Čína stárne. Dosáhla už populačního stropu?

Obrovská země plná lidí. To je Čína. Koncem minulého roku dosáhla její populace oficiálně počtu 1,413 miliar­dy obyvatel, což z ní činí nejlidnatější zemi světa – před Indií s 1,393 miliardy lidských hlav a krků. Demografická data ovšem ukazují, že právě nyní je Čína takřka na svém populačním vrcholu a počty obyvatel začnou stagnovat… A brzy i výrazněji klesat.

Je to tak. Čína stárne. Dohání ji úděl vyspělých ekonomik, kde se rodí méně dětí; tím spíše, že ještě do roku 2016 země propagovala kontroverzní politiku jednoho dítěte. „Země čelí demografické krizi kvůli stárnoucí populaci a mladým párům, kteří si pořizují méně dětí,“ uvedl koncem srpna prestižní magazín Nature. Údaje a predikce si necucá takříkajíc z prstu (ani nejde o „protičínskou rétoriku“) – časopis se přímo odvolává na prohlášení čínského ministerstva zdravotnictví o blížícím se demografickém vrcholu a začínajícím populačním poklesu v nejbližších třech letech. Někteří si myslí, že to bude ještě dříve.

„Bod obratu už je na spadnutí,“ glosoval zprávu demograf Yong Cai z americké University of North Carolina, přičemž dodal: „Nepřekvapilo by mě, kdyby pokles nastal už koncem letošního roku.“

Asijský obr na vrcholu

Po letech snižujících se přírůstků se – podle čínských úřadů – začne tamní populace smršťovat v letech 2023 až 2025. V nové studii v recenzovaném čínském časopise Social Science Journal, na kterou se Nature odvolává, se hovoří dokonce o variantě, že onen nejvyšší bod svojí populační křivky má říše středu vlastně již za sebou; bylo to koncem roku 2021. Čína překročila magickou jednu miliardu obyvatel v roce 1981 a podle seriózních předpovědí (pokud nedojde k extrémní změně v porodnosti) se na stejné číslo dostane skoro přesně po sto letech, někdy kolem roku 2080. Dopady na ekonomiku i společnost jsou nasnadě.

„Aktuálně publikovaný článek nepřináší nic zásadně nového – mezi demografy se vedou debaty o tom, kdy přesně dosáhne čínská populace svého maxima a o kolik pravděpodobně do konce století poklesne, ale nikdo nezpochybňuje hlavní sdělení: že čínská populace skutečně dosáhne svého maxima nejpozději do několika let a do konce století radikálně poklesne, zhruba až o polovinu,“ řekl týdeníku Euro politolog Richard Turcsányi z centra Sinophone při Univerzitě Palackého, jenž demografický vývoj v Číně dlouhodobě sleduje – pojednal o něm i v nedávné knize Supervelmoc (2021) a je čím dál častějším tématem jeho přednášek.

Situaci vidí v kontextu; nejde o ojedinělý trend ani v Asii, ani v Evropě. „V případě Číny je ale důležité, že se jedná o zemi, jež představuje pětinu lidské populace, je motorem globálního hospodářského růstu a strategickým vyzyvatelem USA. Právě demografický vývoj může představovat významnou překážku pro čínské velmocenské ambice, neboť klesající a stárnoucí populace znamená, že bude obtížnější dosáhnout hospodářského růstu a stále větší část zdrojů bude směřovat na péči o neproduktivní obyvatelstvo,“ připomíná Turcsányi.

Loni se v Číně narodilo „jen“ deset milionů dětí, což je sice celá nová Česká republika, ovšem pro miliardovou zemi jde o nejnižší číslo od roku 1949! Přestože Peking již před pár lety opustil proslulou „politiku jednoho dítěte“, která nakazovala omezování populace, ani u mladých párů nedojde k přeměně filozofie nějak rychle. Společnosti v Evropě či USA rostou či si udržují stavy díky imigraci, což pro asijského obra tak úplně neplatí. „Proto je dobré nepodlehnout strašení, že Čína bude i nadále růst, jako rostla posledních čtyřicet let, a za chvíli ovládne svět. Ve skutečnosti se Čína může brzy vydat na podobnou cestu stagnace jako Japonsko v posledních třech dekádách – v čínském případě navíc v kontextu mnohem nižší ekonomické úrovně a nedemokratického režimu,“ doplňuje politolog Turcsányi.

