Ještě minulý čtvrtek Národní rozpočtová rada uváděla, že při minulých povodních činila pomoc od EU jednotky procent – a že se Česko musí spoléhat hlavně na své zdroje. To se ale týž den večer změnilo. Premiér Petr Fiala totiž oznámil, že Brusel poskytne Česku v přepočtu zhruba 50 miliard korun. A to velmi rychle, bez nutnosti spolufinancování z českých zdrojů. To tedy nejsou žádné jednotky procent (ledaže bychom zcela nerealisticky počítali, že povodňové škody půjdou až do tisíců miliard).
Ministr financí Zbyněk Stanjura hodlá kvůli povodňovým škodám navýšit schodek státního rozpočtu letos o 30 miliard, v příštím roce o deset, dohromady o 40 miliard korun. Společně se zmíněnou evropskou pomocí by se tak jednalo o dodatečné zdroje na pokrytí škod za 90 miliard korun.
Podle Národní rozpočtové rady při minulých povodních stát poskytoval zhruba čtvrtinu prostředků na pokrytí škod. Zbytek šel z rozpočtů krajů a obcí a v případě pojištěného majetku od pojišťoven.
Pokud zmíněné peníze z Bruselu, oněch 50 miliard korun, započítáme jako peníze státní – protože jejich zdrojem jsou jiné státy EU, respektive jejich daňoví poplatníci či věřitelé –, mají-li tyto představovat čtvrtinu pomoci jako při minulých povodních, znamenalo by to, že škody letošních povodní činí přibližně 360 miliard korun. To se zdá být nerealisticky vysokým číslem.
Ostatně sám premiér Fiala hovoří o škodách v rozsahu zhruba sto miliard korun. Pojišťovny zase pojištěné škody zatím odhadují na sedmnáct miliard korun. Pochopitelně, ne všechen majetek je pojistitelný. Dokonce některé běžné nemovitosti typu rodinných domků, pokud se nacházejí v záplavových oblastech, lze pojistit jen těžko, pokud vůbec. Pojišťovny v nechvalně vyhlášených záplavových oblastech i po zkušenosti z minulých povodní mnohdy raději nepojišťují vůbec.
Celé by to mohl zaplatit Brusel
Při povodních v letech 2002 a 2013, které představují největší živelní pohromy tohoto milénia, představovaly pojištěné škody vždy zhruba polovinu škod celkových. V roce 2002 činila pojištěná škoda 36,7 miliardy korun, přičemž škoda celková 73 miliard. O jedenáct let později dosáhla pojištěná škoda k 7,5 miliardy při celkové škodě 15,3 miliardy korun.
Pokud by letos platil prvotní odhad pojišťoven a pojištěné škody skutečně činily 17 miliard korun, pak – jsou-li povodně let 2002 a 2013 vodítkem – by se celkové škody měly pohybovat kolem 35 miliard korun. Na pokrytí takové škody by bohatě stačily zmíněné nečekaně vysoké evropské peníze.
Povodně let 2002 a 2013 ovšem zasáhly Čechy, zatímco ty nynější zejména Moravu. Je možné, že pojištěnost na Moravě je i přes trend dlouhodobého nárůstu stále nižší než v Čechách před lety nebo že kvůli mimořádné inflaci uplynulých let výrazně narostla podpojištěnost. Nebo že povodně opět ve vysoké míře udeřily v nechvalně vyhlášených záplavových oblastech, kde je nadprůměrně vysoký podíl majetku nepojistitelného rázu.
Pak by se situace mohla přiblížit stavu roku 1997, kdy tehdejší povodně na Moravě napáchaly škody za 63 miliard korun, z čehož ovšem ty pojištěné činily pouze deset miliard. Tedy zhruba šestinu. Jestliže by i letos tvořily pojištěné škody pouze šestinu škod celkových, jako v roce 1997, pak ty celkové se skutečně budou pohybovat kolem jednoho sta miliard korun.
