Do vězení posíláme příliš mnoho lidí

► Vězeňství je docela nákladná záležitost. A ceny rostou. Dá se říci, že jsme na zhruba 13,5 miliardách korun ročně. To jsou kvalifikované odhady, nebo zcela přesné údaje?

Vycházejí ze statistik Vězeňské služby České republiky, která každý rok zveřejňuje statistické ukazatele, jak si vede. A jedním z nich jsou i náklady: jednak průměrné, kolik nás stojí jeden vězeň za jeden den, jednak celkové, kolik stát stojí vězeňství jako celek. Údaj za rok 2023 hovoří skutečně o zhruba 13,5 miliardách korun. Ale další zajímavá čísla poskytuje třeba think-tank České priority, který se dostal k číslu sto miliard, ale to je cifra, kolik stojí celkově kriminalita, včetně dalších složek státu. Je to dokonce asi více, padlo i číslo 140 miliard korun z jedné aktuální ekonomické analýzy… Cestou nicméně není nadále navyšovat náklady, ale spíše zredukovat problém, protože vězeňství stojí skutečně plno peněz.

► A jak to jde „zredukovat problém“? Z údajů vyplývá, že je dnes v Česku přibližně 20 tisíc vězňů a vysoká obsazenost věznic. Poklesy asi tedy nejsou nějak výrazné…

Ne, reálně si myslím, že to bude spíše naopak. Mezinárodním trendem je, že dlouhodobě čísla v podstatě stagnují či narůstají; existuje řada ukazatelů, jak na tom státy jsou. Jeden z takových je index vězeňské populace ve smyslu přepočtu na sto tisíc obyvatel. A tam je Česko, teď nemám po ruce úplně aktuální čísla, zhruba třetí nebo čtvrté nej- horší v Evropě! Index jsme měli kolem 190 vězňů na sto tisíc obyvatel, což je obrovské číslo. Ukazuje, že se úplně nedaří snižovat vězeňská populace, respektive počet osob, které skončí ve vězení, protože tohle není jen otázka na fungování vězeňské služby, ale i na nastavení justice v zemi.

► Dá se říci – alespoň podle vašich zkušeností – že z těch 20 tisíc je třeba nějaká část, jistý díl, které by šlo trestat i jinak, než je poslat přímo do basy?

Z mého úhlu pohledu je tady část vězeňské populace, která ve vězení vůbec být nemá, která tam být ani nepotřebuje. A máme i nástroje, abychom tam takové lidi neposílali. Nicméně z nějakého důvodu je stále do vězení posíláme. To jsou jedinci, kteří individuálně selžou, ale nepředstavují žádné riziko pro společnost a pobyt ve vězení pro ně nemá ani smysl.

► To jsou případy menší ekonomické kriminality, nebo oč jde?

Může tomu tak být, nebo je to někdo, kdo má zbytkový alkohol, sedne za volant, nabourá, prostě je to člověk, který selže, ale víte, že znovu už do vězení nepůjde, že to není systémový problém, aby takový člověk nadále páchal trestnou činnost a podobně.

► Jakou část „nadbytečně vězněných“ odhadujete?

Nechci dávat konkrétní čísla, přesné údaje neexistují. Jde vždy o odhady. Za sebe bych řekl, že se pohybují v řádu stovek, možná nižších tisíců osob, pro něž vězení nemá smysl.

► Ale jak můžeme trestat jinak než vězením? Pokutami?

Alternativními tresty, máme řadu různých trestů, které definuje zákon. Od peněžitých trestů, které jste zmínil, či prospěšné práce, ale pak jsou tam další možné tresty, mezi nimiž je jeden takový v poslední době hodně přetřásaný, a to domácí vězení, což je poměrně „nový“ typ alternativního trestu. Byla tu nepovedená zkušenost, kdy byly do praxe zavedeny náramky na elektronické sledování. A tato zakázka byla jeden velký propadák. Ale od letošního června se zkoušejí náramky znovu. V testovacím provozu jsou menší typy, které vypadají líp, jako chytré hodinky. A doufejme, že to bude i lépe fungovat, protože domácí vězení je za mě vhodnou cestou. Dříve to úplně efektivní nebylo, neboť uložený trest domácího vězení mohl být kontrolován jen náhodně, když přišel probační úředník…

► To bývalo asi hodně nahodilé. Je ještě nějaký alternativní trest, který veřejnost tolik nezná?

