Dokáže se Evropa bránit bez USA?

Polsko si v březnu připomnělo 25 let od vstupu do NATO. Válka v sousedství vyvolala obavy o jeho vlastní bezpečnost. Představte si, že se píše rok 2030. Rusko a Čína pořádají první velké společné vojenské cvičení v Arktidě, nazvané Vostok 2030, jehož se účastní tisíce vojáků, tanků, letadel a většina ruské a čínské severní flotily. Jde o nejnovější projev „historického partnerství“ Moskvy a Pekingu. Obě země v posledních pěti letech zvyšovaly svou vojenskou a ekonomickou přítomnost v Arktidě; příměří v rusko-ukrajinské válce v roce 2025 umožnilo Moskvě obnovit vojenské síly. A poté, co americký prezident Donald Trump, zvolený rok předtím, urychlil přesun pozornosti Washingtonu od Evropy směrem k Číně, začal i Peking považovat NATO za obra na hliněných nohou.

Rusko pak zničehonic oznamuje, že nyní ovládá arktický kontinentální šelf – a Čínská lidová republika prohlašuje, že tento nárok uznává. Moskva na oplátku uvádí, že legitimní je rovněž „historický nárok“ Číny na Jihočínské moře. Jen nedlouho poté čínsko-ruské síly napadnou norské strategické souostroví Špicberky, které otevírá přístup k dálnému severu… Armády NATO se mobilizují, ale nemají dost sil ani logistické kapacity, aby je dokázaly dobýt zpět.

Evropští spojenci nyní čelí strašlivému dilematu: vzdát se kontroly nad Špicberky, nebo učinit zadost smlouvám o vzájemné obraně a provést odvetný jaderný úder. Britský premiér a francouzský prezident, kteří mají pod kontrolou dva samostatné evropské jaderné arzenály, tak stojí před děsivým rozhodnutím.

Svět, ve kterém přituhuje

Tato představa soudného dne není žádným proroctvím. Není však ani zcela nepravděpodobná. Scénář, který vychází z nové knihy The Retreat From Strategy (Ústup od strategie) bývalého šéfa britských ozbrojených sil, generála Davida Richardse a Juliana Lindleyho-Frenche, profesora Nizozemské obranné akademie, odhaluje bezpečnostní hrozby v Evropě a jejich eventuální vývoj, pokud se jim nebude včas věnovat pozornost. Přes všechny ztráty, které dosud ruská armáda na Ukrajině utrpěla – podle britské vojenské rozvědky je to až 700 tisíc mrtvých nebo zraněných –, může vyjít Moskva z války „silnější než dnes“, varoval v říjnu vrchní velitel NATO, generál Christopher Cavoli (jehož jsme citovali i v minulém vydání týdeníku Euro, kde hovořil o ruském zbrojení). Ozbrojené síly Ruska navíc „budou na hranicích naší Aliance, velet jim budou ti samí lidé, kteří už nás považují za nepřátele, a budeme mít protivníka se skutečnými schopnostmi, masou vojáků a s jasným záměrem,“ dodal.

Role Spojených států v NATO je již 75 let nevyvážená. Návrat Donalda Trumpa do Bílého domu však vyvolává přízrak války v Evropě, v níž spojenci Aliance už možná nebudou moci počítat s plnou – nebo možná také s žádnou – podporou USA. Ještě před volbami bylo otázkou, jak v říjnu uvedl německý ministr obrany Boris Pistorius, zda Američané dělají v Evropě „mnohem méně… nebo o něco méně. V každém případě my musíme dělat více“.

Po volbách jsou evropské výzvy k činu čím dál hlasitější: „Musíme být schopni se ubránit,“ řekl francouzský prezident Emmanuel Macron a varoval, že se Evropa nesmí stát slabým „býložravcem“ obklopeným „masožravci“. Evropské kroky však zatím takové rétorice neodpovídají. Někteří armádní plánovači se ve svých úvahách dokonce vracejí do sedmdesátých let minulého století, kdy NATO dalo Moskvě jasně najevo, že v případě napadení použije nejprve jaderné zbraně – aby tím ovšem kompenzovalo svoji tehdejší nedostatečnou konvenční odstrašující sílu. „Ať tak či onak, Evropané budou muset převzít větší část břemene (své obrany),“ připouští anonymně jeden z vysokých evropských bezpečnostních představitelů. A k tomu doplňuje: „Otázkou je, zda to bude řízený proces, nebo chaos.“

