Ekonomické důsledky války Izraele proti Hamásu

Čeho chtěl Hamás útokem na Izrael 7. října dosáhnout? Jistě chtěl v regionu zažehnout konflikt. V užším smyslu mu šlo o vyvolání reakce, jíž jsme nyní svědky a která má nevyhnutelné důsledky pro celosvětovou image Izraele a vyhlídky na mír v oblasti. Jinými slovy: jeho strategií je v zájmu vyššího cíle udělat z obyvatel Gazy mučedníky. A bohužel to funguje.

Následující vývoj bude mít dopad na lidské životy, regionální rovnováhu sil a možná i celosvětový mír. Bude však mít důsledky i pro světovou ekonomiku, která v posledních čtyřech letech zažila už řadu šoků: covid-19, postcovidovou inflaci, rusko-ukrajinskou válku a nyní konflikt na Blízkém východě. Jak velký otřes tedy tato poslední událost vyvolá?

Jde tu o víc než jen o dolary a centy. Podle kapitoly „mimořádné okolnosti“ nejnovějšího výhledu Světové banky pro komoditní trhy na téma Potenciální krátkodobé důsledky konfliktu na Blízkém východě stoupl v letech 2019 až 2021 počet lidí trpících vážným nedostatkem potravin o více než 200 mi­lionů. Situaci jistě výrazně zhoršila rusko-ukrajinská válka, ale konkrétní čísla zatím nejsou k dispozici. Důvodem je částečně její přímý vliv na ceny potravin a částečně vyšší ceny energií. Další velký skok v cenách energií tak situaci jistě dále zhorší.

Dvě zásadní otázky

Jak závažné to bude mít důsledky? To závisí na odpovědi na dvě další otázky. Jak vážné a dalekosáhlé důsledky bude mít válka na Blízkém východě a jaké budou její politické konsekvence? A jaké budou důsledky pro světovou ekonomiku, a to převážně (nikoli však výhradně) na trzích s energiemi?

První otázkou se naštěstí nedávno zabýval Gideon Rachman. Připomíná nám, že 1. světová válka začala jako konflikt mezi Rakouskem a Srbskem, tedy spojenci znesvářených větších mocností. V tomto případě lze Izrael považovat za spojence USA a Hamás i Hizballáh za spojence Íránu (který se může ukázat jako spojenec Ruska, nebo dokonce Číny). Rachman poznamenává, že řetězec katastrofických událostí se může rozšířit i do samotného Perského zálivu, a dokonce vést ke konfliktu mezi velmocemi. Dodáme jen, že režimy v oblasti se mohou pod tlakem veřejného mínění destabilizovat. Stojí za to připomenout, že nesmírně škodlivé ropné embargo z roku 1973 nebylo přímým důsledkem války, nýbrž politickou reakcí arabských producentů ropy.

Vadilo by vůbec, pokud by se válka rozšířila? Jistěže ano. Blízký východ je zdaleka nejvýznamnějším světovým producentem energie: podle Statistického přehledu světové energetiky na rok 2023 disponuje 48 procenty celosvětových prokázaných zásob a v roce 2022 se zde vytěžila přesně třetina světové ropy. Podle amerického Úřadu pro energetické informace (U. S. Energy Information Administration) proplula v roce 2018 Hormuzským průlivem pětina světo­vých dodávek ropy. Je to zkrátka „úzké hrdlo“ globálních dodávek energie. Světová banka navíc upozorňuje, že minulé energetické šoky byly značně nákladné. Irácká invaze do Kuvajtu v roce 1990 způsobila o tři měsíce později zvýšení průměrných cen ropy o 105 procent, arabské ropné embargo v letech 1973 až 1974 o 52 procent a íránská revoluce v roce 1978 o 48 procent.

Dopad útoku Hamásu na Izrael i dopad války v Gaze na ceny ropy však byl dosud mírný. V reálném vyjádření se ceny ropy v září pohybovaly blízko svého průměru od roku 1970. Zatím lze celkově pozorovat jen málo dramatických projevů. Zpráva navíc dodává, že se ropa od sedmdesátých let 20. století stává méně významnou komoditou a ropné trhy méně zranitelnými: intenzita celosvětové produkce se od té doby snížila téměř o 60 procent, zdroje dodávek se diverzifikovaly, strategické rezervy jsou větší a díky založení Mezinárodní energetické agentury dochází k lepší koordinaci.

Ropa je však i nadále životně důležitým palivem v dopravě. Kapalný zemní plyn z Perského zálivu je rovněž důležitou součástí celosvětového trhu s tímto plynem. Výrazné narušení dodávek obou těchto komodit by mělo významný dopad na ceny energií, globální produkci a celkovou cenovou hladinu, zejména u potravin.

Tři možné scénáře

Banka předpokládá scénáře s malým, středním a velkým narušením dodávek ropy: v prvním případě by došlo ke snížení dodávek až o dva miliony barelů denně (asi dvě procenta světového objemu), ve druhém o tři až pět milionů barelů denně a v posledním o šest až osm milionů barelů denně.

Odpovídající ceny ropy se odhadují na 93 až 102 dolarů, 109 až 121 dolarů a 141 až 157 dolarů. V posledním případě by se reálné ceny přiblížily historickým maximům. A v případě kompletního uzavření průlivu by byly následky mnohem horší. Stále totiž žijeme v éře fosilních paliv; konflikt v regionu, který je největším dodavatelem ropy na světě, by mohl přinést nezměrné škody.

V debatě o tomto tématu je proto dobré zdůraznit nejistoty. Je velmi pravděpodobné, že konflikt se podaří zvládnout. Pokud ano, budou ekonomické dopady i nadále nevýznamné. Je ovšem možné, že se rozšíří a jeho následky budou mnohem závažnější. Občanské nepokoje možná přinutí vlády v oblasti, aby zvážily uvalení embarga. Hamás si možná i přeje, aby se konflikt ještě více rozhořel, ale to rozhodně není v zájmu miliard lidí, kteří chtějí žít dál své (běžné) životy. Političtí činitelé v regionu i mimo něj se musejí vyvarovat chyb, jež se v minulosti ukázaly jako zničující.

Právě teď je kardinální otázkou, co udělá Izrael. Chápu rozhořčení Izraelců z brutálního útoku a jejich odhodlání zlik­vidovat Hamás. Lze toho však vojenskými prostředky vůbec dosáhnout? Jaký je jejich politický cíl? Jaká je případná strategie pro dosažení dohody s Palestinci? A hlavně: je moudré chovat se přesně tak, jak si sám Hamás zjevně přeje?

Martin Wolf, FT