Jak je důležité míti soupeře

Statistiky nelžou, mít konkurenci se vyplatí. A tady by mohlo naše téma skončit. Ono je to však samozřejmě mnohem složitější, vrstevnatější a zajímavější.  Máte nějakého soka v práci, ve hře, v lásce? Neříkejte hned kategoricky ne, možná o něm ani nevíte.

Statisticky je dokázáno, že člověk si za život vyrobí mnoho nepřátel, často to způsobí vyložené maličkosti, ale v příbězích lidí okolo pak hrajeme mnohem důležitější roli, než tušíme. Takový tajný nepřítel skrytý za fasádou všednodennosti a věčně usměvavými maskami, které si všichni nasazujeme, může být zdrojem sžíravého hněvu, ale i motivací k vyšším výkonům.

Optimisté často filozofují nad tím, jak by bylo hezké, kdyby se všichni měli rádi, ale netuší, že by se tím ohrozila samotná podstata společnosti. Z mnoha studií o honbě za úspěchem či bohatstvím vyplynulo, že hlavním motorem lidí, kteří se ženou v krysím závodě na vrchol kopce, není touha zabezpečit sebe sama, ale především snaha vyrovnat se ostatním. Není to vyloženě závist, spíše nutkání ukázat kolegovi, sousedovi, kamarádovi, ale třeba i vlastní rodině, že zrovna vy na to taky máte, ať už finančně, fyzicky, nebo intelektuálně.

Vše začíná v dětství

Ve světě, který se nás sám snaží definovat a strčit do škatulky, ovládat a směrovat nás mainstreamem, je navíc přímá osobní rivalita cennou berličkou. Umožňuje nám se vymezovat. Každý by měl mít svého soka, ať už jde o sourozence, kolegu v práci, tým, který dává tomu vašemu zabrat, oblíbenou videoherní konzoli, filmovou sérii a podobně. Soubor voleb nás formuje a dotváří naši osobnost, jakkoli jsou takové volby často též vedeny na neviditelných špagátcích marketingu, kdy si firmy, týmy či celebrity samy dobrovolně rivala pořídí a vzájemnou nevraživost udržují v chodu. Vědí totiž, že přesně tohle lidé chtějí a potřebují.

Kdo má štěstí, ten se s přirozenou soutěživostí setkává už od kolébky. Nemusí to být zrovna hardcore souboj na život a na smrt jako u Kaina a Ábela, nicméně slavný biblický příběh má oporu ve vzájemné soutěživosti sourozenců. Mladší z potomků vždy profituje z přítomnosti staršího vzoru, v případě nízkého věkového rozdílu jde o motivaci, která často vyústí v akcelerovaný fyzický rozvoj, kdy se mladší dítě snaží hlava nehlava dohnat to starší. Je na rodičích, aby podobnou rivalitu udrželi v mezích „přátelského pošťuchování“.

Sport jako náhražka

Teď bychom se oslím můstkem mohli přesunout k politice, kde často tenze přejde k vzájemnému šach matu nebo alespoň držení se pod krkem, ale to bychom opouštěli svět vědecky podložených závěrů i jednoduchých receptů a definitivně vykračovali vstříc bezbřehému tlachání. A když už jsme u tlachání, víte, o čem se u nedělního oběda nesmí mluvit, aby se předešlo hádkám? O politice a o sportu. Spojení obou odvětví není náhodné, protože sport je prodlouženou paží politiky už od dob první olympiády. O co jiného šlo v původním klání než o snahu mírovou cestou ukázat, které město či stát je lepší. Lepší sportovec = lepší voják. Ne nadarmo se v době olympiády uzavírala příměří, aby mohl sportovní svátek nerušeně proběhnout. Dnes takzvaná sportovní diplomacie prorostla snad do všech disciplín, kdy jsou úspěchy národních sportovců komoditou politického a korporátního marketingu à la „máme v týmu ty nejlepší na světě“, „pan X je borec a kupuje náš výrobek, vy byste měli také“.

Sportovní a korporátní rivalita je něčím, co jako koncový uživatel či fanoušek prožíváte s pocitem, že kopete za svůj tým proti všem, ať už jde o oblíbenou značku mobilu, lokální fotbalovou skvadru, nebo automobilový brand. Nemalá část lidí je ochotna tímto přeneseným pocitem „boje za správnou věc“ naplnit značnou část svých životů. Nelze se tomu divit, protože narativ věčného střetu je pevně zakotven v naší kultuře. Velké byznysové a sportovní příběhy stojí na překonávání překážek, porážce odvěkých soupeřů a škrábání se na vrchol. V pohádkách, slavných divadelních hrách či žánrových filmech se stále dokola opakuje klišé souboje dobra se zlem. Záporák je například v bondovkách stej­ně důležitý jako hrdina, jejich intelektuál­ní a fyzický souboj je tím, na čem stojí a padá dojem z filmu, všechno ostatní je pouhá omáčka či kulisa. Sherlock má svého Moriartyho, komiksový Thor svého Lokiho, Bill Gates nevyhnutelně potkává Stevea Jobse, Niki Lauda dříve nebo později narazí na Jamese Hunta. Kam se podíváte, tam legendy provází životní milník v podobě osudového duelu.

