Fatální exploze Putinovy Rusi

Cíl ruské invaze na Ukrajinu stručně vystihuje věta z článku agentury RIA Novosti, který měl vyjít po plánovaném rychlém vítězství ruské armády. To se sice nekonalo, leč se na krátkou dobu, asi nedopatřením, objevil na webu, a než ho stačili „smáznout“, podařilo se ho archivovat.

„Protiruské Ukrajiny již nebude. Rusko obnovuje svou historickou plnost tím, že shromažďuje ruský svět, ruský lid, v celé jeho celistvosti – Velkorusy, Bělorusy a Malorusy,“ stojí mimo jiné v textu podepsaném komentátorem zmíněné agentury Petrem Akopovem. Pod Malorusy myslel Ukrajince.

Na první pohled by se citovaná věta mohla jevit jen jako důkaz skoro odvěké ruské rozpínavosti, nenasytného imperialismu, jenž se hodlá sytit vším, co ještě nepozřel. Skutečnost je však hlubší a složitější, poněvadž míří k samé podstatě ruské identity a vlastně odráží celé ruské dějiny. Proto stojí za podrobnější rozbor. Nejprve je ale nutné předeslat, že vysvětlení a pochopení něčeho ani zdaleka neznamená přijetí a ospravedlnění.

Titanová duha nad Kyjevem

V Kyjevě se na jednom z návrší nad Dněprem klene do výše 35 metrů zvláštní titanová duha. Pomník družby národů, konkrétně především ruského a ukrajinského, jenž zde vznikl roku 1982, přičemž celý komplex kromě zmíněného oblouku zahrnuje i bronzové sousoší ruského a ukrajinského dělníka, kteří nad své hlavy společně zdvihají ohromný sovětský Řád přátelství národů. A rovněž žulovou kompozici zachycující účastníky Perejaslavské rady z roku 1654.

Místo nezapře své komunisticko-propagandistické pojetí, ostatně po roce 2014 padaly návrhy, zda by nemělo být v rámci dekomunizačního zákona od zmíněných artefaktů osvobozeno. Nakonec se pouze v oblouku objevila stylizovaná namalovaná trhlina. Nicméně tak jako tak má velkou vypovídací hodnotu.

Mělo za cíl vyzdvihnout údajné bratrství ruského a ukrajinského národa, v komunistickém pojetí pokrytecky falešné, neboť sovětskou éru, s výjimkou dvacátých let, doprovázela na Ukrajině rusifikace a potlačování jakékoliv ukrajinské svébytnosti přesahující pouhý folklór či lokální osobitost. Navzdory všem proklamacím o internacionalismu byl sovětský režim jedním z převleků ruského nacionalismu.

Na zmíněném místě to dokládá i odkaz směřující do poloviny 17. století, k Perejaslavské radě. Vůdce záporožských (ukrajinských) kozáků Bohdan Chmelnický tehdy hledal při povstání proti polskému státu (Polsko-litevské unii) spojence – polské impérium sahalo až za Dněpr a zahrnovalo dnešní ukrajinskou metropoli Kyjev. Kromě nespolehlivých Tatarů Chmelnickému nezbyl nikdo jiný než moskevský car, jemuž sebe a své kozáky v Perejaslavi podřídil. Ovšem výklad onoho aktu se v ruském i ukrajinském pojetí dost liší.

V ruském se tak prý obnovilo a utvrdilo odvěké bratrství, kde ovšem moskevským Rusům patří role staršího a vedoucího bratra. V ukrajinském tím kozácký hejtman stvrdil vlastní suverenitu či skoro suverénní postavení, neboť s ním jiný suverén, moskevský car, uzavřel smlouvu. A poněvadž ji ruské carství brzy porušilo, necítí se jí nijak vázaní.

Ruská imperiální interpretace se však přenesla i do sovětské éry, kde našla vyjádření též v dost odpudivém filmu Bohdan Chmelnický z roku 1941. Podobně jako v historických velkofilmech Otakara Vávry je zde historická látka protkaná motouzem třídního boje, lidovostí kozáků, bojujících proti feudálnímu polskému panstvu. Když si však do celuloidových políček místo západních polských feudálů promítneme NATO, dostaneme zhruba to, co nejen Vladimiru Putinovi straší v hlavě.

Sovětská Byzanc

Nyní na sociálních sítích zažívá renesanci i zajímavá obrázková komparace, která se však na nich vyskytovala již dávno před únorem letošního roku. V horní řadě zachycuje čtyři starobylé kyjevské chrámy vzniklé od konce 10. do počátku 12. století. Spodní řada doplňuje obrázek Moskvy z doby vzniku příslušného chrámu.

