Goodbye, Boris!

O Borisovi Johnso­novi, který pod tlakem skandálů a své vlastní Konzervativní strany rezignoval na premiérskou i předsednickou funkci, se vypráví množství zábavných historek. Jedna z příznačných popisuje, jak Johnson jako primátor Londýna jede z propagačních důvodů po městě na kole, protože tehdy prosazoval čistější dopravu, ale hned ve vedlejší ulici skáče do taxíku a mizí kdesi v centru města.

Je to pro Johnsona v mnoha ohledech typické: pokud je to pro politický úspěch důležité, sehraje divadlo, ale své staré zvyky nemění. Nakoupí elektrická kola pro celý Londýn, stůj co stůj, ale jen proto, aby mohl říkat, jak „hlavní město západního světa“ kráčí s dobou. Možná, že právě tato důvěra ve vlastní politické herectví, které Johnson výmluvně osvědčoval během svého působení v nejvyšších funkcích, byla nakonec tím, co se odcházejícímu premiérovi stalo osudným.

Křehká důvěra praskla

Johnsonovi přitom vše hrálo do karet. Stal se předsedou vlády tak trochu navzdory sám sobě, když si původně netroufal převzít odpovědnost za brexit v roce 2016, i když byl jeho hlavní tváří. Jenže byl také tím, kdo o výhodách brexitu nejvíce lhal, například o výši týdenních odvodů Británie do Evropské unie, přirovnávaných k výdajům britské veřejné zdravotní pojišťovny. Těch 350 milionů liber přišlo Johnsonovi draho, musel k soudu a byl usvědčen jako ten, kdo si pro úspěch brexitu vymýšlel. Prvotní špinavá práce po brexitu i proto zůstala na Therese Mayové, kterou pak Johnson před třemi lety nahradil. Následné volby byly pro Johnsona velkou satisfakcí, šlo o vítězství drtivé (kolosální, říká Johnson), zajišťující bezpečnou většinu v parlamentu. A přece Boris Johnson končí…

Britská stranická politika je totiž nejen soubojem vlády s opozicí, ale také bitvou uvnitř vládní strany, která je při kontrole premiéra často ještě přísnější než opoziční soupeři. Premiér potřebuje udržovat podporu ve vlastní straně, což je z vnitřních i vnějších důvodů někdy velmi obtížné. U Johnsona se nahromadilo několik skandálů, které povážlivě snižovaly důvěru v premiérskou funkci, a tím ve všechny torye, kteří takového předsedu vlády drželi u moci. A tak se dříve nebo později muselo stát, že tato křehká důvěra praskne.

Nejvíce Johnsona u veřejnosti i strany poškodila jeho covidová aféra. Johnson sám covid-19 prodělal a věděl, jak obtížná nemoc to dokáže být, přesto se v Downing Street číslo 10 odehrávaly bujaré večírky, a to přesně v době, kdy se Velká Británie bránila proti nemoci těmi nejpřísnějšími opatřeními, včetně zákazu opouštění okolí bydliště. Projevila se tu Johnsonova licoměrnost, demonstrovaná už v úvodní historce s jízdou na kole po Londýně.

U covidového skandálu si ještě pre­miér myslel, že bude stačit „upřímná omluva všem občanům“, což se mu také potvrdilo během hlasování o důvěře, kterou ve vlastní straně nakonec poměrně těsně vyhrál. Je to sice divoký člověk, bonviván, jak se s oblibou říkalo v české literatuře první republiky, ale nakonec dokáže uznat chybu a chová se fér. Johnsonova herecká schopnost a sarkastická a ironická výmluvnost, dalo by se říct i inteligence a chytrost, nakonec vždy zabraly a problémy urovnávaly.

Rozhazovačný konzervativec

Premiér se ale stával problémem daleko větším, než si připouštěl. Narůstající řada vlivných členů Konzervativní strany už nekritizovala premiérské bulvární skandály, ať už mělo jít o sexuální aféry spolupracovníků, nebo o opilecké historky. Konzervativcům stále více vadilo, že se Johnson odklání od tradiční konzervativní politiky především ve věci peněz a rozpočtové politiky, která se stávala stále křehčí a křehčí. Konzervativní strašák „dluh“ přestal být obávanou silou rozkládající veřejné finance. Johnson neváhal rozdávat během covidu peníze prakticky všem.

Britové, kteří museli kvůli prevenci před šířením nové nemoci zůstat doma, se mohli dlouho spolehnout, že dostanou 80 procent svého platu. Podobně štědře zareagoval nyní Johnson na energetickou krizi a růst cen. Každá domácnost bez ohledu na výši příjmu od vlády dostala 550 liber, aby vyvážila rostoucí ceny energií, což mezi konzervativci zanechalo velké rozpaky.

