Francouzsko-britská skluzavka

Řešila se hlavně politika. Labouristé ve Velké Británii vyhráli historicky drtivou většinou, protože voliči už nesnesli pohled na katastrofální počítání konzervativců, kteří od brexitu nebyli s to předvést, jak výhodné bylo toto rozhodnutí. Francouzský prezident Emmanuel Macron zase rozpustil parlament, aby se postavil rostoucímu tlaku krajně pravicového Národního sdružení (RN) Marine Le Penové, což se mu sice povedlo, vítězem voleb se však stalo spojení socialistů a ostřejších levičáků (Nová lidová fronta), z nichž mnozí nesou stejnou nálepku „extrém“ jako Le Penová.

V pozadí této honby za politickou mocí jsou ovšem vážné problémy obou ekonomik, které se podobají jako vejce vejci, ať jste na jedné, nebo na druhé straně Lamanšského průlivu.

Žádné vládní terno na obzoru

Ta francouzská strana, ekonomickou velikostí po Německu pořád druhá největší v Evropské unii, se momentálně zmítá ve vážných makroekonomických problémech. Zadlužení země se loni vyšplhalo na 110 procent celkového výkonu ekonomiky – měřeného tradičně jako HDP – a mílovými kroky se blíží k obřímu italskému dluhu na hranici 130 procent HDP. Rozpočtový deficit vlády také pěkně nabobtnal, když se na půl procentního bodu přiblížil šesti procentům. To už bylo silné kafe i na ratingové agentury a Standard & Poor’s vydal varování, že Francii sníží hodnocení jistoty dluhu. Měnový výbor eurozóny pak začal s Paříží šetření o narůstajících deficitech, které dosti divoce překračují požadované hodnoty Paktu stability, tedy celkové zadlužení na úrovni 60 procent HDP a rozpočtový deficit maximálně tříprocentní (Francie v tom není sama, podobné problémy má i Německo, jakkoli jeho dluh je „pouze“ 85 procent HDP).

Už z předvolební kampaně bylo jasné, že prakticky nikdo z pretendentů na vítězství ve francouzských parlamentních volbách nebude umět s tímto balvanem pohnout. Macronova středová strana Obnova toho nebyla schopná doposud a obě seskupení obtěžkaná z větší části nálepkou „extrémní“ nenabízela nic, co by zadlužování dál neprohlubovalo. Le Penová by klidně snížila daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty a energie ze současných dvaceti na pět a půl procenta, přestože by to vyžadovalo vyjednávání s EU a získání příslušné energetické výjimky. Prudký pokles výběru DPH, který by dál zvyšoval dluh, by ale její strana v čele s kandidátem na premiéra Jordanem Bardellou ničím nekompenzovala.

Osmadvacetiletý tiktokový lídr Bardella – mezitím se stal předsedou nové frakce v Evropském parlamentu Patrioti pro Evropu, jež vzniklo s přispěním lídra českého opozičního hnutí ANO Andreje Babiše – působil v předvolební kampani jako „easy rider“, bezstarostný jezdec, jenž si s ekonomickými souvislostmi politiky moc hlavu nedělá. Jeho debaty s Macronovým premiérem Gabrielem Attalem vypadaly jako diskuse profesora vysoké školy s absolventem kurzu tvůrčího účetnictví na základní škole.

Přesto se trhy více zalekly extrémních návrhů komunistů, které koneckonců tak extrémní nebyly (s výjimkou milionářské daně na vysokopříjmové skupiny, samozřejmě). Například zrušení Macronovy reformy důchodů a opětovné snížení odchodu věku do důchodu bylo něco, co měly v minulosti ve svých programech socialistické vlády. Nová lidová fronta šla nicméně ještě dál a z hranice 64 let by se nevrátila na minulých 62 let, nýbrž by rovnou skočila k velmi příjemné šedesátce. Kde by na to vláda vzala, aby důchodci netřeli bídu s nouzí? Zdaněním bohatých? Ani to by nestačilo…

Konkrétními výpočty se nikdo neobtěžoval, z programů pravého i levého extrému, jak se začalo říkat i v Česku, nakonec vyplývá, že rozdíl v ekonomické strategii by zase tak odlišný nebyl. Ať už by táhl vládu kdokoli, ekonomické představy byly v jádru velmi podobné. Formou všemožných úlev a dotací rozpumpovat větší spotřebu, která by pomohla celé ekonomice.

