
Ekonomický rozum za války nesmí mlčet
Byla to absurdní situace: opoziční ANO při schvalování státního rozpočtu na příští rok kritizovalo vládu za to, že nešetří a neplní svůj hlavní slib občanům, že bude konsolidovat veřejné finance. Byla to přitom předchozí vláda ANO, která si úsporami nezatěžovala mysl a zvyšovala schodek, čímž výrazně pomohla k růstu inflace.
V opozici se snadno zapomíná na to, co lidé dělali ve vládě, a ve vládě zase na to, co se říkalo v opozici – to je železný zákon české demokracie. Na tom není nic zvláštního a nového. Za pozornost stojí až to, že ANO i ODS ve vládě argumentovaly pro rostoucí schodky úplně stejně. Andrej Babiš říkal, že pocovidová situace je tak zatěžující, že je třeba občanům pomoct balíky peněz, aby se zase vrátili do normálu a mohli slušně žít. Mimořádná situace si žádá mimořádné prostředky. Prakticky totéž, jen jinými slovy, říká nyní premiér a lídr koalice Spolu Petr Fiala.
Předseda vlády to vysvětlil například minulý týden na výroční konferenci Aspen Institutu v Pražské křižovatce. V těžké době, jakou teď kvůli ruské válce na Ukrajině prožíváme, je potřeba vybrat hodnoty, na nichž nejvíc záleží, a tou nejvyšší je nyní pomoc Ukrajině před agresorem a také zajištění slušného života českých občanů, kteří díky pomoci vlády zvládnou energetickou krizi. Na vyrovnávání rozpočtu, řekl premiér, není teď čas, ten přijde až ve chvíli, kdy budeme z válečného stavu venku. Sliby teď neplníme, dodal Fiala, ale jenom proto, že jsme vůči občanům odpovědní.

Paradox, který je ale snadno pochopitelný, protože válka a boj s jejími následky musí dostat přednost, má jeden obrovský háček. Odevzdání rozpočtu osudu chvíle dále vyživuje růst inflace, tak jako ji podporuje nečinnost ČNB, která už nemá odvahu inflaci brzdit vyššími úroky. V zájmu záchrany českých občanů, kterým je třeba pomoct, se znehodnocují úspory a výdělky všech.
Zdá se, že je to všechno hodnotově a morálně správně (kdo by chtěl Putina na českých hranicích), přitom v Česku bohužel klesá reálná hodnota peněz i reálná mzda, a to nejvíce ze všech zemí OECD. Pokles reálné hodnoty mzdy o více než osm procent za rok je skutečný měnový sešup na inflační klouzačce, což je společná práce vlády a ČNB, i když se můžeme dlouze dohadovat, kdo má na tomto „pěkném“ výsledku větší podíl. Nechce-li vláda šetřit, protože nemůže, a nechce-li ČNB zvyšovat úroky, protože se bojí recese, pak se musíme smířit s tím, že inflace bude dál nepřiměřeně vysoká a bude dál ničit příjmy a úspory občanů.
Říká se, že ve válce mlčí múzy, což ale neznamená, že by se mělo přestat myslet. Za války přece nemlčí ekonomický rozum, mělo by tomu být přesně naopak. Mimořádná extrémní situace si žádá výsostně ekonomické myšlení v konkrétním i obecném smyslu, a to v klíčových institucích státu momentálně chybí.
Mysleme a prožívejme válku, jednejme v zájmu napadených, pomáhejme, ale zkusme přitom také konečně pořádně počítat, aby nakonec všichni nezchudli více, než by museli.