Čína se snaží, seč může

O rizicích a eventuálních dopadech v Pekingu pochopitelně dobře vědí. Vláda zrušila někdejší omezení počtu dětí (příliš pozdě, a to i proto, že komunistická byrokratická mašinérie takovou politiku ze setrvačnosti a pro své přežití ještě prodlužovala), nově podporuje vyšší porodnost, ale ta je na polovici hodnot oproti roku 1987. Trendy budou přetrvávat. Podle expertů mladí se sňatky a porody otálejí, a to nejen proto, že mají více možností k rozvoji. A nejen ženám se otevřel lepší přístup k vysokoškolskému vzdělání i lépe placenějším profesím a materiálním statkům, luxusnějším výdobytkům, zábavě a pohodlnějšímu žití, než tomu bylo dříve.

Tvrdá data? Zatímco v roce 2010 do prvního manželství vstupovaly ženy v průměru ve svých 24 letech a muži ve 26, tak předloni to už vyskočilo na 28, respektive 29 roků. Do „chomoutu“ a rodinných povinností se tak Číňané hrnou o poznání později v porovnání s dobou před deseti lety. A jak upozorňují sinologové, v Číně zůstává pravidlem, že převážná většina lidí hodlá mít děti teprve v řádném manželství, po svatbě. Odložené sňatky tak výrazně ovlivňují porodnost; mladí se chtějí svým dětem věnovat až finančně zajištění, navíc se do partnerských vztahů (a plodného sexu) promítla i pandemie covidu-19 – podle jednoho výzkumu se poslední dva měsíce roku 2020 narodilo o 45 procent méně novorozenců než ve stejném období v roce 2015. A lockdowny či omezení nenahrály ani seznamování.

„Čínská vláda ukončila desetiletí trvající politiku jednoho dítěte. Čína dokonce v roce 2021 aktualizovala své zákony, aby podpořila páry mít až tři děti. Zdá se však, že mladí lidé nejsou politikou tří dětí příliš nadšeni. Jednak jsou náklady na výchovu dětí ve městech příliš vysoké a mnozí v dnešní Číně, zejména ti, kteří žijí ve velkých městech, jsou prostě pod příliš velkým finančním tlakem, aby měli tři potomky. A státní pomoc není dostatečně výrazná, aby zátěž zmírnila. Zatím se tedy nezdá, že by změna politiky byla účinná při zvrácení klesající porodnosti,“ komentuje aktuální situaci pro týdeník Euro socioložka Runya Qiaoan, jež Čínu dobře zná a na Univerzitě Palackého se věnuje vztahům mezi čínským státem a společností.

Její kolega Richard Turcsányi připomíná, že tak komplexní důvody snížené porodnosti není jen tak lehké změnit, natož rychle: „Zkušenosti z jiných zemí, jež prošly podobným vývojem, zároveň ukazují, že je velmi obtížné takový trend zvrátit – z vyspělejších ekonomik v zásadě demograficky rostou pouze ty, které jsou otevřené imigraci, což není případ Číny. Celkově lze předpokládat, že se domácí politika bude snažit problém řešit; je však otázkou, do jaké míry bude úspěšná. Donutit obyvatele mít děti není snadné.“

Stárnoucí země à la Japonsko?

Čínská demografická pyramida ukazuje, že nejsilnější jsou generace šedesátníků a padesátníků, u mladších třiceti let je početní propad výraznější. „Zub“ velmi výrazného propadu lze vyčíst v kohortě šestnáctiletých až dvacetiletých, což neskýtá zemi nějak optimističtější varian­tu porodů dejme tomu v nejbližší dekádě. Dost lidí je ve věku 65 let a více, ale ještě daleko více seniorů „naskočí“ právě v dalším desetiletí.

