Inovativní Nobelovka

Nobelova cena za ekonomii je tak trochu vyvzdorovaná. Chvíli to trvalo, než světová veřejnost uznala, že ekonomie si – vzhledem ke svém vlivu – takovou cenu zaslouží, i když na ni Alfred Nobel ve své závěti nemyslel. Od roku 1969 tak i ekonomové mají své světové vyznamenání číslo jedna, o němž se od počátku také významně pochybuje. Je to věčný spor mezi tvrdými daty, a interpretovanými čísly či pouhými vyprávěními o ekonomických procesech ovlivňujících světové dění. Spor je to umělý, neboť jak každý ví, ekonomie je věda společenská, nikoli přírodní. I když se v ní hodně počítá a matematicky či statisticky modeluje, bez interpretací zahrnujících širší souvislosti čísla a kvalitní výpočty neznamenají nic.

Letošní Nobelova cena za ekonomii to jenom potvrzuje. Joel Mokyr, Philippe Aghion a Peter Howitt byli oceněni za přínos v oblasti velmi zvláštního zkoumání. Mokyr dokládá, jak moderní technologie přispívají k růstu bohatství, postupně, i když nerovnoměrně prakticky po celém světě. Aghion a Howitt zase zkoumají, jak se v běžném životě společnosti projevuje „tvořivá destrukce“, kterou jako pohon kapitalismu popsal rakouský ekonom českého původu Josef Schumpeter. Pro obě práce je klíčové slovo inovace. To v nich je budoucnost bohatství pozdně moderních společností, zbytek – tedy jak takové bohatství rozdělit – je otázka politická.

Tři noví nobelisté poskytují poučné studium. Nejen schumpeterovské poznání, že zánik starého v novém může přinést lepší a zajištěnější budoucnost a také se tak většinou děje. Návrat ke starému, například k průmyslu fosilního věku, není cesta k prosperitě, nýbrž zpátečnictví. Podobně jako odpor k modernímu vzdělání, které se snaží propojovat všechny vědy, sociální i přírodní, protože ono „nové“, o něž v pracích nobelistů jde, vzniká ve spolupráci různorodého vědění. Naše doba je dobou hybridní ve všech směrech, poznání a vzdělání nevyjímaje. Proto si také nobelisté neodpustili veřejný protest proti útokům na univerzity ve Spojených státech, protože o inovacích si bez univerzitní volnosti k objevování může svět nechat zdát.

Nově ocenění ekonomové přinášejí ještě jedno obecnější prozření. Zvykli jsme si, že dynamický růst je něco, co je ekonomickému systému jaksi přirozeně vlastní. Není, naopak, jako u většiny systémů je mu vlastní entropie, tedy zatuhlost, stagnace a úpadek. Bez boje proti entropii – vymýšlení tvůrčí změny – se ani v ekonomice nikam nic nepohne. Inovace jsou klíčem ke dveřím budoucnosti a musí se do nich investovat. Po letošní Nobelovce za ekonomii to snad naplno pochopí i česká politika.