Éra, kdy mlékařili družstevníci

Obyvatelé českých zemí nikdy nebyli příkladnými konzumenty sýrů. Podle statistiky z roku 1929 připadalo průměrně půl kila sýra na osobu ročně (není započítáván tvaroh), což bylo dosti málo. To vyhlášené národy milovníků sýrů vykazovaly úplně jiná čísla: Švýcaři 15,7 kilogramu, Holanďané 6,6, a dokonce i Němci a Angličané zkonzumovali ročně přes čtyři kila sýrů. Naopak v uzeninách si Češi dopřávali a utráceli za ně v průměru téměř sedmkrát více než za sýry! Přesto však v mladém Československu vznikl významný segment mlékárenské výroby, jejíž pozůstatky – a některé známé značky – existují dodnes.

Zajímavým momentem prvorepublikového mlékařství, máslařství a sýrařství se stal rozvoj družstevnictví. Ostatně jak připomínal Ladislav Karel Feierabend, jedna z hlavních postav rozmachu této formy spolkového podnikání a vrchní ředitel obchodního ústředí hospodářských družstev Kooperativa, v očích zahraničních návštěvníků ČSR reprezentovala ten „nejlepší příklad rozvinutého venkovského družstevnictví“.

Vlastnická struktura mlékárenských podniků zaznamenala v průběhu dvacátých let skutečně zásadní proměnu. Zatímco krátce po vzniku čs. republiky stálo jen šest velkých družstevních mlékáren (největší provozovali němečtí zemědělci v Děčíně, Brně a Opavě, z národnostně českých podniků dosahovaly ročně něco přes dva miliony zpracovaných litrů mléka Tábor, Bohušovice a Trojská mlékárna), na sklonku třicátých let měl již prakticky každý okres svou. K největším patřily podniky v Čejetičkách (u Mladé Boleslavi, přes šestnáct milionů litrů ročně), v Olomouci a Kyjově. A ačkoliv k roku 1934 ještě netvořily většinu všech mlékáren, představovaly rozhodující část výroby. Od těžkých začátků mlékařských družstev z konce 19. století, kdy mnohé pokusy končily krachem, tak došlo k významnému prosazení této formy podnikání. Smysluplnost družstevní formy vlastnictví pak téhož roku stvrdilo rozhodnutí státu o povinné pasterizaci mléka. Mnoho soukromých provozů si investici do technologie nemohlo dovolit, a družstevníkům tak ubyla konkurence.

Družstevní vlastnictví tedy nejen zajišťovalo pravidelnost dodávek mléka (od členů), a jim naopak odběr, ale také kapitál, a jak ukážeme dále, také technologické know-how. A především – stáli za nimi skuteční podnikatelé, kteří v rolích správců a ředitelů přispěli k rozvoji mlékárenského průmyslu. Skutečně se nejednalo o skupinu kolchozníků: v družstvech figurovali nikoli výjimečně i šlechtici nebo velkostatkáři.

Mlékař Šebek v Troji

Připomeňme, že v minulém díle seriálu jsme věnovali pozornost Radlické mlé- kárně a jejímu fantastickému úspěchu s výrobou ovocných jogurtů. I níže po proudu Vltavy se objevila řada zdatných konkurentů. V pražské Troji ještě těsně před první světovou válkou vyrostla ze skromných počátků nová družstevní mlékárna. I když jde o dávno zaniklý podnik, původní budova pivovaru, v němž měla trojská mlékárna své sídlo, zůstává dodnes – byť ve značně omšelém stavu – součástí panoramatu zbytků zástavby kolem zoologické zahrady.

U zrodu trojské mlékárny stál činorodý statkář Bohumil Šebek z Velkých Čičovic, který již v minulosti organizoval mléčné dodávky pro další z velkých pražských mlékáren: tu ve Vysočanech. Jako rolník měl přímou zkušenost s překupníky mléka, kteří je vykupovali za směšné peníze… A to jej rozčilovalo. Měl jen letmé povědomí o tom, jak funguje rolnická družstevní svépomoc, a tak se vydal na zkušenou do sousedních zemí. Nastudoval praxi hornorakouských sběren mléka a byl ohromen Dolnorakouskou družstevní mlékárnou ve Vídni, jež byla jedním z vůbec největších družstevních mlékařských podniků v mocnářství.