Je stále stejný, současný, jde o fotografii lesa. První písemná zmínka o Moskvě totiž pochází až z roku 1147. Ukrajinci tím současným Rusům posílají jasný vzkaz: jsme starší, my jsme zakladatelé křesťanské kultury ve východoevropském prostoru, běžte se svými historicko-politickými a imperiálními interpretacemi někam. Skutečnost je však komplikovanější.

Lze si položit otázku, nakolik měla sociální realita Kyjevské Rusi či dalších podobných středověkých knížectví něco společného se současnými národy, které se i v ruském a ukrajinském případě zformovaly v 19. století. Ukrajinci se považují za jediné právoplatné dědice Kyjevské Rusi. Ovšem po mongolských nájezdech, jež starobylou Rus zdevastovaly, pokračovala její tradice v moskev­ském státě, jenž se posléze začal rozpínat. Ve středověkém Kyjevě však vždy spatřoval svůj nejen státní a kulturní, ale i náboženský původ.

Křest svatého Vladimíra u nás proslavil Karel Havlíček Borovský, který však historické téma poněkud znevážil za účelem kritiky soudobých rakouských poměrů. Nicméně Ukrajinci i Rusové ho považují za samotný základ svých dějin. Výklad příběhu Kyjevské Rusi a její christianizace se u nich liší, leč možná i kvůli společnému původu je jejich spor natolik vyostřený.

A ruské říši pak linie od svatého Vladimíra, byť nikoliv přímo pokrevní, neboť Rurikovci jako dynastie vymřeli po meči roku 1598, sloužila ještě k jedné věci: k návaznosti na Byzantskou říši, od níž Vladimír křest přijal, k nároku Moskvy na roli třetího Říma (po Římu a Konstantinopoli), tedy světové metropole a bašty a ochránkyně jediné správné a nezkažené verze křesťanství.

Zmíněná idea v principu zakládá nárok na světovládu a je bytostně protizápadní. I proto někteří historici vykládají sovětský komunismus v zásadě jako chorobnou mutaci ideje Moskvy (ruského impéria) coby třetího Říma. Ostatně, sovětská hymna začínala slovy: „Nerozbitný svaz svobodných republik stmelila na věky Veliká Rus.“

A například loni v prosinci hovořil Vladimir Putin v ruské státní televizi o rozpadu „historického Ruska pod názvem Sovětský svaz“ – jako o dějinné katastrofě. „Přišli jsme o 30 až 40 procent obyvatelstva,“ pokračoval ruský prezident, „a přibližně stejné množství výrobních kapacit, změnili jsme se v úplně jinou zemi. To, co se budovalo tisíc let, bylo z velké části ztraceno.“ Odtud pramení jeho brutální snaha udržet Ukrajinu za každou cenu ve sféře ruského vlivu. I za cenu potoků krve a nevýslovného lidského utrpení.

Toxické adjektivum ruský

Slova jako Rus nebo ruský mohou mít mnoho významů, často i rozporných. Co si třeba počít s Podkarpatskou Rusí, dnes Zakarpatskou oblastí Ukrajiny? Než se stala součástí Československa, patřila po staletí k Maďarsku neboli ke Svatoštěpánské koruně. Až do roku 1944, kdy ji uloupil Stalin, nespadalo její území pod žádný státní útvar s centrem v Moskvě nebo Petrohradu. O Haliči, od konce 18. století součásti habsburské monarchie, jejíž část se kdysi nazývala též Červená Rus, platilo to samé až do roku 1939. A podobných příkladů by šlo najít více.

Ruský nacionalismus však dlouho­době v podstatě staví na ztotožnění mnohoznačného historického pojmu Rus (ve smyslu Kyjevská Rus, Bílá Rus a podobně) a jeho variací s moderním ruským národem a s mocenskými nároky ruského státu s centrem v Moskvě (či Petrohradu).

Vladimir Putin mnohokrát v minulosti vyslovil názor, že Rusové, Ukrajinci (neboli Malorusové) a Bělorusové v podstatě tvoří jeden národ. Loni třeba během televizního vystoupení z konce června 2021, na které pak navázal zveřejněním delšího textu O historické jednotě Rusů a Ukrajinců na webové stránce svého úřadu. V uvedeném duchu se ale vyjadřoval poměrně často, dávno před letošním únorem.

Snažil se tak aktualizovat koncepci trojjediného ruského národa, složeného z Rusů, Bělorusů a Ukrajinců (Malorusů), rozvíjenou v 19. století v carské říši. Nebo různé panslavistické koncepce či koncepci pravoslavné slovanské civilizace. Obyvatelé Ukrajiny se v této perspektivě vnímají jako pevná součást šířeji pojatého ruského národa, jako součást takzvaného ruského světa.

