Odborníci se diví, proč k této změně nepřistoupila už minulá vláda Petra Fialy, když reformovala důchodový systém z výdajové stránky státního rozpočtu. Důchodové investice jsou přece paralelní linií zajištění na důchod, který by měl být pro středopravou vládu samozřejmostí. Stalo se tedy až za vlády Andreje Babiše, což samozřejmě neušlo pozornosti politického marketingu, který v případě ministryně financí Aleny Schillerové zdůraznil, že tato vláda, na rozdíl od té minulé, není vládou bank, nýbrž lidí.

Není to úplně střela od pasu, neboť řada penzijních a bankovních společností zaváděnou změnu kritizuje, protože dochází k radikálnímu ořezání poplatků za správu penzijní investice. Jde o velký zásah, ruší se poplatek z výnosu a běžná správa je limitována na 0,5 % ročně. Klienti tak podle výpočtů za období spoření přijdou jen o 16 % a nikoli o polovinu celkové hodnoty své investice jako doposud. Penzijní společnosti ale argumentují tím, že celkové náklady na správu takových aktiv dosahují běžně až na hranici 0,8 %, vládní změna tedy podle nich ani nepokryje náklady. Samozřejmě bude zajímavé sledovat, zda kvůli těmto údajně nepokrytým nákladům skutečně spadne počet společností, které nové penzijní investování budou nabízet. Lze o tom vcelku úspěšně pochybovat, vždyť například i hlavní poradce Bankovní asociace Miroslav Zámečník v médiích tvrdil, že prostor ke snižování poplatků tu rozhodně byl a je…

Nižší poplatky a zrušení poplatků za výnos, s výjimkou investic do infrastruktury a bydlení, kde poplatek 25 % z výnosů zůstává, v dlouhodobém horizontu spoření zvýší podle propočtů odborníků celkové výnosy o statisíce korun. Pro komunikaci změny je samozřejmě snadnější říkat, že vláda lidem dá milion navíc, jak to dělá ministryně financí. To je ale přehnané očekávání, jakkoliv při spoření třicet čtyřicet let taková čísla snadno vyjdou. Důležité je nicméně zhodnocení spořených peněz na trhu. Vzhledem k tomu, že v současnosti je průměrná spořená suma 913 korun měsíčně, je jasné, že naděje na výrazně vyšší výnosy má svá omezení i zde. Pro větší zhodnocení je potřeba spořit větší částku, a to také znamená smířit se s větší mírou rizika.

Největší změnou je totiž posun ve strategii investičního spoření. Takzvané spoření v životním cyklu počítá s větším rizikem v investicích do padesáti let věku, kdy by v portfoliu klientů mělo být až 80 procent relativně volatilnějších akciových titulů. Po padesátce, kdy se blíží chvíle výběru naspořených peněz, by měla převládat sázka na jistější, i když méně výnosné státní dluhopisy. Strategie se tedy kreslí dle představy, že více riskujeme v mládí, kdy rychle vyděláme, a později vydělané peníze jen šikovně udržujeme.

Vytváří se tím dojem sázky na jistotu, na níž nikdo nikdy nemůže prodělat. A nakonec je vítězstvím vždy. Taková strategie může výrazně zvednout zájem o penzijní investice, který má ke spoření přivést další klienty, kterých je dnes ve třetím pilíři 3,9 milionu (o slabé čtyři tisíce méně než loni), jakkoliv výsledek spoření nemusí být nakonec tak světoborný. Vládní reforma je tak především dosud asi největším náborem do této tržní investiční loterie, v níž – jak se naznačuje – vyhrávají opravdu všichni. Výhercem má být nakonec i stát, který dává jasně najevo, že finanční zajištění na stáří je z velké části starostí každého z nás.

Implicitně se tím přiznává to, co ANO před volbami příliš nezdůrazňovalo a možná i záměrně přehlíželo a zamlčovalo: totiž že stát rostoucí tlak na důchodový systém není schopen plně vykompenzovat nárůstem běžných starobních důchodů, protože státní finance nejsou schopné při prudkém růstu počtu důchodců v populaci takové potřeby dostatečně naplnit. Proto je tak důležité, aby už ti nejmladší lidé naskočili do této národní penzijní loterie a zhodnocovali část peněz pro svůj důstojný život v důchodovém věku. Zajistěte se raději z větší části sami, stát vám do budoucna garantuje spíše minimum, jehož výše je možná ještě více ve hvězdách než křivka vašeho investičního výnosu, kterou lze alespoň průběžně kontrolovat.

Babišova vláda v novele důchodového spoření v podstatě realizovala všechna dobrá doporučení ekonomických odborníků, která se v této oblasti objevila. Systém teď bude nastaven skoro optimálně, samozřejmě s výjimkou nastavení starobních důchodů vyplácených státem. Ale i zde se ANO časem dobírá k realitě. Vždyť opustilo už i slib vrátit peníze, o něž důchodci „přišli“ omezením valorizace za Fialovy vlády.

Pokud by investiční důchodové připojištění mělo být potvrzením celkové změny pohledu vládních politiků na oblast důchodů, byla by to skvělá zpráva. Realistický pohled je potřeba právě zde jako sůl. Stát sám nezajistí každému slušný důchod ani tím, že do hry zapojí trh. Win-win řešení existují jen v politických pohádkách. Můžeme se ale o takové zajišťování pokusit dlouhodobě sami. Díky vládní reformě už i méně chápaví lidé vědí, že nejen mohou, ale dokonce i musí. A to není zase tak málo.