Zásadní otázky pro Evropu

Jsou tři obecné otázky, na něž by NATO muselo najít odpovědi, pokud by USA náhle omezily svou bezpečnostní přítomnost v Evropě: Co dělat dál? Co udělat nejdříve? A kolik to bude stát? Na papíře nebyla vojenská aliance snad nikdy lépe připravena. Od ruské plné invaze na Ukrajinu v únoru 2022 rozmístili spojenci ve východní Evropě více jednotek, schválili podrobné vojenské plány a přihlásili se k takzvanému „novému modelu sil“ NATO. Ten vyžaduje nasazení více než 100 tisíc vojáků během necelých deseti dní – dvakrát více a o pět dní rychleji než dříve. Otázkou zůstává, zda to evropští spojenci NATO zvládnou bez amerických vojenských kapacit i vedení.

„V Pobaltí a Polsku panuje nyní mnohem větší obava o bezpečnost a myslím, že to ostatní chápou,“ říká další vysoce postavený zdroj. „Nastal čas, aby si (evropští představitelé NATO) sedli a uvědomili si, co se musí udělat. Bude to těžké? Ano, bude to velmi, velmi obtížné,“ míní. Britská armáda, která je tradičně druhým nejdůležitějším aktérem Severoatlantické aliance po USA, byla „vyprázdněna“, uvedl přímo britský ministr obrany John Healey. Vojenské zásoby Francie, jež má druhé nejvýznamnější ozbrojené síly NATO, se tenčí. Co se týče Německa, potenciálně největšího plátce na kontinentu, brzdí modernizaci jeho armády nedostatek financí kvůli německým ústavním výdajovým limitům (a rovněž vnitřní ekonomické i politické krizi). „Splnění závazků (NATO) bude vyžadovat, aby evropští členové výrazně zvýšili úroveň své připravenosti, posílili kritické kapacity a obranně-průmyslové základny a dlouhodobě finančně investovali do sil i inovací v oblasti obrany,“ varoval v nedávné zprávě think-tank Mezinárodní institut pro strategická studia (IISS). „Rychlé řešení těchto nedostatků bude vysoce ambiciózní,“ dodal.

A k tomu je nutno přičíst všechno to, co by Evropa musela udělat, pakliže by Amerika z vedení NATO úplně odešla. V takovém scénáři jsou na špici hypotetického seznamu úkolů „nudné věci“, jak to nazývá exmaršál britského letectva RAF Edward Stringer. „Ale ve skutečné válce na téhle ‚nudě‘ nejvíc záleží – na věcech, jako jsou zásoby munice, doprava a logistika,“ říká Stringer, který o NATO po odchodu USA z vedení napsal knihu. „Nikdo kromě USA právě tohle nedělá pořádně a ve velkém měřítku,“ vysvětluje, proč je role Ameriky tak zásadní.

Ovšem některé z těch věcí, které Spojené státy poskytují Alianci, jsou nenahraditelné – například flotila nákladních letounů C17, které stojí 340 milionů dolarů (8,2 miliardy korun) za kus a mohou přepravit 75 tun vybavení na vzdálenost téměř 4 500 kilometrů bez doplňování paliva. Anebo stíhačky F-35 americké výroby, které jsou stále pevnějším srdcem bojového letectva NATO a jichž by podle odhadů IISS do poloviny třicátých let 21. století mělo v Evropě operovat více než 500.

Jak to bude s Donaldem

„Tady nejde o peníze,“ říká jeden z diplomatů EU přítomných diskusím vedoucích představitelů Unie o tom, jak reagovat na druhý Trumpův mandát. „Peníze se seženou, je to politická otázka,“ dodává diplomat. „To, co jen tak neseženeme, je americká výzbroj. To je praktická otázka.“

Jeden z problémů představuje neefektivita roztříštěného evropského obranného průmyslu, kdy v jedenácti kategoriích hlavních zbraňových systémů – jako jsou stíhací letouny, tanky nebo torpédoborce – mají USA jen 32 typů systémů, kdežto Evropa jich podle poradenské společnosti McKinsey provozuje plných 172! Taková rozdrobenost zvyšuje náklady, omezuje interoperabilitu a vytváří logistické potíže, a to i v případě jednoduchých záležitostí, jako je munice – údajně standardní pro celé NATO. Ukrajinské síly se však musely vypořádat s více než tuctem různých typů 155mm dělostřeleckých granátů a často byly nuceny pro každou verzi upravovat zbraně.