Když mohla Vídeň, proč by nemohla Praha? Šebkova volba padla na Troju, kde shodou okolností tamní bohatý – a vlastenecky uvědomělý – velkostatkář Alois Svoboda zrovna přemítal, jak se svou nevelkou mlékárnou naložit. Poznamenejme, že tentýž muž později vstoupil do českých dějin darem Trojského zámku a přilehlých pozemků československému státu. Na nich byla mimo jiné i o pár let později vybudována pražská zoo (1931).

V roce 1913 si Svobodovu mlékárnu pronajalo Rolnické družstvo pro zužitkování mléka, v jehož čele stál Šebek. Začátky nebyly lehké. Jak uváděl agrárnický deník Venkov v článku vzpomínajícím na počátky družstevní mlékárny, nepomohly „žádné osobní intervence u povolaných činitelů města Prahy, naopak všude byli funkcionáři odmítáni a zrazováni od dalšího podnikání s poznámkou, že není vyhlídky na prosperitu takové družstevní mlékárny“.

Jenže opak byl pravdou. Následnou válku se podařilo podniku přežít a už roku 1919 družstvo muselo pronajmout navíc i prostory trojského pivovaru. Nicméně i tak bylo jasné, že Troja mu bude brzy malou. Družstvo tedy zakoupilo rozsáhlé pozemky Na Maninách, ale magistrát mu nepovolil v těchto místech postavit novou mlékárnu. A tak nakonec došlo ke koupi Waldesovy továrny v Holešovicích (na rohu ulic Osadní a Poupětovy). I tento objekt měl své osudy: továrna na štítky a napínáčky původně patřila firmě Lokesch a syn, u níž se Jindřich Waldes se svým společníkem a osvíceným vynálezcem Hynkem Pucem před válkou učili, než se odtrhli a „udělali pro sebe“. Jejich firma na patentky a drobnou galanterii, Koh-i-noor Waldes, časem Lokesche pohltila i s veškerými nemovitostmi a rovněž s ceněnou obchodní značkou. Holešovická továrna pro ně ovšem neměla velký význam, protože svou výrobu soustřeďovali do Vršovic, tudíž se jí s lehkým srdcem zbavili – ve prospěch mlékařů.

O úspěchu trojské mlékárny, nově již provozované v holešovické waldesovské akvizici, dostatečně vypovídají následující čísla: jestliže před válkou ročně zpracovávala 1,5 milionu litrů mléka, v roce 1927 to bylo již 7,8 milionu! Ve třicátých letech dosáhla až k patnácti milionům litrů a stala se největší českou družstevní mlékárnou. Největší úspěchy dosahovala s výrobou sýrů; zvláště proslulý byl její romadúr. Průkopnickou roli sehrála rovněž v šíření tavených sýrů, kdy její produkty běžně vítězily v domácích soutěžích družstevních mlékáren. A pod její taktovkou byl také vytvořen zájmový Svaz výrobců tavených sýrů v roce 1933.

Značky Frey a Laktos

I Bohumil Šebek, než se vrhnul do družstevního mlékařství, sbíral zkušenosti u své budoucí konkurence, když organizoval dodávky mléka z okresů v okolí Prahy pro vysočanskou mlékárnu. Její zakladatelé, velkostatkáři rytíři Freyové z Freyenfelsu, měli rozsáhlé polnosti, jež se táhly až k Černému Mostu, a podnikali v různých oblastech zemědělství. Počátky vysočanské mlékárny sahaly k roku 1889 a byly nadmíru skrovné. Vznosný a pokrokově znějící název „parní mlékárna“ spíše zakrýval realitu: byla to stará stodola, před níž stála lokomobila od mlátičky, a uvnitř jediná místnost s trochou toho mlékařského vybavení, s nímž bylo možné denně zpracovat ne víc než 700 litrů mléka (v praxi spíše méně). Již v polovině devadesátých let 19. století bylo nutné její objekty rozšířit a nenasytný trh rychle se rozrůstající metropolitní Prahy sliboval další expanzi. Když byla ve třicátých letech, už za ČSR, její produkce na vrcholu, objemem zpracovaného mléka dosahovala pouhé třetiny výše zmíněné trojské konkurentky. Do dějin se ale zapsala také provozem prvního pražského mléčného baru U Šenfloků na Václavském náměstí, který otevřela v roce 1935. Přestože se prý „těšil oblibě veřejnosti“, neudržel se na své lukrativní adrese příliš dlouho a záhy v roce 1939 jej nahradila – pro české země osvědčenější – pivnice, o čemž jsme tu i psali. Dědic zakladatele Bedřich Frey ml. se ještě za druhé světové války odstěhoval do Rakouska, kde dožil. Po válce byl podnik znárodněn a později začleněn do národního podniku Laktos.

