Do důchodu později a za míň

Důchodová reforma je mantra všech programových prohlášení vlády. Slibuje ji prakticky každý kabinet, ten minulý Andreje Babiše ji měl dokonce jako prioritu číslo jedna! Přesto se nakonec nic zásadního nikdy nestalo a nestane. Slib, jakkoli klíčový a zásadní, se jednoduše nesplní, ale aby se neřeklo, přistoupí se k mimořádným valorizacím (Babišova vláda) nebo k „parametrickým změnám“ současného systému (Fialova vláda).

Jak by takové změny nastavení mohly vypadat, naznačil ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka ve svých spanilých výpadech v médiích. Aniž by vláda cokoli prodiskutovala, Jurečka zveřejnuje představy o ztížení odchodů do předčasných důchodů, o změně výpočtu valorizace penzí, což by podstatně snížilo náklady státu, o zvyšování věku odchodu do důchodu nad současnou hranici 65 let. Prostořeký ministr a vicepremiér, plnící roli průzkumníka nálady odborníků, politiků i veřejnosti, vyslovil i ono magické číslo, na které všichni čekali jako na pověstný červený hadr. Tak tedy – 68 let! A strhla se panická mela, na niž musel Jurečka reagovat rychlým oficiálním prohlášením.

„Je potřeba zdůraznit, že pro dnešní seniory a pro ty, kdo se do penze chystají, se nic v zásadě nezmění,“ vysvětluje ministr. „Díky zavedení garantovaného důchodu si dokonce o něco polepší důchodci s nejnižšími důchody. Ti ostatní na tom budou v podstatě stejně jako doposud. Zlepší se dále situace v oblasti vdovských a vdoveckých důchodů a výchovné 500 korun za každé vychované dítě dostanou už i dnešní důchodkyně od ledna příštího roku.“

Ministr Jurečka, který tak pěkně přiznal, že po chystané parametrické změně bude všechno prakticky tak, jak je dnes, evidentně staví na návrhu své předchůdkyně Jany Maláčové (ČSSD). Ta těsně před volbami předložila návrh na dvousložkový důchod. Garantovaný důchod, odhadem kolem deseti a půl tisíce korun (kvůli inflaci to ale zcela jistě bude nakonec víc), a k němu důchod zásluhový podle počtu odpracovaných let a vychovaných dětí. „Připravíme takovou reformu, jež zohlední a také podpoří mezigenerační solidaritu v rodinách,“ slibuje programové prohlášení současné vlády. Jurečka ale přiznává, že o žádnou celkovou reformu nepůjde. Prostě se jen přenastaví současný systém, který za deset let už nebude vyhovovat a rok od roku by zvyšoval deficity na důchodovém účtu.

Na reformu je dávno pozdě

Dnes jde na důchody už bezmála desetina hrubého domácího produktu. Česká populace však rychle stárne, navíc v dalším desetiletí odejdou do penze silné ročníky narozené na začátku normalizace v 70. letech (proslulé Husákovy děti). Pak by šla na důchody už sedmina veškerého bohatství této země. Sanovat další náklady ve výši zhruba 300 miliard korun ročně nepůjde jen tak a neobejde se to bez dvou věcí: bez faktického snížení důchodů v poměru k průměrné mzdě a také bez prodloužení věku odchodu do důchodu, protože stát bude potřebovat, aby lidé do solidárního důchodového systému platili mnohem déle. Marian Jurečka jako lidovec sice připomíná, že česká společnost momentálně vykazuje jednu z nejvyšších porodností v Evropě, boom rození budoucích daňových poplatníků by ale musel mít daleko masivnější parametry, aby se deficity na národním penzijním účtu zahladily.

„Konečně po mnoha letech někdo konstatuje fakt, že na důchodovou reformu s velkým „R“, která by generovala peníze pro příští generace, je dávno pozdě,“ hodnotí návrhy ministra Jurečky ekonom a člen Národní ekonomické rady vlády Daniel Münich v rozhovoru pro týdeník Euro na straně 16. Důkladná důchodová reforma by podle něho musela zcela změnit financování a konstrukci důchodů tak, aby se eliminovaly rostoucí deficity a aby se solidární daně, odváděné ekonomicky aktivním obyvatelstvem, mohly projevit ve výši důchodových výplat. Nic takového se ale nestalo, vládě tedy nezbývá než změnami nastavení jednotlivých složek systému mírnit vznikající škody. Snižovat rostoucí zátěž rozpočtu, nikoli ji zcela eliminovat. „Bod zvratu“, jak se dnes říká v oblasti klimatické změny, jsme u důchodů už dávno překročili.

