Folklór do poslední třísky

V místech, kde do 18. století žili jen poustevníci, dnes najdete dvě unikátní stavby, jejichž příběh se podobá horské dráze. Kouzlo a potenciál Pusteven se jako první rozhodli rozvinout členové Pohorské jednoty Radhošť, kteří zde budovali turistické trasy a značení a pro všechny příchozí také skromné ubytování. Pro velký zájem návštěvníků bylo po čase potřeba prostory zvětšit a právě tehdy se začala utvářet současná podoba Libušína a Maměnky.

„Jídelnu Libušín a vedlejší hotel Maměnku navrhl mladý architekt Dušan Jurkovič ve velmi osobitém stylu lidové secese. Původně měl v těchto místech stát jiný hotel, dokonce na něj už byly položeny základy, ale když Pohorská jednota viděla Jurkovičův návrh, měli jasno, jakou podobu by objekty měly mít,“ vypráví Veronika Pešlová, současná manažerka hotelu. Stavět se začalo v roce 1897 a od té doby popularita budov na Pustevnách jen rostla, dokonce je v roce 1928 navštívil i prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Potom ale přišla druhá světová válka a stejně jako dalším objektům, i Maměnce a Libušínu zasadila velkou ránu. „Přímo na Maměnce si vojáci trénovali palbu, poničili ručně vyráběný nábytek, a dokonce uvnitř Libušína založili několik ohnišť, aby se zahřáli,“ dodává manažerka. Po válce bohužel nebyla rekonstrukce budov prioritou, a tak obě postupně chátraly. „Pro tehdy osmdesátiletého Jurkoviče to musel být těžký pohled, sám dokonce nakreslil plány, podle nichž by mělo dojít k jejich opravě,“ popisuje Pešlová.

Po vyvlastnění a dlouhém soudním řízení byly objekty nakonec převedeny do správy Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, které je jejich správcem dodnes. Dlouhý proces však zároveň znamenal, že se vzhled objektů měnil podle aktuální potřeby a bez ohledu na původní architektonický návrh a záměr Dušana Jurkoviče. To se mělo změnit v roce 1995, kdy se z Pusteven stala národní kulturní památka a začaly rozsáhlé rekonstrukce na obou objektech, jež je měly vrátit do původní podoby. Bohužel o necelé dvě dekády později následovala další rána – v noci z druhého na třetího března 2014 budovy vyhořely a z Libušína zbylo pouze patnáct procent původní konstrukce.

Podle původních postupů

To, co se zdálo navždy ztracené, se podařilo přivést zpět k životu i díky veřejné sbírce, která dala k opravám jasný impulz. „Nová podoba Libušína vznikala vědeckou rekonstrukcí, vše se budovalo poctivě podle původních postupů, takže se nevyužily žádné moderní technologie.

Jedinou výjimkou jsou velmi rafinovaná protipožární opatření, která zahrnují například hašení plynem – podobné se po­užívá i ve vatikánských archivech. Zároveň jsou alarmy vzájemně propojené mezi Libušínem a Maměnkou, aby se v případě nutnosti podařilo co nejvíce omezit škody,“ vysvětluje Veronika Pešlová.

Součástí příprav, které rekonstrukci předcházely, byly také původní architekto­nické návrhy, jež jsou nyní uloženy v Jur­kovičově bratislavském archivu, a osobní fotografie pamětníků a jejich potomků. „Na interiéru je zajímavé, že zde jsou použity dynamické barvy, tedy ty, které během dne působí odlišně. Například jídelna se vám ráno zdá jako šedá, v poledne spíše do modra a přes odpolední tyrkysovou si budete večer jisti, že je místnost zelená. V rámci výmalby si zde můžete všimnout alegorií řemesel, která Jurkovič obdivo­val, květinových vzorů nebo holubic. Uprostřed jídelny jsou čtyři malby osobností podle návrhů Mikoláše Alše, mezi nimiž nechybí třeba Jánošík nebo zbojník Ondráš,“ uvádí manažerka hotelu.

Z dalších osobností, které na vás budou v jídelně shlížet, by vám neměl uniknout svatý Václav na koni nebo Radegast. Celkově je výzdoba inspirována samotnými Pustevnami a zároveň oblíbenými dobovými činnostmi jejich obyvatel.

Zažít na vlastní kůži

Tradiční a folklórní je kromě interiéru i kuchyně. „Vaříme valašské pokrmy, které připravujeme dobovými postupy. Pečeme svůj vlastní chleba, máme domácí halušky nebo lokše. V menu najdete třeba kyselici, brynzové strapačky nebo valašský kontrabáš,“ vyjmenovává Pešlová. Až si všechny místní speciality vychutnáte, bude nejspíš čas si před výlety a dalšími plány chvíli odpočinout v hotelovém pokoji. V Maměnce najdete jejich varianty od dvoulůžkových ložnic k apartmánu, kde se vyspí i pět lidí. Pokoje jsou laděny do jednotlivých barev, například zelené, modré, červené a okrové, a najdete v nich mimo jiné ručně tkané koberce s gobelínky z Valašského Meziříčí.

„Když do Maměnky vejdete, nevíte, kam se podívat dřív. Je tu jednotlivý vzor vlnek a holubiček, který se opakuje na nábytku, a vy ho během svého pobytu můžete neustále potkávat na různých místech. Kouzlo Maměnky a Libušína však určitě tkví v celku a bylo by těžké hledat jen jednu výjimečnost,“ míní manažerka hotelu.

Maměnka je podle jejích slov „klasická dřevěnka“ se vším, co k ní patří. Některé hosty možná překvapí, jiní v ní najdou přesně to, co čekali. V každém případě se vám tady bude spát jako v bavlnce, a když budete mít štěstí, ráno vás přivítají výhledy až na Tatry. Okouzlující je ale i bližší okolí. Je totiž ideální na odpočinkovou i náročnější turistiku, výlety na kole nebo všemožné rodinné aktivity. V zimě si tu zase skvěle zajezdíte na běžkách a blízko je to i do lyžařských areálů.

Atmosféra obou objektů se jen těžko popisuje slovy a v tomto případě opravdu platí, že je lepší ji zažít na vlastní kůži. Zážitek bude ještě silnější, trefíte-li se do některé z tradičních akcí, které se tu během roku pořádají – třeba večery s cimbálovkou. Potom nejspíš dáte Veronice Pešlové za pravdu, že jste právě navštívili to nejkouzelnější místo v Beskydech.