Značka Laktos, která pamětníkům vyvolá vzpomínku na stejnojmenný komunistický moloch, měla ale agrárnické kořeny. Družstevní mlékárny fungovaly v úzké kooperaci s agrární stranou a její družstevní úvěrní Ústřední jednotou hospodářských družstev. A v jejím rámci působil i Svaz mlékárenských družstev; k tomuto koncernu mimo jiné příslušela i jmenovaná trojská mlékárna. Ostatně byla to právě Ústřední jednota, kdo od ní koupil lukrativní pozemky Na Maninách, když se ukázaly být nevhodné pro její novou provozovnu.

Svaz a Ústřední jednota v roce 1923 založily Obchodní společnost mlékárenských družstev. Oč šlo? A proč? Původní ideou bylo obstarání obchodního odbytu družstevním mlékárnám, ale portfolio její činnosti se rozšiřovalo i do výroby. Neúspěšně se třeba pokusila zachránit mlékárnu v Protivíně. Ta původně vznikla v roce 1897 na schwarzenberském panství ze staré stodoly, avšak o dekádu později již byla díky nově zakoupeným švédským technologiím nejmodernějším provozem v regionu jižních Čech! Těžce na ni ovšem dopadla válka a poté i pozemková reforma. V rámci parcelace schwarzenberského panství mlékárna připadla nově vzniklému Mlékařskému a hospodářskému družstvu v jihočeském Protivíně. Ústřední jednota prostřednictvím své obchodní společnosti pak po celý zbytek existence první republiky zápasila s udržením družstva při životě. Neúspěšně. V dubnu 1939 vstoupilo do likvidace.

To však byla jen okrajová činnost této Obchodní společnosti. Soustředila se na obchod a odbyt a také svou expanzi, když se jí na přelomu dvacátých a třicátých let podařilo pohltit i moravská mlékárenská družstva. Slavný název Laktos vznikl vlastně živelně. Oficiální jméno firmy znělo fádně, těžkopádné bylo její vyslovování i zapamatování. Proto se v neformálním styku, nejpozději od roku 1925 začalo používat označení Laktos (kombinace pojmu laktóza a obchodní společnost). V roce 1936 byla tato obchodní značka také oficiálně zaregistrována i s logem. To byla Praha, metropole mladé ČSR. Ovšem mnoho se toho dělo i mimo ni.

Hojdar vládl v Madetě

Josef Hojdar, jenž žil v letech 1906 až 1985, se v mlékařském družstvu Tábor (které se od roku 1944 nazývalo MaDeTa) původně chopil role zástupce správce podniku Vendelína Kábrta. Již po roce jej ale vystřídal. Za založením Mlékařského družstva táborského stál roku 1901 šlechtic a velkostatkář Ervín Nádherný, ještě v době Hojdarova nástupu jeho předseda. Původních 150 členů, zemědělců z okolí města, dokázalo o pět let později otevřít tehdy nejmodernější mlékárnu v Čechách. Ta dodávala zboží i železnicím do Vídně, což skončilo se vznikem ČSR. Ve dvacátých letech – stále pod předsednictvím Nádherného – firma sanovala válečné ztráty a investovala do techniky i díky státním subvencím. Pak přišla krize a Hojdar. Nastoupil 20. června 1932 bez velkých zkušeností jen rok po absolvování pražské Vysoké školy zemědělské. Ihned změnil firemní politiku a začal získávat nové členy družstva i mimo okres, aby zajistil větší dodávky mléka. Tím chtěl snížit náklady. Sám objížděl vsi a během pěti let dosáhl zvýšení počtu členů z 207 na 1 698 a k roku 1945 na téměř osm tisíc. Mléko začal svážet auty, rozšířením mlékárny narostla i kapacita výroby.