„Musíme defragmentovat evropský obranný průmysl. Je tu příliš mnoho platforem,“ upozorňuje Pierroberto Folgiero, šéf italské zbrojařské firmy Fincantieri vyrábějící lodě. „Jenže obranný byznys zažívá boom a převažuje hlavně zaměření se na národní lídry v oboru. Tak jaképak slučování? Tohle bude vyžadovat velkou politickou vůli,“ nastiňuje překážky.

Dalším problémem, který by Evropa musela v případě odchodu USA z NATO řešit, je absence amerického vedení. To je nejvíce patrné na osobě vrchního velitele Aliance, jímž bývá vždy Američan. Platí to však i pro operační plánování, jež zajišťuje… rovněž Amerika. „USA to bagatelizují a Evropa také, protože je to mírně řečeno trapné. Ale odvolejte americké vedení – trenéra a kapitána týmu, chcete-li – a zbytek mužstva se vám začne hádat,“ říká Stringer. A dává příklad: „Dovedete si představit, že by Macron ustupoval (polskému premiérovi Donaldu) Tuskovi či naopak? Právě americké vojenské hegemonistické vedení tlačí všechny ostatní kupředu.“

Kde vzít všechny ty zbraně

Státy Evropské unie nyní debatují o tom, do jaké míry by se mělo zbrojařským firmám ze třetích zemí – například z Velké Británie, Norska nebo Turecka – umožnit podílení se na navrhovaných dohodách o společných nákupech nebo platformách. Tento boj, hlavně mezi Francií a ostatními zeměmi, již dnes brzdí snahy EU napumpovat peníze do společných nákupů. Francie v polovině listopadu signalizovala, že by byla otevřená tomu, aby firmy ze zemí mimo EU měly přístup ke zhruba třetině navrhovaného fondu pro zadávání veřejných zakázek v oblasti obrany, uvedli francouzští představitelé pro list Financial Times. „V extrémních případech, jako je nutnost poskytnout Ukrajině vše, co potřebuje, je v pořádku nakupovat mimo Evropskou unii,“ říká jeden z nich.

Třetí velkou otázkou je financování. Evropští spojenci v NATO zvýšili od roku 2022 výdaje na obranu v reálném vyjádření o téměř třetinu na 476 miliard dolarů (tedy 11,6 bilionu korun), uvádí oficiální data Aliance. Od letošního června navíc 23 z 32 členů NATO splnilo svůj cíl vydávat na obranu dvě procenta HDP, což je více než dvojnásobek oproti situaci před čtyřmi lety.

Přesto generální tajemník NATO Mark Rutte prohlásil, že Evropa nedosáhne na cíl dvou procent. „Čím více vydáváme na obranu, tím více snižujeme riziko budoucího konfliktu,“ prohlásil. Vyšší výdaje by také vyslaly jasný signál. Otázkou však je, jak lze vojenské rozpočty posílit – vzhledem k napjatým rozpočtům, vysokému veřejnému dluhu a dalším prioritám Evropy, jako jsou zdravotnictví a vzdělávání. Nová britská vláda prohlásila, že je odhodlána navýšit obranný rozpočet na 2,5 procenta HDP, i když zatím neuvedla kdy. Pokud jde o EU, země jako Itálie, Polsko a Řecko navrhly, aby 27 států vydalo společné dluhopisy na financování zvýšených výdajů na obranu v celém bloku. Německo a Nizozemsko jsou však proti. Další možností je, že by Brusel přesměroval desítky miliard eur ze společného rozpočtu, jež by jinak použil na snížení ekonomické nerovnosti mezi zeměmi EU.

Trump není prvním americkým prezidentem, jenž si stěžuje, že se Evropa „jen veze“. Už John F. Kennedy kdysi žádal Radu pro národní bezpečnost: „Proč máme mít v Evropě bojové zásoby na dobu devadesáti dnů, když evropské armády mají své zásoby jen na dva dny?!“ Ale Trump byl prvním, kdo prohlásil, že „vyzve“ Rusko k útoku na člena NATO, který nezaplatí své závazky.

„Pokud by Američané nepřispívali a Evropané by nevydávali tři až čtyři procenta HDP na obranu, vystavila by se Evropa značnému riziku vůči Rusku,“ varuje vysoký evropský představitel.

Útlum americké angažovanosti?

