Energetická tsunami

Minulé desetiletí bylo obdobím více či méně nulové inflace, polštářové pohody, která nenutila nikoho k velkým úsporám a rozpočtovým úvahám. Globální ekonomický stroj jel na plné obrátky, krásný nový svět šťastných a spokojených lidí se blížil.

Globální ekonomická pohoda, kdy všechno bylo možné, definitivně skončila příchodem wuchanského koronaviru. Zmrazení ekonomiky rozhodilo svět ze zaběhaných kolejí více, než si kdokoli dokázal představit. Nahazování zadrhnutého stroje je rozpačité, pomalé a plné problémů, které se projevují různými výpadky a tržními výkyvy. Už zase platí, že rostou ceny každý den, a především poněkud rozmazlená evropská populace je z takového vývoje v šoku. Kdo za to může? Jak to, že nás nikdo neochránil? Co dělala vláda, že nechala takto zvlčit třeba trh s energiemi?

Něco na této námitce je, ale jen zčásti. Evropské vlády se svého času přece domluvily, že určování ceny energií nechají na trhu, kde se hodnotově vyrovnává nabídka s poptávkou, a že i v oblasti energií, která by vzhledem k univerzální potřebě mohla být považována za přirozený monopol, bude vládnout co nejpružnější konkurence. V Česku se přeprodáváním energie (plynu a elektřiny) nakonec živilo více než čtyři sta subjektů, což, jak se ukazuje při nástupu náhlé cenové krize, vytvořilo fikci hlubokého zdravého trhu a to bylo, jak se ukazuje dnes, skutečně perverzní. Současný otřes na trhu přežijí jen ti dobře ukotvení, kromě těch, kteří energii přímo vyrábějí, tedy i ti, kteří se jistili pro špatné časy a nejeli jen na vlně přebytků a spekulací na trhu. A těch asi nebude tolik.

Krizi na pročištění trhu s energiemi by si každý jistě rád odpustil, k pohybu cen směrem vzhůru by ovšem došlo i tak. Určitou část dnešních cenových nákladů tvoří i nedostatečná předvídavost v zásobování a rovněž zvýšení cen emisních povolenek. O to, jak velký mají povolenky podíl na růstu cen energií, se odborníci přou, v odhadech se liší podle toho, zda stojí politicky více vpravo, nebo od středu doleva. Ti první vidí chybu v samotném zavedení paralelního trhu a v zelené politice, ti druzí ve zvrácenosti tržních mechanismů. Argument je však nakonec překvapivě společný: povolenky jsou de facto daní a s jako takovou se nemá na trhu obchodovat, daň se má vybírat, zisky z ní nemají podléhat spekulacím neviditelné ruky trhu, jež je někdy opravdu slepá a vůbec nebere ohled na to, že topit, vařit a zapínat všelijaké elektrické přístroje chtějí všichni.

Nedá se tedy říct, že selhal trh, protože ten nakonec funguje jen tak, jak je nastaven vstupní algoritmus a jak cílená a kvalitní je jeho regulace. Selhali spíše politici, kteří s takovým vývojem nepočítali, natož aby vysvětlovali občanům ve svých zemích, že energie bude časem nutně dražší, protože jinak evropské společnosti produkci CO2 nesníží.

Na stránkách tohoto čísla najdete dostatek poučeného čtení, které vám usnadní se v dnešní energetické krizi zorientovat a udělat si také představu o tom, zda a jak rychle se mohou ceny energií vrátit do relativně přijatelných mezí. Hlavní je zachovat si teď odstup, nepanikařit a počkat, až se první cenová vlna přelije a bude zase lépe vidět. Jisté je jen jedno: šetření energiemi má teď konečně svou rostoucí hodnotu.