Czexit by se nevyplatil

Pro Česko a jeho ekonomiku členství v EU znamená zejména to, že naše země patří k bloku zemí, který je globálním hráčem. Těžko by globálním hráčem bylo Česko samo o sobě. Na tom, kam se tento blok zemí ubírá, se navíc můžeme podílet a spolurozhodovat o něm, byť je otázka, do jaké míry. Nicméně v tomto ohledu Česko jako celek členstvím v EU nepochybně získává. Vysoce nad rámec více než bilionu korun, který od vstupu do EU v čistém vyjádření získalo z unijních rozpočtů.

Z hlediska řadových občanů Česka je dnes, po dvaceti letech členství, EU mnohdy již samozřejmostí. Už nemají pocit, že by členství v EU Česko řadilo k opravdu elitnímu klubu zemí. Tento pocit definitivně vyprchal kolem let 2010 a 2011, kdy propukla řecká, respektive evropská dluhová krize. Tehdy řada Čechů získala dojem, že země, k nimž tolik vzhlíželi v době socialismu nebo ještě po pádu železné opony, nejsou spravovány zase o tolik lépe než Česká republika. To nahlodalo jejich důvěru v evropské instituce, v onen „Brusel“. Spolu s tím klesla ochota občanů přijmout euro, přičemž tento stav trvá dodnes.

Nemít nálepku eurohujer

Evropské zákony dnes tvoří většinu zákonů nově přijímaných na území Česka. Je tedy zřejmé, že členství v EU více či méně proměňuje všechna odvětví a oblasti života. Obecně je patrný nárůst byrokracie, ale také třeba rozsáhlá dotační agenda spojená s čerpáním peněz z fondů EU. Ty zhusta míří například na infrastrukturní výstavbu, byť v porovnání třeba se sousedním Polskem stále nedostatečně. Markantně zesílila také regulace mnoha oblastí lidského života, například ta spojená s environmentálními ohledy, s nálepkou Green Deal.

Regulace v oblasti třeba automobi­lové výroby už jsou dnes tak rozsáhlé, že ohrožují její vlastní ekonomickou rentabilitu. Jedná se například o přísné emisní limity a testy, které vážně ohrožují i kondici českého automobilového průmyslu. Je ovšem otázka, do jaké míry bychom zůstali tohoto vývoje ušetřeni, pokud bychom setrvali mimo Unii. Aby totiž byly u nás vyráběné vozy na tamním trhu vůbec prodejné, stejně by tyto normy musely splňovat. Na jednotný trh EU přitom dlouhodobě vyvážíme zhruba 85 procent zboží a žádný jiný srovnatelný trh pro nás prostě k dispozici není.

Česko díky členství v EU upevnilo v očích mezinárodních investorů svoji důvěryhodnost, což se projevuje nižšími náklady na obsluhu dluhu, a tedy dlouhodobě nižšími náklady na celý provoz státu. K ekonomickému růstu citelně a dlouhodobě přispívá naše zapojení do jednotného vnitřního trhu. Bohužel se nepovedlo odbourat právě vysokou míru „bruselských“ regulací a byrokracie, jež podvazují ekonomickou aktivitu a v nemalé míře tak nahlodávají pozitivní přínos našeho přímého zapojení do jednotného vnitřního trhu EU.

Kdyby Česko z EU po vzoru Velké Británie vystoupilo, bylo by to, jako kdybychom se dobrovolně střelili do nohy. Alespoň z ekonomického hlediska je rozhodně rozumné czexit odmítat. Objevil se však v české veřejné debatě o něm jeden nešvar. Mnozí z těch, kteří czexit – správně – odmítají, současně sklouzávají k jakési ideologické předpojatosti. Odmítají připustit vlastně jakoukoli stinnější stránku evropské ekonomické integrace.

Jenže máloco je černobílé jako šachovnice. Tím, že tito lidé líčí evropskou ekonomickou integraci pouze „bíle“ a odmítají připustit její „šedé“, či dokonce „černé“ momenty, se z nich nejen v očích stoupenců odchodu z EU stávají eurohujeři. Jakmile ve veřejné debatě takovou nálepku dostanou, ztrácejí svůj kredit a končí u přesvědčování přesvědčených. To je velká škoda.