Pojistné škody zatím nižší
Odhad, že se škody mohou pohybovat až právě v nižších stovkách miliard, podporuje hypotetická kalkulace podle podílu výše škod na nominálním hrubém domácím produktu. V letech 1997 a 2002 dosáhly škody tehdejších povodní, dvou největších živelních katastrof v celé historii České republiky od roku 1993, v průměru zhruba tří procent HDP. To by letos odpovídalo nějakým 235 miliardám korun.
Vztažení k HDP zahrnuje jak inflační vývoj v čase, tak růst ekonomiky, a tedy kapitálové vybavenosti dané země. Může se tedy jevit jako adekvátnější než například prosté očištění o inflaci. Jenže s tak vysokým údajem, jaký představuje částka 235 miliard korun, zásadně koliduje uvedený odhad pojištěných škod, tedy zatím sedmnáct miliard. Jedním z důvodů může být to, že protipovodňová opatření, do nichž se výrazně investovalo právě v poučení z důsledků povodní let 1997 a 2002, splnila svůj úkol. Nebo že půda byla letos z důvodu stále patrnějších klimatických změn vysušenější než v roce 1997 nebo 2002, což umožnilo lepší absorpci srážek do ní. Pokud pojišťovny svůj odhad oněch sedmnácti miliard pojištěných škod významně nezmění, lze tedy předpokládat, že celkové škody se budou pohybovat v pásmu od 40 do 100 miliard korun.
To ale znamená, že stát – tedy státní rozpočet a peníze z EU – by pokrýval veškeré škody. Protože i pokud by škoda činila zhruba 100 miliard, a byla tak při horní hranici pásma daného odhadu, necelých dvacet miliard z toho jde za pojišťovnami a přibližně 80 miliard tedy za českým státním rozpočtem a fondy EU. Které při navýšení schodku státního rozpočtu mohou společně poskytnout již uvedených zhruba 90 miliard korun.
Kraje a obce by se tudíž na pomoci finančně vlastně nijak nepodílely. Přestože loni ke konci roku měly na účtech v souhrnu zhruba 409 miliard korun a letos v prvním pololetí vykázaly přebytek přibližně 83 miliard. Kraje a obce jsou navíc se svým hospodařením v porovnání s tím státním v relativně lepší pozici než při jakýchkoli povodních minulosti. Už jen když uvážíme, že schodek státního rozpočtu stále přesahuje 200 miliard korun a je nominálně dramaticky vyšší než v letech 1997, 2002 či 2013.
Schodky rozpočtů beze změn
Zkrátka a dobře, pokud by měla jít za státem, respektive státním rozpočtem čtvrtina povodňových škod, pak už jsou podle všeho pokryty přislíbenými prostředky z Bruselu. Zbytek nad zhruba 50 miliard korun by měly být schopny pokrýt pojišťovny, kraje a obce. Nemělo by pak tedy být nutné navyšovat schodek státního rozpočtu ani o korunu, tím méně hned o 40 miliard.
Schodek státního rozpočtu by se měl navyšovat, až pokud celkové povodňové škody dosáhnou částky alespoň zhruba 200 miliard korun – což však v tuto chvíli nezní jako realistický odhad. Navíc je pravdou, že ani v letech 2002 a 2013 se zákon o státním rozpočtu nenovelizoval, a přitom se v obou povodňových letech naplnil plánovaný schodek. V roce 2002 činil plánovaný schodek 46,2 miliardy korun, nakonec deficit dosáhl úrovně 45,7 miliardy korun. Právě i přes srpnové katastrofální povodně toho roku se obešel bez novelizace. Roku 2013 zase vláda hospodařila s možným schodkem sto miliard korun, nakonec však vykázala deficit 81,3 miliardy korun, a to přesto, že v červnu udeřily právě druhé nejničivější povodně tohoto tisíciletí.
Když tehdejší vlády zvládly povodně let 2002 či 2013 bez navýšení schodku, a ještě k tomu byla pomoc z Evropské unie mizivá, pokud nějaká, proč by to nemělo jít i letos, když je pomoc od Bruselu nečekaně masivní?