Zajímavý je probační dům, který nedávno otevřeli v Písku. Když soudce chce uložit podmínku, může pak i uložit šestiměsíční pobyt v probačním domě. A to je budova, kterou Probační a mediační služba nově zrekonstruovala. Vypadá to tam hezky. Myslím si, že tenhle projekt může být úspěšný. Půl roku tam dané osoby stráví s tím, že mají jistotu bydlení, a zároveň chodí do práce a musejí dodržovat jistý režim: nesmějí tam mít alkohol a musejí tam být v určitou dobu. Můžou jet i za rodinou, rodina může přijet za nimi, takže je to takový způsob, jakým usnadnit přechod na svobodu a do běžného života.

► Co si můžeme představit pod „otevřenou věznicí“ v Jiřicích?

To je projekt, kterého jsem fanoušek a mám ho velmi rád. A nejen proto, že jsem byl už u prvotní myšlenky během svého působení na ministerstvu spravedlnosti. V zahraničí je to trend, který je běžnou součástí vyspělých moderních systémů: ať se bavíme o severských, jako je Norsko, Švédsko, anebo o Německu. Běžně je to tak, že máte jednak klasickou uzavřenou věznici, což jsou ty obrovské komplexy – zdi, mříže, ostnaté dráty. A pak máte takzvaně otevřenou věznici, což je v podstatě prostor, který je nestřežený nebo jen minimálně střežený. A většinou se využívá pro osoby, které se už připravují na propuštění z vězení.

► Je to tedy jakási mezifáze po odsezení „tvrdého“ trestu?

Většinou to tak je, například u nás, ale v některých státech mohou jít odsouzení rovnou do otevřené věznice, aby se zabránilo tomu, že půjdou do klasického vězení, kde na ně prostředí dopadne negativně… Otevřená věznice – i ta v Jiřicích – je jiná. Tam, když vstoupíte, najednou pocítíte rozdíl. Je tam všude hodně stromů, zvířat. Atmosféra je úplně odlišná; zároveň je to velmi intenzivní v tom smyslu, že vězni musejí plnit hodně aktivit a jsou na ně kladeny vysoké nároky, které třeba v uzavřené věznici nejsou. Ty jsou podle mě, do určité míry, takový babysitting. Každý za vás něco udělá a vy vlastně nemůžete udělat nic. Autonomie je velmi limitovaná. Někdo vás někde vyzvedne. Odvede. Někdo vám uvaří jídlo, sníte ho, někdo vás vezme zpátky, do práce, pracujete a někdo vás vezme zpět. Vše za vás někdo dělá, kdežto v otevřené věznici je to do velké míry na vězních samých.

► Vštěpuje se tím i zodpovědnost.

Sami se musejí starat. Jídlo je jim připravované, ale i sami si ho mohou připravit. Jdou do práce, vrátí se, musejí se postarat o zvířata, o záhony, pak musejí na vzdělávací aktivity a zbývá jim tak málo času, že večer jsou unaveni, padnou do postele a druhý den znova. Ale je to režim, který je běžný i venku. Tam se také musíte ohánět. Ne každý takové tempo zvládne.

► Zmínil jste, že chodí do práce, do nějakého zaměstnání. Kolik vězňů v Česku z celkového počtu 20 tisíc osob pracuje? Jak takový režim funguje?

Je to tak, že běžně se pohybujeme kolem 55 až 60 procent zaměstnaných vězňů, ale je potřeba si uvědomit, že ne každý vězeň může být zaměstnancem. Existuje skupina, která se označuje za „trvale pracovně nezařaditelné“, a zákon definuje podmínky, za nichž může být vězněná osoba zaměstnaná. Takže když se podívám jenom čistě na číslo z prosince 2023, pak se bavíme o 7 569 zaměstnaných, ale s tím, že v dané době bylo možné zaměstnat jen 12 992 osob. A z nich se povede zaměstnat zhruba 7 600, protože jde o to, že jsou tam věková i zdravotní omezení. Nemůžete zkrátka nutit všechny ve vězení k práci, to nejde.

► Primárně to bývá manuální činnost?

Je to rozděleno do čtyř kategorií podle kvalifikace: na tu nejvyšší potřebujete vysokoškolské vzdělání, na nejnižší žádné vzdělání. Velmi oblíbené jsou právě manuální práce, jak říkáte, a většina vězněných je umístěna v nejnižší kategorii. Je to navázáno na minimální mzdu: ti, kteří pracují v nejnižším zařazení, mají 50 procent minimální mzdy a ti v nejvyšším – kde potřebujete přinejmenším magisterské vzdělání – mají 120 procent minimální mzdy. To je však změna, která přišla teprve před několika lety. Do té doby byly odměny velmi nízké.