Ministr Jurečka je také první vládní politik, který mluví o nutnosti zvyšovat daně z příjmu, což má jeden hlavní důvod: potřeby nenasytného důchodového systému. Další daňové zdroje by měly přijít z omezení předčasných důchodů, které Jurečka navrhuje. „Příliš mnoho lidí vystupuje ze systému, ačkoli by mohli ještě řadu let pracovat a platit sociální odvody a daně,“ stěžuje si dlouhodobě ministr, jenž se postavil za návrh NERV, aby takové odchody byly radikálně omezeny; případně aby lidé, kteří ze systému tak snadno odcházejí, byli „sankcionováni“ citelně nižšími důchody. Podle Jurečky by to pomohlo i přehřátému trhu práce, kde právě chybí lidé předčasně odcházející do penze.

Magická osmašedesátka

Vládu, která rezignovala na komplexní reformu, tlačí ke změně parametrů důchodového systému především současná situace. Ukázalo se totiž, že systém navyšování důchodů provázaný s růstem cen a růstem průměrných mezd se prakticky nedá zaplatit, jakmile dojde k inflačnímu skoku. Ten ale bude trvat i příští rok a není vyloučeno, že se ani v roce 2024 nedostane na roční průměr dvou procent, který slibuje guvernér České národní banky Aleš Michl.

Přiškrcení valorizačního schématu je naprosto nutné, pokud tedy vláda nechce připočítávat další deficity nebo nechce hledat peníze na důchody v úsporách v jiných vrstvách českého sociálního státu. Anebo jako v minulosti skoro vždy sázet na vysoký růst HDP, který opticky problémy důchodového systému vylepšuje. Je to pořád dokola: všichni chtějí silné sociální systémy, nikdo ale neřekne, kde na ně dlouhodobě brát peníze tak, aby se náklady nemusely dolepovat z mimořádných příjmů či z peněz Evropské unie.

Nejcitlivější otázkou v parametrické změně systému je pochopitelně hranice věku odchodu do důchodu. Na ni se často upírá větší pozornost než na výši důchodů a systém jejich valorizace. Důchodová hranice je v Česku 65 let, týká se už roční­ků, které půjdou do penze za osm let.

Česko je v tomto parametru těsně pod unijním průměrem, který je 65,5 roku. Do roku 2033 však řada zemí počítá s posunem věkové hranice pro připsání důchodu, protože jinak svůj relativně štědrý systém nebudou schopny udržet. V Německu se například politici už dávno domluvili na hranici 67 let a stejně tak Itálie, Belgie, Irsko, Řecko nebo Bulharsko. Nizozemci zvyšují hranici odchodu do penze už od roku 2025, bude to 66 let. Ještě odvážnější jsou Dánové, kteří počítají s hranicí 68 let, a to už za osm let.

Dánská inspirace je zřejmě i číslovka 68, o níž v případě věku odchodu do důchodu neprozřetelně nahlas uvažoval i český vicepremiér Jurečka. Posun hranice je citlivá věc, proto ji nelze odkládat na poslední chvíli do roku 2030, jak naznačuje ministr. Musí se důkladně vyjednat s celou společností, včetně politiků. „Chtěl bych, aby se tak důležité otázky schvalovaly s mnohem širší podporou,“ říká premiér Petr Fiala.

Bude i jeho zásluhou, když s touto debatou o důchodech jeho vláda minimálně alespoň začne. O schvalování parametrických změn důchodového systému v roce 2024, jak plánuje agilní ministr Jurečka, se ale dá oprávněně pochybovat. Říct lidem, že budou mít na stáří méně peněz a ještě budou pracovat do 68 let, to opravdu velký trhák pro volby v roce 2025 nebude. Na potřebné nutné politice se volby bohužel nevyhrávají…