Jeden příklad za všechny. Od vstupu Česka do EU stoupl český vývoz do jejích členských zemí v běžných cenách o více než 120 procent. Do zemí Evropské unie přitom stále, tak jako roku 2004, vyvážíme zhruba 85 procent našeho celkového exportu. Svým způsobem jsme tak dnes se zbytkem Evropské unie dvojnásobně provázanější než na začátku našeho členství. Připravit se dobrovolně o bezproblémový přístup na trh, jehož důležitost pro nás tak rapidně narůstá, by opravdu nebylo rozumné. V tomto mají odpůrci czexitu naprostou pravdu.

Eurozóna už není elitní klub

Jenže když dojde na otázky jiné, pravdu mnozí z nich náhle nahrazují ideologií. Pravdou – z jejich hlediska nepříjemnou – je třeba to, že jednotná měna euro za současných podmínek nemusí nijak přispívat k prosperitě České republiky. Máloco totiž ukazuje současnou nešťastnost a častou plytkost české veřejné diskuse zřetelněji než debata o přijetí eura, jež se letos opět rozjela. A vůbec neplatí, že vše v této diskusi již bylo řečeno! Naopak, eurozóna se od roku 2004, kdy se Česko vstupem do EU zavázalo euro přijmout, celkem zásadně proměnila – a proměňuje. A měla by se tedy vyvíjet i diskuse o euru.

Postupnou proměnu eura – a euro­zóny – reflektují třeba hodnocení ratingových agentur, zpravidla se zhoršující. Jak to nejnověji demonstruje loňské prosincové zhoršení ratingu Slovenska agenturou Fitch na nejhorší úroveň od října 2005 – tedy od doby, kdy Slovensko mělo ještě před přijetím eura, a dokonce před vstupem do „předpokoje“ eura, systému

ERM II. Slovensko má dnes – s eurem – horší rating, než když ještě platilo svojí korunou!

Nejde o výjimku. Již jen pět z dvaceti zemí eurozóny má podle agentury Fitch lepší rating než Česko. Jde o Německo, Rakousko, Nizozemsko, Lucembursko a Finsko. Nikdy v historii nemělo tolik zemí eurozóny stejný nebo horší rating než my. Dluhová zátěž měnové unie neustále narůstá, přičemž přímé náklady s tím spojené by v případě přijetí eura neslo i Česko. Když Česko 1. května 2004 vstupovalo do EU, měly podle Fitche všechny členské země eurozóny včetně Řecka lepší rating než Česko. Po loňském zhoršení ratingu Francie už je to jen čtvrtina. Eurozóna dnes již není elitním klubem, jakým bývala třeba právě roku 2004.

Ani bílé, ani černé

Jenže tuzemští politici, ale i mnozí veřejní komentátoři, pokud jsou vůbec schopni k euru zaujmout alespoň trochu zevrubnější a promyšlenější stanovisko, jako by se zasekli v době před dvaceti lety. A to je stěžejním důvodem oné plytkosti celé diskuse o euru. Euro je viděno jako všelék na rozličné neduhy – je to přece měna elitního klubu a Česko je postkomunistická, zaostalá země! Bez hlubší analýzy tak dnes stoupenci eura tvrdí třeba to, že by s ním Česko neprocházelo tak mimořádně vysokou inflací jako loni či předloni. Ale o co tento svůj názor opírají? Vždyť jakmile by ho měli podepřít alespoň trochu validním argumentem, ocitnou se v úzkých.

Ano, Evropská unie má z ekonomického hlediska plusy i minusy. Plusem je třeba velký vnitřní trh, minusem například jednotná měna, kterou země typu Itálie neměly nikdy přijímat. Ti, kdo vyzdvihují plusy, zatímco bagatelizují minusy, prokazují svému cíli, jímž v extrému je odvrácení czexitu, medvědí službu.

Přitom ekonomicky opodstatněné řešení je snadné. A opět nejde o žádnou jadernou fyziku. Stačí připustit, že evropská ekonomická integrace má své minusy. Ale je nutné dodat, že tyto minusy jsou více než vyváženy plusy, jež podstatným způsobem pramení z našeho hladkého přístupu na jednotný vnitřní trh. Je to pravda. A proto je to přesvědčivější než falešné malování evropské ekonomické integrace buď jen na černo, nebo jen na bílo. Pravda zkrátka není černobílá.