„Trend stárnutí populace je skutečně patrný. Vzhledem k tomu, že čtvrti v Číně nejsou obvykle rozděleny podle věkových skupin, nevidíte tak často oblasti pro staré lidi. Nicméně vzhledem k migraci mnoha mladých lidí z venkova do měst za prací na venkově rozhodně existují i komunity starých lidí. Stát za­vedl opatření na podporu stárnoucí populace. Loni vydala Státní rada doporučení týkající se zlepšení zdravotní péče o seniory, výstavby domovů důchodců a podobně,“ vysvětluje Runya Qiaoan, že si velmoc dobře uvědomuje, co ji čeká.

A pohled, jak nějak by mohly výhledově vypadat megapole typu Šanghaje, Pekingu nebo Čchung-Čchingu, nabídlo před tuctem let japonské Tokio. V roce 2009, když týdeník Euro přinesl reportáž z nákupní čtvrti určené přímo pro seniory, bylo Japonsko jasně „nejšedivější“ zemí světa: podíl obyvatel starších šedesáti let činil plných 27,9 procenta a smutné renomé drží dodnes. Nippon už je globálně znám jako „země mnoha stoletých“.

Ta čtvrť se jmenuje Sugamo. Leží pouhou čtvrthodinku jízdy metrem od tokijského nádraží. Tichá, obyčejná část města, která však má zvláštní kouzlo. Dalo a dá se tam cestovat časem, do doby, která možná nemine vyspělé průmyslové země světa – nyní včetně Číny. I nepoučený návštěvník tam časem zbystří, neboť potkává nezvykle mnoho důchodců, i velmi starých seniorů: s holemi, chodítky, nákupními taškami či na vozíku. Babičky tam čile „šopují“ a okukují halenky, dědové zase vybírají nejmodernější asistenční pomůcky a technologie.

Senioři jako byznysová příležitost

Zákazníci, kteří mají v rodném listě zapsaný ročník 1950 a ještě ranější, si mohou vybírat v krámcích s pojízdnými křesílky, plenkami či seniorskou elektronikou. O kus dál na lavičkách sedí babky „Japky“, jež si porovnávají hračky nakoupené vnoučátkům. Těch už tolik není; staříci nabývají převahy. Sugamská nákupní třída byla a je přece jen ještě nestandardní, ale ukazuje, jak mohou asijská města za pár let vypadat. V roce 2055 mají pětašedesátníci a starší tvořit plných 41 procent obyvatelstva na japonských ostrovech! Dětí se prostě nerodí dost.

I proto se císařství dlouhodobě přizpůsobuje starším občanům (a kupujícím) i péči o ně, která je nezbytná. Jedna síť večerek, Lawson, už kdysi zavedla v místech s četným „seniorstvem“ zvláštní variantu obchodů. Oproti běžnému sortimentu přidala čisticí roztoky zubních protéz, barvy na šedivějící vlasy, odpočinkové lavičky, ale i hřbitovní kvítí v regálech hned vedle ovoce. Kosmetická firma Kanebo vrhla na trh řadu výrobků s názvem 50+ (a pro jistotu s dost velkým písmem na krabičkách), Fujitsu zvětšoval telefony, Mizuno se vrhlo na výrobu botek „důchodek“ ve statisícových sériích a společnost Toto zmotorizovala záchod, který přijede nemohoucím až pod zadek…

Honda zase stvořila pomocné kybernohy, jež umožní slabším lidem výšlap po schodech; firmy zkoušejí i roboty, které změří i tlak nebo diabetikům hladinu cukru v krvi. A jedna lokální firma (poté, co japonská média přinášela makabrózní zprávy o osamělých zemřelých seniorech v bytech, za něž se automaticky celé měsíce platil nájem) nabídla e-konvici, která dvakrát denně rozešle rodině e-mail, že si babička nebo děda úspěšně uvařili kávu. A tudíž ještě žijí. Je to stárnoucí svět, jak jej brzy pozná i Čína?

Autor je etnolog a vědecký novinář, působí na Univerzitě Karlově.
V roce 2009 byl stipendistou The Japan Foundation a stážistou na Tokijské univerzitě