I ve Velké Británii se nyní diskutuje o tom, zda za rostoucí inflaci mohou více vnější vlivy, nebo právě Johnsonův štědrý přístup, který dostal rychle nálepku populismu. Britská inflace dnes překročila devět procent, přesto je řada ekonomů i politiků přesvědčená, že za minimálně polovinu tohoto růstu odpovídá příliš uvolněná rozpočtová politika premiéra Johnsona (v Česku se totéž tvrdí o vládě Babišově).

I v této oblasti se ale projevoval efekt Johnsonovy jízdy na kole Londýnem, druhou, skutečnou a méně hranou tvář musel ukázat Johnson hned vzápětí, když Britům oznamoval, že vzhledem k problémům ekonomiky po covidu-19 bude potřeba zvýšit daňové odvody. Zvýšily se i odvody do zdravotního systému, takže se efekt Johnsonových populistických injekcí do rodinných rozpočtů silně oslabil.

S reklamním šarmem prodávaná post­covidová pomoc britským rodinám, jak to jen Boris Johnson umí, se nakonec ukázala být opravdu danajským darem. Daně, které měly dokumentovat rostoucí solidaritu Britů posílených zkušeností covidové pandemie, totiž dopadly jen na nižší střední a nejslabší dolní vrstvy, ty vyšší a nejvyšší byly daňovou reformou nezasažené. Solidarizovat se tedy měli hlavně ti, kteří ze solidárního balíků potřebovali dostat nejvíce, přičemž příjmy nad 34 tisíc liber za rok nebyly daňovou „reformou“ postiženy vůbec. To jistě konzervativcům zaměřeným na vyšší příjmové skupiny tolik vadit nemuselo, co ale vadilo velmi, byl celkový nediferencovaný přístup a hlavně rostoucí objem státního dluhu, který se dříve nebo později mohl vymknout kontrole.

Odchod v pravou chvíli?

Boris Johnson své vnitrostranické a vnitro­státní problémy v posledních měsících efektivně překrýval zásadovým postojem vůči válce na Ukrajině. Jako bývalý zručný novinář (The Times, Spectator) poučený historií ale mohl vědět, že ani vítězství ve válce automaticky nepřináší politický triumf, jak se kdysi na vlastní kůži přesvědčil třeba Winston Churchill. Johnson byl několikrát v Kyjevě, od počátku války podporoval Ukrajinu vojenskými radami i materiálem, byl nejradikálnější ve vyjadřování nutnosti postavit se Rusku plnou silou, protože jinak se vrhne i na zbytek Evropy. Není proto tak velkým překvapením, že Johnsonova odchodu dnes želí více Ukrajinci (a to velmi hlasitě) než Britové a že na přesně opačném konci stojí Rusové. „On nás neměl rád, my jeho také neměli rádi,“ shrnul ruské stanovisko mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov.

Nakonec to nemusí být zase tak banální, jak se to na první pohled jeví. Ať už to byla na Ukrajině jen další povedená herecká etuda, nebo ji tentokrát předváděl naplno Johnson sám, jisté je, že bez silné britské podpory boje Zelenského vlády a celé Ukrajiny se neudrží ani rozsah a intenzita pomoci americké administrativy.

Borisi Johnsonovi nechybělo směrem k Ukrajině odhodlání, energie a nasazení, což se o Joeu Bidenovi tak snadno říct nedá. Johnson navíc odchází v okamžiku, kdy se na bojištích na východě Ukrajiny „láme chleba“ a kdy se útočící Rusko chystá na další agresivní postup a zabírání území.

Jaký geopolitický dopad bude mít odchod jednoho z největších spojenců Ukrajiny na další vývoj války, se teprve ukáže. Vzhledem k tomu, že v britském parlamentu nebylo o tomto postoji příliš pochyb, se dá očekávat, že podpora bude pokračovat i s novým premiérem nebo premiérkou. Bude ji ale potřeba také mezinárodně „prodat“, ale přesvědčivá persona je v tomto směru zatím v nedohlednu.

Jakmile ovšem Johnsona z působivého válečného kabátu na Ukrajině svlékneme, snadno zjistíme, že po něm zbude hromada problémů na ostrovech. Jak psaly britské noviny: „Nejhorší premiér v historii“. Proč? Nespokojenost s pobrexitovou situací v Severním Irsku, další pokus o osamostatnění Skotska, zadlužení, velká rozpočtová nestabilita a hrozící stagflace. Když se všechny problémy pobrexitové Británie sečtou, skoro to vypadá, že Johnsonův odchod přichází v pravou chvíli. Boris předvedl slušnou show, teď ale odjíždí v taxíku pryč, snad i proto, aby se ještě stihlo všechno spravit. Jak to minulý týden shrnul jeden z konzervativců: „Go is go, and now! Goodbye, Boris!“