V přízemí kancelářské budovy Hojdar zřídil laboratoře, v čemž spatřoval krok k modernizaci a rozšíření nabídky. Když konkurence v zájmové oblasti postavila vlastní mlékárnu, podnikavý Hojdar svižně naverboval tamní zemědělce do táborského družstva – tak vedle táborského ovládl i veselský okres. A postavil tam i pobočnou mlékárnu. Směřoval k expanzi do dalších částí jižních Čech, válka postup nejprve zastavila, ale později v rámci válečného hospodářství přinesla „rajonizování“ dodávek mléka a zásadní rozšíření obvodu Madety až na Sedlčansko či Jindřichohradecko. I sortiment Hojdar významně rozšířil, byť širokou paletu sýrů, jogurtů a kefírů vyráběli v Táboře již před jeho nástupem. Postupně pod jeho vedením se od poloviny třicátých let budovaná síť odstřeďoven mléka (do asi třiceti kilometrů od Tábora) proměnila do počáteční fáze druhé světové války ve specializované sýrárny. S tím se změnila i organizace podniku a Hojdar byl jmenován vrchním ředitelem. Mnohé z tehdy zavedených značek známe dodnes: Veselí (Řípec) posílalo do světa Blaťácké zlato, Milevsko měkké sýry, Pacov (a později i Týnec nad Vltavou) tvrdé sýry (rokfóry Blaťák a Niva) a Sedlec zase Camembert (od roku 1946 prý na základě Hojdarova rozhodnutí zvaný Hermelín).

Sám Josef Hojdar patřil k významným teoretikům družstevnictví a těsně před počátkem války se pokusil ve Lhotě u Lomnice nad Lužnicí založit univerzální obecní družstvo. Spolu s dalším mlékárenským expertem Milošem Teplým propagovali rozšíření družstevnictví do všech sfér života obcí a usilovali o propojení často oddělených agend (úvěrová družstva, elektrizační i mlékařská). Zároveň se stal příslušníkem nejen místní, ale i prvorepublikové elity, což lze na lokální úrovni doložit jeho členstvím v předsednictvu autoklubu v Táboře.

Hojdarovština, družstevník kapitalista

Hned roku 1946 byl Hojdar poprvé zatčen, a to pro podezření z kolaborace. Ukázalo se však, že domnělé udavačství bylo reakcí na obvinění z podílu na odboji, které proti němu za války vznesl podřízený z Českomoravského svazu pro mléko, tuky a vejce a přispěvatel Vlajky, jemuž odmítl hmotnou podporu… Hojdar ve snaze uchránit sebe sama – a především jím skutečně vedenou odbojovou skupinu v Táboře – předal gestapu vyděračské dopisy z pera zmíněného svazového referenta. Očištění tedy proběhlo rychle.

Klid ovšem netrval dlouho. Ostatně sám Hojdar se aktivně vrhal do nového komunistického dobrodružství. V únoru 1948 předsedal komunistickému akčnímu výboru Národní fronty v tehdejším táborském kraji, na jaře téhož roku se stal předsedou národní správy znárodněného pražského Laktosu a poté nastoupil i do funkce ve vedení Československých státních statků (ČSSS) – přičemž zůstával v čele jihočeské Madety. Úzce spolupracoval zejména s Josefem Smrkovským, který byl v padesátých letech perzekvován. A s ním i sdílel podobný osud.

V září 1950 byl zatčen znovu, tentokrát StB, a následně odsouzen na sedm let vězení a peněžitému trestu padesát tisíc korun spolu s několika dalšími spolupracovníky z Madety. Rozsudek jej vinil z „kapitalistického podnikání“, a tedy zločinu černého obchodu, zpronevěry a porušení povinností. Významný historik kolektivizace českého zemědělství Karel Jech ovšem v pozadí rozpoznal jiné důvody: „hojdarovština“ byla dobovým označením pro pohled na zemědělské družstevnictví, který se omezoval jen na sdílení nákladů na služby (stroje, elektrifikace a podobně), ale zůstával založen na sdružení soukromých sedláků a hospodářství. Hojdar ani po opuštění vězení nerezignoval. V šedesáti letech se habilitoval a do smrti pracoval jako výzkumník v oblasti zemědělských věd a zemědělské ekonomiky.

Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK