Euro slaví 25 let

Tento měsíc uplynulo 25 let od chvíle, kdy tucet zemí EU zavedl společnou měnu a vzniklo euro. Další tři roky trvalo, než eurové bankovky a mince plně nahradily franky a marky, pesety a liry, jejichž směnné kurzy byly tou dobou už několik let neodvolatelně zafixovány a měnový systém – až na obchody – používal eura. Zde rozvinu úvahu o tom, že to dopadlo jinak, než jsme očekávali.

Předminulý týden jsem spolu s dalšími účastníky jedné akce dostal „esejistické“ zadání: „Euro je jiné, než jaké jsme očekávali. Rozveďte tuto větu.“ Odpověď závisí na tom, kdo je to „my“.

Euro jiné, než jsme čekali

Zaprvé se podívejme na očekávání kritiků měnové unie. Ti předpovídali, že sloučení měn tak rozdílných ekonomik značně zkomplikuje ochranu proti asymetrickým šokům. Nejpřísnější kritikové docházeli dokonce k závěru, že se euro zcela jistě rozpadne, pokud jej nebude doprovázet velká fiskální integrace a transfery směrem od věřitelských k dlužnickým státům.

Zaměřili se však na chybné šoky. Málokdo se tehdy zamyslel nad tím, jak se budou odvíjet krize platební bilance, a mnozí nepředpokládali ani to, že se euro – ke své smůle – zrodí uprostřed největší globální úvěrové bubliny všech dob, jak jsem psal ve své knize o jednotné měně (2017).

Pokud jde o běžné asymetrické šoky (například změny relativních cen zboží nebo nenadálé poklesy), euro na jejich zvládnutí mnoho nezměnilo a krize platební bilance se podařilo ustát (jakkoli neobratně) i bez vytvoření fiskální unie. Z jistého pohledu se tedy stalo to nejméně očekávané – euro stále existuje, funguje bez úhony, a dokonce roste. Vzpomínám si, jak poté, co Řecko roku 2015 málem opustilo eurozónu, jeden kolega předpovídal, že nejméně jedna země do deseti let společnou měnu zavrhne. Navzdory opakovaným řeckým krizím v letech 2010 až 2015 však z eurozóny neodešel ani jeden člen, naopak jich řada přistoupila, naposledy Chorvatsko.

Zadruhé jak odpůrci, tak mnozí příznivci očekávali, že měnové sjednocení bude mít za následek vznik fiskální a transferové unie, jejíž členové sdruží rozpočty a bohatší budou dotovat chudší. Často se argumentovalo Spojenými státy, jejichž federální rozpočet vede k mnohem většímu přerozdělování mezi státy, než k jakému dochází mezi členy Evropské unie. Měnová unie bez takového systému nebude „úplná“, tvrdilo se.

Roku 2020 v Evropě skutečně došlo ke skokové fiskální integraci. Týkala se však EU jako celku, nikoliv eurozóny: byl zřízen postpandemický fond obnovy ve výši 800 miliard eur (19,9 bilionu korun), který poskytuje granty a půjčky členským státům kryté do té doby nemyslitelnými společnými dluhopisy. Politické a ekonomické motivace, jež k jeho ustavení vedly, nesouvisely s jednotnou měnou, nýbrž s jednotným trhem. Panovaly totiž obavy, že podpora podniků a zaměstnanců prostřednictvím národních rozpočtů bude mezi zeměmi tak nerovnoměrná, že zničí konkurenční „rovné podmínky“ a společný trh; tato obava se znovu objevuje v souvislosti s národními energetickými dotacemi a dotacemi na zelenou infrastrukturu či výrobu čipů. Skutečnost, že se logika jednotného trhu ukázala silnější než logika jednotné měny, má svůj význam. Euro bylo zčásti motivováno potřebou zlepšit fungování společného trhu a heslo znělo: „Jeden trh, jedny peníze.“

O dotačních válkách

Všimněte si paralel mezi dnešními „dotačními válkami“ a kompetitivními devalvacemi před zavedením eura. V obou případech převládal pocit, že podkopávají rovné podmínky na jednotném trhu. V osmdesátých letech 20. století panovala obava, že kompetitivní devalvace – krádež poptávky souseda za účelem posílení vlastní ekonomiky – oslabí snahu o sjednocení reálné ekonomiky. Měnová unifikace se v rámci bloku zbavila změn nominálních směnných kurzů.

Stejná strategie podpory vlastní ekonomiky na úkor té sousední se však dnes vrací v podobě zelených dotačních závodů, což má podobné ekonomické a politické dopady jako dávný problém kompetitivní devalvace.

Hrozba, již dotační závody představují, se však opět týká jednotného trhu jako celku, nikoli měnové unie. Proto se diskutuje o tom, že k záchraně integrity jednotného trhu bude třeba buď větší disciplíny v oblasti dotací, nebo – což je kvůli politickému významu domácího zeleného průmyslu pravděpodobnější – více společných výdajů na dotace na úrovni EU.

Budeme-li mít neustále na paměti jednotný trh, uvědomíme si díky tomu, že některé politické kroky a reformy, bez nichž měnová unie údajně nemůže být, jsou ve skutečnosti nezbytné pro dobré fungování integrovaného hospodářského bloku, a to bez ohledu na měnové uspořádání. Vezměme si bankovní unii (sjednocení bankovních předpisů, harmonizovaný přístup k řešení problémů a pojištění vkladů a odstranění překážek přeshraničního bankovnictví). Tento projekt je nyní považován za součást dobře fungující měnové unie, ale EU o něm uvažovala dávno před spuštěním eura. Mohl tedy být zaveden daleko dřív – a pokud by se tak stalo, mohla se krize v eurozóně odehrát zcela jinak.

Nebo si vezměme případ transferů mezi bohatšími a chudšími státy – i ten je nezbytný k rovnější distribuci výnosů hospodářské integrace a k udržení její veřejné podpory, a to i v případě států, jež se ke společné měně nepřipojí. Za touto motivací k fiskální integraci tedy opět stojí spíše jednotný trh než euro. To neznamená, že neexistují žádné pro euro specifické politické nebo institucionální imperativy. Jedním z nich je potřeba dosáhnout správné celkové fiskální orientace zemí eurozóny, což se nedělá snadno v případě, když je monetární politika společná, ale ta fiskální se odehrává na národní úrovni. Reforma fiskálních pravidel EU (kterou obecně hodnotím mírně optimisticky) však propásla příležitost zavést robustní mechanismus zajišťující, že země eurozóny budou prosazovat společnou fiskální politiku. I tak je to stále možné a je třeba doufat, že k tomu v rámci budoucí rozpočtové politiky euro­zóny dojde.

Digitální euro jako téma

Dalším tématem je chystané digitální euro – retailová digitální měna centrální banky, kterou, jak jsem přesvědčen, začne ECB během několika let vydávat (dokonce veřejně předpovídám, že se tak stane do konce roku 2025, což je možná trochu ambiciózní cíl, ale třeba zas tolik ne). Bryce Elder, který připravuje pro Financial Times newsletter Alphaville, napsal hezký text o tom, že projekt digitálního eura brzdí snaha ECB nenarušit fungování zavedených bank: „Bude mít digitální měna Evropské centrální banky vůbec nějaký smysl, pokud nenačechrá peří pár (z nich)?“

V každém případě si myslím, že digitální euro bude mít časem větší dopad, než si dnes mnozí lidé myslí – a většinou pozitivní, přesto, nebo možná právě proto, že naruší zaběhané pořádky – pokud mu to bude ovšem umožněno. Většina debat o tom, co by euro „potřebovalo“, se tedy týká spíše požadavků vyplývajících z ekonomické integrace obecně, to znamená jednotného trhu. Pokud si v tom uděláme zavčas jasno, budou naše diskuse mnohem konstruktivnější.

Martin Sandbu, FT