Jak se Evropská unie ocitla v pasti
Pokud se Evropa nevrátí k ekonomické racionalitě a respektu k individuálním podmínkám členských států, bude její úpadek pokračovat.
Z pohledu ekonoma je fascinující sledovat, s jakým nadšením se Evropská unie zbavuje mechanismů, které dříve garantovaly její růst a stabilitu. Často slyšíme, že právo veta je reliktem minulosti, který brzdí akceschopnost EU. Realita je však přesně opačná: právě opuštění principu jednomyslnosti stvrzené Lisabonskou smlouvou nás uvrhlo do stavu ekonomické stagnace a strategické bezvýznamnosti.
Ne nadarmo byla loni polovina Nobelovy ceny za ekonomii udělena Joelu Mokyrovi, ekonomickému historikovi, který jako hlavní příčinu historického vzestupu Evropy nevidí jednotná pravidla, ale naopak soutěživou fragmentaci. Jakmile nějaká země utáhla náboženská či jiná pravidla, kreativní lidé se přesouvali jinam. Konkurence znamenala, že novátorské myšlenky se stejně prosadily a země se nemohly úplně zabetonovat ve starých pozicích. Oproti tomu Čína kdysi měla mnohem lepší počáteční podmínky, aby nastartovala vědecko-technickou revoluci, ale její systém dával přednost uzavřenosti a stabilitě před inovacemi. Trochu to připomíná o sto let pozdější klid na práci a z toho pramenící stagnaci Rady vzájemné hospodářské pomoci.
