válka na Ukrajině
Od začátku války na Ukrajině ji Čína v diplomacii používá aspoň ve třech rovinách. Zaprvé se staví do role nestranného pozorovatele, mimo zájmy obou stran, usilujícího o její deeskalaci. Globálnímu Jihu čínský ministr zahraničí Wang I nabízí „třetí cestu“, jež přesahuje prozápadní a proruský postoj. Neříká však, že Olympijskou deklarací ze 4. února Čína zlepšila partnerství s Ruskem nejvíce od dob Stalina a Mao Ce-tunga. I následné diplomatické, propagandistické a ekonomické kroky ukazují její příklon spíše k Moskvě než ke Kyjevu.
Zadruhé se Čína snaží posunout debatu od solidarity s lidmi bezprostředně zasaženými válkou k ekonomickým důsledkům vyplývajícím z této solidarity, jako jsou sankce či nefungující dodavatelské řetězce. Své obavy z dopadů sankcí na Ruskou federaci a jejich potenciálního rozšíření na čínskou ekonomiku pak Peking schovává za obavy zemí globálního Jihu, že za vzdálený konflikt zaplatí prudkým nárůstem cen.
Zatřetí Peking zřejmě sází na to, že případné rozhořčení občanů globálního Jihu nad ruskou agresí bude oslabeno postojem Západu. Například postkoloniální země s dřívějšími bolestnými zkušenostmi se západními mocnostmi nyní nemají motivaci k větší solidaritě s Ukrajinou, protože je ochotná připojit se k západnímu civilizačnímu okruhu, za což nyní, kdy vzdoruje ruské agresi, platí vysokou cenu.
Očekávalo se, že se Čína reformami a otvíráním světu přizpůsobí globálním standardům, namísto toho se mnoho světových regionů otvírá jejím reformám. Peking využívá pozitivní vyjádření vrcholných představitelů OSN a WEF a zvětšení svého mezinárodního vlivu agendou rozvoje. Válka na Ukrajině čínskou aktivitu v této oblasti posílila, současně však vnesla nejistotu do budoucího vztahu Číny a Západu. Globální Jih se proto stále více stává oblastí pro geopolitickou snahu Pekingu vytvořit nový světový řád.
Autor působí v rámci projektu Synopsis neziskové organizace AcaMedia