► Z takové mzdy se asi něco platí zpět i do vězení, že?

Na to je zákonný systém, kde jsou různé srážky, platí se soudu, případně alimenty, část peněz jde vězňům na úložné, část mohou utratit. Když vězeň pracuje, je povinen platit 50 korun za každý den výkonu, což znamená maximálně 1 500 korun za měsíc. Strhává se to z odměny.

► Jak k tomu přistupují firmy? Mají zájem, aby pro ně vězni pracovali? Je to spíše špatné pro korporátní PR, nebo je to naopak dobrá reklama, že dávají lidem příležitost?

Měl jsem možnost mluvit s různými firmami. Jenom namátkový příklad: firma Praktik System, která působí ve Stráži pod Ralskem a zabývá se ekologickou likvidací spotřebičů a elektrospotřebičů, si spolupráci s věznicí ve Stráži velmi pochvalovala – alespoň v roce 2016, kdy jsem tam byl. A bylo to z důvodu, že vězni jsou ještě relativně levná pracovní síla, zároveň jsou poměrně spolehliví, protože je tam někdo přiveze a pak odveze, když někdo onemocní, máte náhradu, takže ve Stráži pod Ralskem společnost nabízela propuštěným, aby u ní pokračovali, a to i po skončení výkonu trestu ve věznici.

► Využívali toho?

Málo, i když jim nabízeli nadstandardní platové ohodnocení v kraji. Lidé třeba nechtějí zůstat v daném kraji, chtějí se vrátit za rodinou a tak dále. Ale obecně jsou většinou firmy poměrně spokojené. Využívá toho, myslím, i docela dost společností, ale třeba též místní samosprávy, města a podobně. Vězni se často podílejí na úklidu obcí, nedávno pomáhali při přírodních katastrofách.

► O tom se příliš neví. Neměla by se taková prospěšnost více sdělovat?

Myslím si, že se Vězeňská služba ČR i celkem snaží, ale ohlas v médiích není. Je to tak, že média zajímá víc, když někdo udělá problém, je tam korupce, napadení, drogy, útěk a tak dále, než když budete někomu říkat, že vězni dělají hračky, které jdou do dětské nemocnice.

► Existuje nějaký vězeňský systém, který byste označil, nechci říci za ideální, ale za velmi dobře fungující? Jako vzorový příklad, jakým jít třeba směrem.

Existuje kritérium, které nemám rád, a to kritérium kriminální recidivy, podle kterého se poměřují různé vězeňské systémy ve světě. Pokud bychom se podívali na tohle měřítko – když odhlédneme od toho, že v Česku kriminální recidivu neumíme měřit a vlastně ji neměříme –, z těch srovnání by vyšlo nejlíp asi Norsko, které je označované za zemi s jedním z nejlepších vězeňských systémů. A to i z důvodu, že ho mají efektivně navázaný na sociální systém a podporu osob po propuštění. Osobně mám mnohem raději finský systém. Mám tam několik kamarádů a s bývalou ředitelkou finské věznice jsme hodně diskutovali. Ovšem norský systém rozhodně není špatný; třeba inspirace pro Jiřice přišla právě z Norska, z věznice na ostrově Bastoy. Ta je někdy označována za jednu z nejlepších na světě. To nechci hodnotit, měl jsem možnost tam být několikrát a je pravda, že funguje zajímavým, neortodoxním způsobem a zmíněná česká věznice z toho hodně převzala. Ale jsem skutečně rád, že v Jiřicích na Nymbursku to nebylo tak, že bychom udělali jenom Ctrl+C a Ctrl+V, což ani nešlo, protože Bastoy je ostrov v norském fjordu a my nemáme ostrov (směje se). Ale dokázali jsme to uzpůsobit podle svého.

► Jiřice jsou zcela ojedinělé, nebo už je nějaký další projekt, který jde tímhle směrem?

U nás je to prozatím jediná otevřená věznice. Teď se však připravuje další pro Velké Přílepy.

► Kolik je vězňů v otevřených Jiřicích?

Tamní kapacita je 32 vězňů.

► Takže je to taková malinká „basička“.

Je. Ale bude to i trend, který je teď v zahraničí prosazovaný. Svět se snaží ustupovat od obrovských vězeňských komplexů a naopak přistupovat k menším, oni je označují jako takové „komunitní věznice“, které však mohou být mnohem efektivnější. Jiřice, to je zatím taková v pozitivním slova smyslu anomálie v českém vězenství. A je to znatelný rozdíl od té největší u nás, což jsou plzeňské Bory, kde nyní „sedí“ přes tisíc vězňů.