Každý chce podobné drama zažít, být součástí velkého příběhu. Proto sportujeme, abychom si rivalitu naplno vyzkoušeli v bezpečném prostředí, z něhož lze kdykoli utéct. Soutěžíme o uznání přátel, ale také o potvrzení svých kvalit prostřednictvím diplomů či cenných kovů. Coubertinovské „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ je často nadřazováno oficiálnímu olympij­skému mottu „rychleji, výše, silněji“ a faktu, že ti nejlepší získávají medaile. A jak řekl další klasik Pete „Maverick“ Mitchell: „V boji na život a na smrt se neudělují body za druhá místa.“ Dnešní mládež je sice nejrůznějšími cenami útěchy směřována spíš k účasti než triumfu, ale dominantní společenský rámec je neúprosný a útočí odevšad: vítěz bere vše.

Staré dobré souboje cti

A jsme zase zpátky u politiky a válek, kde platí, že historii píší vítězové a dějiny na ně automaticky pohlížejí jako na hrdiny, již byli v právu. Nejstarší nástěnné malby vedle lovců mamutů zobrazují také muže v pevném zápasnickém objetí, což naznačuje nejstarší férové řešení konfliktů vůbec. To se během středověku na území dnešní Evropy proměnilo v takzvaný souboj cti, oficiální formu rozsudku nejrůznějších sporů. Mělo se za to, že bůh nenechá prohrát toho, na jehož straně je spravedlnost. Od 13. století byl souboj cti v evropském právu zakotven jako řešení urážek, ranění či krádeží. Bojovalo se na meče a bez brnění. Kdo se třikrát nedostavil, byl automaticky poraženým, a tedy i vinným v plném rozsahu. Souboje cti byly tak časté, že v 15. století se ve školách šermu mladí žáci systematicky připravovali na podobnou eventua­litu. Postupně se proměnily v džentlmen­ské duely, v nichž se bojovalo kordy a později také pistolemi. Soudy zabití (de facto vraždu) během duelu posuzovaly mírně a pachatel většinou trestu unikl, protože souboj byl vnímán jako forma vyšší spravedlnosti.

Koncem 19. století pak duely vymizely z civilizovaného (evropského) i Divokého (amerického) západu. Před začátkem první světové války byly zakázány pod hrozbou vysokých trestů a vojáci definitivně přestali nosit meče a šavle, jež se v moderní éře palných zbraní používaly právě k duelům. Není bez zajímavosti, že ve Francii se i po zákazu ujaly takzvané sportovní duely, přičemž účastníci po sobě pálili gumovými projektily. Šlo vlastně o předchůdce paintballu, který to v roce 1908 dotáhl až na letní olympiá­du, ačkoli se tehdy v Londýně medaile za střelbu mezi oči neudílely. Jen další důkaz toho, že lidé si ztotožnění vlastní důležitosti nenechají vzít. Jen se postupem času v ruletě osudu mění vložená sázka.

Od soubojů na život a na smrt jsme přešli k hospodským rvačkám, které mají i přes riziko možného zranění či žaloby ze strany poraženého stále svou atraktivitu v tom, že se perete vlastníma rukama a výsledek jde za vámi. Odtud ostatně pramení dlouhodobá popularita bojových sportů, kdy se obloukem vracíme ke zmíněným nástěnným malbám v jeskyních, zápasům určujícím kmenovou hierarchii vikingů či indiánů, zkrátka instinktům zvířecí říše, která v zájmu evoluce vyznává právo silnějšího.

Už máte svého soka?

Moderní civilizovaná společnost nutkavou soutěživost toleruje pouze v bezpečném prostředí pravidly svázaných sportovních klání, ale ve fiktivních světech, do nichž se tak rádi propadáme, se to řeže hlava nehlava pod tenkým pláštíkem příslibu, že dobro vždy zvítězí nad zlem. Jestli nechcete prožívat rivalitu fiktivních hrdinů, historických postav, kapitánů průmyslu a sportovních hvězd, neváhejte a vyrobte si rivala sami. Váš život se pod tlakem okolností pronikavě zlepší, ať už jde o kamaráda, se kterým chodíte na bowling, milence vaší ženy, nebo konkurenta, jenž vlastní restauraci přes ulici, prodává polední meníčko o deset korun levněji a má pořád narváno.

Zdravá rivalita je nejspolehlivějším motorem lidského pokroku. Nemusíte nutně vynalézt jadernou fúzi za studena, nakrmit hladovějící děti v Africe nebo se stát mistrem světa v čemkoli. Někdy vám cíleně vyhledávaná soutěživost pomůže, abyste se sami na sebe podívali v zrcadle pod jiným úhlem. Zapomeňte na žabo­myší války a duely na internetu nebo snahu chytrých aplikací probudit ve vás soutěživost nejrůznějšími žebříčky a kvantifikací virtuálních výsledků. Váš opravdový soupeř čeká někde venku. Běžte ho najít, abyste mohli nakopat zadek sami sobě.