 O inflaci a bublině takového růstu nikdo nemluvil, přestože ekonomové připomínali, že něco podobného dělají různobarevné vlády ve Francii vlastně posledních třicet let a nic dobrého z toho nevzešlo. Změna vlády, ať ji povede kdokoli, velké ekonomické terno rozhodně nebude. Není jaksi kde brát.

Složitá práce pro labouristy

O moc lepší to není ani v Británii. Vítězní labouristé sice nejsou považováni za extrémisty, nýbrž za moderní sociální demokraty, zdědili však stát s podobně gigantickým dluhem a mnoha neřešenými a nakumulovanými ekonomickými problémy jako ve Francii. Loni se státní zadlužení Británie poprvé od začátku šedesátých let vyšplhalo přes sto procent HDP. Britové tedy míří za Francouzi ve stopách Itálie a nikdo pořádně neví, jak tento nárůst dluhu zastavit. Nový premiér Keir Starmer bude mít složitou práci, protože narovnat státní finance jen tak nepůjde. Těžko se to obejde bez škrtů ve výdajích a možná ani bez zvyšování daní.

Druhou cestou řešení by byly keynesiánské investice do rozvoje infrastruktury, tedy vytlouct klín klínem, dalším sypáním peněz do ekonomiky s vírou, že to pomůže ekonomickému růstu, který zase zvedne výběr daní, jenže to rozhodně tak snadné nebude. Britové potřebují rychle peníze na udržení nákladného zdravotního systému, který je s obrovskými čekacími lhůtami na neakutní vyšetření a operace ve velké krizi. Okamžité finance žádá řada místních samospráv, které už nejsou s to provádět nutné opravy a údržbu. Velkým problémem je momentálně bytová krize, a právě od labouristů se očekává, že pomohou výstavbě nových bytů, kterých podle kvalifikovaných odhadů chybí asi jeden a půl milionu. Za tímto účelem ale bude nutné změnit stavební zákony, jež brzdí novou výstavbu. I to má nová vláda v plánu, jak přesně to bude vypadat, ale nelze z volebních slibů vydedukovat.

Starmer slíbil, že jednou z prvních veřejně investovaných věcí bude takzvaný Fond národního bohatství, kam poputuje 7,3 miliardy liber (zhruba 220 miliard korun). Z fondu se bude financovat přechod na obnovitelné energie, tedy takzvaná zelená transmise, která podle labouristů také postupně sníží náklady na energie. Dalších osm miliard liber půjde na dekarbonizaci britské energetické sítě, která by měla probíhat do roku 2030. Fondy se mají naplňovat z mimořádného zdanění (windfall tax) ropných a plynárenských společností. Důraz na zelenou politiku ale dává pramalou naději, že se najdou ještě další peníze na veřejné služby, jako je například školství.

Premiér Starmer je však přesvědčen, že zelená politika je obrovskou motivací pro britský byznys, jenž tímto směrem už nainvestoval desítky miliard liber a další miliardy, doufá nový předseda vlády, ještě přijdou. Jisté zlepšení si labouristé slibují i v obchodu s Evropskou unií. Starmer věří, že se mu podaří vyjednat nějaké obchodní úlevy, které sníží negativní dopady brexitu. Státní instituce, konkrétně Úřad pro rozpočtovou odpovědnost, přitom už v minulosti vypočítal, že kvůli brexitu se snížil objem obchodu Británie o patnáct procent a celkový dopad na výkon ekonomiky je až čtyři procenta. To vše budou muset labouristé dohnat podle vlastních plánů a hlavně z vlastních zdrojů.

V některých oblastech se však Britům daří velmi dobře. Oficiální statistiky například zaznamenaly růst vývozu služeb, jako jsou finanční a právní služby, vzdělání nebo umělecký provoz, po světě se daří i britským architektům. Ve všech těchto oborech rostou britské firmy rychleji, než je průměr nejvyspělejších zemí světa G7, s výjimkou Spojených států. Britské východisko je po volbách skoro stejně špatné jako to francouzské, výhledy na lepší budoucnost se ale zdají méně temné než ty, které dnes jako vládní nabídka krouží kolem Elysejského paláce. Francouzi se ještě řítí dolů po skluzavce, Britové se už pomalu chystají na návrat po žebříku vzhůru. V obou případech ale platí, že tak špatné výchozí podmínky neměly nově příchozí vlády desítky let.