Prakticky však Putinova agresivní politika vůči Ukrajině, počínající anexí Krymu v roce 2014, vedla k pravému opaku, k posilování ukrajinské národní identity a k erozi vnímání Rusů a Ukrajinců jako dvou bratrských národů. Nynější agrese zmíněné tendence pouze mnohonásobně umocní. Když rádoby osvoboditelé z údajně morálně vyšší ruské pravoslavné civilizace pálí raketami do ukrajinských škol a nutí matky s dětmi hledat úkryt v metru, nemohou počítat s jinou reakcí než s hlubokou nenávistí. A to i u ruskojazyčných Ukrajinců.

Pevnou součástí i nynější ruské historické ideologie je pravoslavné křesťanství, ovšem ve zpolitizované formě, kterou i mnoho ruských pravoslavných, zpravidla těch skutečně věřících, odmítá či alespoň relativizuje. Hlavní představitel Ukrajinské pravoslavné církve spadající pod moskevský patriarchát, kyjevský metropolita Onufrij, však již prvního dne ruské invaze reagoval poměrně ostře: vyslovil se pro suverenitu a teritoriální integritu Ukrajiny a ruské jednání přirovnal ke Kainově bratrovraždě.

V roce 2019 sice vznikla Pravoslavná církev Ukrajiny, která obdržela autokefalitu neboli samostatnost od konstantinopolského patriarchy, ale ukrajinská církev spadající pod Ruskou pravoslavnou církev coby její autonomní součást stále zůstávala významnou strukturou, byť její popularita počínaje rokem 2014 padala strmě dolů. Kromě ruských nacionalistů v ní ale působilo i proukrajinské křídlo, jež se k autokefální církvi nepřipojilo kvůli mixu politických a kanonických důvodů.

Onufrijovo prohlášení však dává tušit, že proces osamostatňování celého ukrajinského pravoslaví může být brzy završen. A stane-li se tak, půjde o další zcela kontraproduktivní výsledek Putinovy invaze. Ruská pravoslavná církev si jako kanonické území nárokuje skoro celé někdejší carské impérium a ztráta Ukrajiny, její historické kolébky i země s vysokou mírou religiozity, by jí zasadila citelnou ránu.

Technologické Waterloo

Pokud chce Rusko zůstat velmocí celé 21. století, cesta vede úplně jinudy – přes technologickou modernizaci ruské ekonomiky, což se neobejde bez spolupráce se Západem. A další podmínku tvoří to, co se ruskému státu nedaří už několik stovek let: skutečné civilizování a ekonomické využití Sibiře. Pokud se tato mise ruskému státu nezdaří, a měl na ni dost času, který se mu docela krátí, Číňané mu posléze, a možná již brzy předvedou, jak se taková věc dělá.

Ilustrujme si problém i na jednom příkladu, na jedné z absolutních priorit ruského leteckého průmyslu. Na projektu dopravního letadla pro krátké a střední tratě Irkut MS-21 (Magistraľnyj samoljot XXI veka, v překladu Letadlo středního doletu pro 21. století), jež se má vyrovnat produktům světového duopolu Boeing a Airbus, konkrétně Boeingům 737 MAX a Airbusům A320neo.

Zatím existuje několik prototypů a firma má prý okolo 170 objednávek, většinou od ruských společností. Irkut se však neobejde bez západních technologií, zejména aby letadlo dostalo všechny potřebné certifikace pro provoz mimo ruský vzdušný prostor, mělo srovnatelné parametry s konkurenčními typy včetně ekonomické rentability i aby jeho producent mohl zákazníkům zajistit kvalitní servis.

Případní západní uživatelé by asi dali přednost verzi s americkými motory Pratt & Whitney před jejich ruskou alternativou. A například servis prý měla zajišťovat firma Lufthansa Technic. Projekt je tedy evidentně proveditelný jen pro Rusko, které se stáhne z Ukrajiny, zbaví se tak sankcí a opět se začlení do světové ekonomiky. Invazí na Ukrajinu Vladimir Putin sestřelil Irkut z nebe termobarickou bombou. A koneckonců Ukrajina tvořila nejen sovětskou obilnici, ale i jedno z center leteckého, kosmického či obecně vojenského průmyslu.

Ukrajinské průmyslové podniky od rozpadu Sovětského svazu provázejí velké potíže, sice se snaží modernizovat produkci, leč i tak se dosud potýkaly s hledáním nových odbytišť. Do roku 2014 pro ně Rusko znamenalo nejen klíčový trh, ale i partnera pro řadu projektů, na nichž se společně podílely ruské a ukrajinské firmy.

Pro Rusko je tudíž lepší samostatná Ukrajina, jež s ním ekonomicky spolupracuje, než dobyté a rozvrácené území, kde kvůli silnému partyzánskému hnutí odporu nemohou ruští vojáci zejména v noci vystrčit nos z kasáren. Závěr je prostý: Vladimir Putin ztratil kontakt s realitou a jeho politika je paradoxně největším nepřítelem i pro ruské velmocenské ambice.