Nikdo neví, co a jak rychle prezident Trump učiní ani to, jak se projeví neshody uvnitř „jeho“ republikánské strany. Trumpův kandidát na post poradce pro národní bezpečnost Mike Waltz a kandidát na ministra zahraničí USA Marco Rubio jsou známí jestřábi ve vztahu k Číně. Ani jednoho z nich nelze obviňovat z nějak holubičího postoje vůči Rusku a není ani pravděpodobné, že podpoří odchod z NATO. „V americkém Kongresu je obrovský rezervoár podpory pro NATO a NATO bez USA by nebylo NATO,“ míní Peter Ricketts, někdejší stálý zástupce Británie při NATO. To však neznamená, že by Amerika nemohla snížit svou angažovanost v Alianci – například přesunutím části z přibližně 90 tisíc amerických vojáků, kteří jsou dnes rozmístěni v Evropě. Přitom po roce 2014, kdy Rusko (podloudně) anektovalo Krym, tento počet činil jen 65 tisíc.

Jeden z návrhů, který koluje mezi konzervativními republikány a jejž analytik Sumantra Maitra nazval „spící NATO“, počítá třeba s tím, že by USA měly „jako poslední možnost“ poskytnout NATO logistickou podporu – a zbytek ponechat na Evropě. Další nápad, uvedený v takzvaném Projektu 2025 nadace Heritage Foundation, nastiňuje situaci, kdy by evropští členové NATO měli disponovat „velkou většinou konvenčních sil potřebných k odstrašení Ruska“, zatímco Spojené státy americké by měly poskytovat jaderné odstrašení a „jiné specifické kapacity“. Řada Evropanů doufá, že na udržení podpory USA budou stačit jen peníze. Poukazují na to, že podle některých mě- řítek předkládá evropská část NATO Americe vlastně dobrou nabídku. Podle jedné studie z roku 2019 činily přímé vojenské výdaje Američanů na Evropu 36 miliard dolarů (870 miliard korun), tedy přibližně šest procent jejich obranného rozpočtu, zatímco evropské země ve svazku NATO vydaly plných 264 miliard dolarů, což je 6,4 bilionu korun. „Americkou moc ve světě tak utvrzují vojenské síly, za které neplatí. Severoatlantická aliance je pro USA ‚zbožím zdarma‘,“ tvrdí akademik Rob Johnson z Oxfordské univerzity, který nedávno vedl útvar britského ministerstva obrany pověřený analýzou aktuální vojenské síly Velké Británie.

Je zde též naléhavá otázka pomoci Ukrajině, stojící v první obranné linii Evropy proti Rusku. Od února 2022 poskytly USA Kyjevu vojenskou pomoc ve výši 66 miliard eur (1,7 bilionu korun), zatímco evropští spojenci v NATO vyčlenili 85 miliard eur (2,2 bilionu korun), uvádí Kielský institut pro světovou ekonomiku. Plné nahrazení vojenského příspěvku USA odpovídá 0,3 procenta HDP Unie. Podle zástupce evropského ministerstva obrany si to Británie a Evropa „mohou dovolit“, i když „to bude obzvláště těžké rozhodnutí, protože by bylo nutné nakupovat od Američanů“.

Tajné služby to vše vidí

V oblasti zpravodajských služeb a shromažďování dat se Evropa stále nemůže srovnávat se schopnostmi USA, všechno však není jen černé; válka na Ukrajině ukázala, že některé evropské země, zejména pobaltské a severské státy, spolu s Velkou Británií, která je členem zpravodajské sítě Five Eyes vedené Američany, umějí o Rusku sehnat zajímavé a dosti spolehlivé informace.

Rovněž evropský obranný průmysl nabírá na obrátkách. Podle vedoucího poradce IISS Francoise Heisbourga nyní Evropa vyrábí více dělostřeleckých granátů než USA. Je zde také příklad několika úspěšně konsolidovaných evropských zbrojních společností, na němž lze stavět. Patří mezi ně německý Rheinmetall, skandinávská nadnárodní společnost Nammo a evropský výrobce raket MBDA, který dodává zbraně Storm Shadow a letos rozjel společný podnik s americkou firmou Raytheon v hodnotě 133 miliard korun na výrobu raket protivzdušné obrany Patriot v Německu.

Nic z toho však nesnižuje potřebu rychlého postupu v Evropě, neboť se USA čím dál více soustřeďují na jiné priority. „Do války na Ukrajině vstoupily severokorejské jednotky. Rusko získává vojenské dodávky z Íránu. A co udělali evropští členové NATO?“ ptá se zkušeně Edward Stringer, když Evropany varuje před klimbáním: „Bezmyšlenkovitě se zase jako vždy utěšujeme, že my máme spojence, a Rusko ne. Tím však naprosto pomíjíme, kolik se toho změnilo.“

John Paul Rathbone, Henry Foy, Ben Hall, FT