Ideály versus peníze

Dříve se ho ale báli jen hříšníci užívající zakázané látky, teď jsou v ohrožení i všichni čistí sportovci. Všeobjímající olympijskou atmosféru vystřídala prázdnota a strach, že jeden pozitivní test na covid-19 může zničit velký sportovní sen.

O rok odložené hry v Tokiu se uprostřed nekončící pandemie konají, přestože téměř všechny olympijské atributy covidová doba zlikvidovala.

Olympiáda není setkáním lidí různých národností, ras a vyznání. Do hledišť v Tokiu nesmějí ani domácí diváci, japonská metropole je kvůli viru ve stavu nouze. Olympijská vesnice není místem, kde se mísí sportovci ze všech koutů světa a na jejíž atmosféru se v minulosti mnozí velmi těšili. Teď jsou izolovaní na pokojích a s cizími se nesmějí stýkat. Na sportovištích je nenabíjí elektrizující kulisa plných tribun. Vystřídalo ji ticho jako při tréninku. A soustředění na samotný výkon rozhlodává nejistota, jestli další z nekonečné série covidových testů nebude náhodou pozitivní.

Takhle by olympiáda vypadat neměla. Mezinárodní olympijský výbor se ji ale rozhodl uspořádat stůj co stůj. Důvod je prostý a nemá s prapůvodní myšlenkou olympismu nic společného – peníze.

Hry oholené o téměř všechno olympijské, proti nimž protestovali místní lidé a obavy vyjadřovala i část sportovců, se zkrátka konat musejí. Úplně stačí, když proběhnou v televizi. Jejich zrušení by bylo byznysovou katastrofou, kterou by tvrdě pocítilo nejen pořadatelské město a země, ale také MOV, sponzoři, partneři, národní olympijské výbory i sportovci. Je důležité pochopit, že novodobé olympijské hry, které koncem 19. století nastartoval baron Pierre de Coubertin, se z povznášející filozofie rozvoje zdatnosti těla, vůle, ducha a etiky s cílem vytvořit mírovou společnost prostoupenou lidskou důstojností postupně proměnily v obří nadnárodní korporaci.

Staré olympijské ideály MOV dál vypichuje jako své klíčové poslání, stal se z nich ovšem jen líbivý, bezobsažný příběh, atraktivní dárkový papír, do kterého je úhledně zabalený tvrdý byznys. Olympijské hry jsou už hezkou řádku let otázkou peněz, ne vzletných myšlenek.

Samozřejmě, velkou událost světového formátu dnes za levný peníz neuspořádáte. Bylo by naivní si myslet, že olympionici se jako za starých časů po vlastní ose sjedou na určené místo, ve skromných poměrech poměří sílu těla a ducha a plni zážitků se vrátí domů. Sport je showbyznysem, a tedy i olympijské hnutí. A bylo by fér, kdyby to MOV přiznal a přestal si hrát na mírovou holubici, která sjednocuje národy.

Zvlášť když se jeho byznysplán dostává do rozporu i se samotnou olympijskou chartou. Píše se v ní třeba, že MOV vystupuje proti jakémukoliv politickému nebo komerčnímu zneužití sportu a sportovců. Ten stejný MOV ale nemá problém přidělit pořadatelství her autoritářským režimům, které porušují lidská práva a olympiádu využívají právě jako propagandistický nástroj. MOV to tiše toleruje, naopak ještě sportovcům zakazuje jakákoliv gesta, která by na problémy upozornila. Sport je prý apolitický. Jak absurdní! Je přece věcí etiky a morálky poukázat na bezpráví a v historii to byli právě umělci nebo sportovci, díky jejichž odvaze se mnohé křivdy napravily.

Když tedy člověk olympiádu vnímá jen jako byznysový projekt, snáz pochopí, proč se musí konat za každou cenu. Pochopí i samotné sportovce, proč na „covidové hry“ odjeli. Olympijská medaile může přinést zajímavé sponzorské kontrakty, což je hlavně pro menší sporty zásadní.

Nezbývá než doufat, že Češi přivezou medailí víc než pozitivních testů. Mimořádná covidová linka Praha–Tokio ale nasadila laťku opravdu vysoko.