Hormuz, chaotické pískoviště mocných
Je to už přes dva měsíce od začátku operace Epic Fury a od uzavření Hormuzského průlivu. Komodity přes tuto klíčovou tepnu pořád netečou. Poslední překážkou pro otevření mělo být příměří mezi Libanonem a Izraelem, které se povedlo uzavřít v týdnu mezi 13. až 17. dubnem.
Takže když v pátek 17. dubna Írán i USA veřejnému prostoru sdělily, že Hormuz je konečně otevřen, cena ropy spadla na světových trzích o 15 procent, akciové trhy skočily na nová maxima a svět zajásal – světlo na konci tunelu!
Že to tak jednoduché nebude, se začalo ukazovat hned následující den. Američané oznámili, že jejich vlastní blokáda zůstává na místě, Íránci, že průchod je stejně možný pouze přes úzký koridor po zaplacení „mýtného“.
Obě strany se během rokování za zavřenými dveřmi snaží navenek vyvinout na protistranu co největší tlak, a to prostřednictvím ropných trhů i sociálních sítí. Zkrátka, to je svět, v němž žijeme – mocní si hrají se zbytkem světa, přes X si posílají „memečka“ a jejich známí bokem tradují ropu na vnitřních informacích.
Jenže pro nás ostatní to moc legrace není. Kumulovaně od začátku konfliktu přišel svět o téměř miliardu barelů produkce (k 19. dubnu). Tudíž ropy, která se nikdy nedostala na světové trhy a bude ji nutné po finálním ukončení konfliktu doplnit.
To potrvá i v pozitivním scénáři minimálně do konce tohoto roku, takže ceny ropy, benzinu, nafty a leteckého benzinu se jen tak na původní nízké hodnoty nevrátí.
Hormuz je nyní jako Schrödingerova kočka – otevřený i zavřený zároveň. A tak se na světový trh nedostává 15 procent globální produkce hnojiv v době, kdy na severní polokouli začíná kritické jarní hnojení.
Zemědělci stojí před rozhodnutím: akceptovat vysoké ceny hnojiv a nižší marže, nebo snížit jejich použití a riskovat nižší úrodu. V obou případech to znamená růst cen plodin.
Pokračujeme přes průmyslové kovy. Skoro desetina globální produkce hliníku pochází z Perského zálivu, Evropa z toho regionu pokrývá 30 procent své spotřeby. Jeho výroba je navíc extrémně energeticky náročná, regionálně vyšší ceny elektřiny se projeví na ceně koncového produktu.
Měď, nikl a kobalt jsou pro změnu ovlivněny nedostatkem kyseliny sírové, klíčové vstupní suroviny pro jejich výrobu. A co polovodiče, jejichž produkce se pro změnu opírá o helium a jehož 20 procent globální nabídky je zamčeno za Hormuzem?
Tohle všechno samozřejmě směřuje k jednomu všemi spotřebiteli a investory nenáviděnému slovíčku – inflace.
Čím déle zůstane průliv v současném limbu, tím déle bude trvat vrátit dodavatelské řetězce k normálu a tím větší tlak na ceny pocítíme. Pocovidová inflační vlna nám prozatím nehrozí – na straně poptávky chybí masivní monetární stimul a na straně nabídky všeobecně uzavřené továrny. Pokud se však investoři letos spoléhali na nižší sazby, pomalu se s nimi mohou rozloučit.
Přihlédneme-li k tomu všemu výše napsanému, je aktuální chování akciového trhu trochu bizarní. Oklepání se z negativních informací a růst na nová maxima se v běžném režimu ještě pochopit dá.
Proč však celý leden a únor narážel americký index S&P 500 na rezistenci, jen aby se teď, uprostřed všeho toho marasmu, rozhodl, že je čas růst? Jaké nové informace má?
Jako u každé býčí rally, i u této se její důvody dozvíme se zpožděním, načež se budou zdát nad slunce jasnější. Investorovi tudíž nezůstává nic jiného než zatnout zuby, zůstat v trhu a doufat, že mocní své hry dohrají dřív, než bude minimálně pro jeho peněženku pozdě.
Autor je portfolio manager J&T Investiční společnosti
