Jak venezuelský vůdce Maduro převezl Západ

Při slavnostním otevření zbrusu nového baseballového stadionu na předměstí Caracasu na začátku února vypadal Nicolás Maduro spokojeně. Na událost se revolucionářský socialistický prezident Venezuely dostavil v teplákové soupravě v národních barvách, a když před fotografy nadhazoval míčky a trénoval odpaly, nešetřil úsměvy.

Zahajovací turnaj Caribbean Series vysílalo několik státních médií. Na pozadí přenosu diváky ujišťoval anglicky hovořící moderátor s americkým přízvukem, že se jedná o „naprostý a nevídaný úspěch“ – za vstupenky se utržilo celých 23 milionů dolarů a v souvislosti s výstavbou a provozem stadionu mělo vzniknout 20 tisíc pracovních míst.

Ve Venezuele však často zdání klame. Podle organizace Cazadores de Fake News (Lovci fake news), která ověřuje pravdivost informací v médiích, byla tato „zahraniční reportáž“ přenášená státními médii podvrh a hlas moderátora včetně jeho amerického přízvuku měla vytvořit umělá inteligence.

Maduro se od roku 2018, kdy se stal terčem neúspěšného pokusu o atentát pomocí dronů, vyhýbá davům. Slavnostní pásku 1. února proto přestřihl na liduprázdném stadionu.

V jiné části města se přitom davy shlukují už několik týdnů. O jejich akti­vitě však večerní zpravodajství mlčí. V historickém centru se zaměstnanci státního sektoru bouří proti výši svých platů, které v průměru dosahují pouhých 11,14 dolaru měsíčně (přibližně 253 korun). Za ně si pořídí stěží jeden happy meal z McDonald’s v Caracasu. Deva­tenáctiletý zdravotník José Antonio Cadiz při protestu v rukou třímá umělohmotnou ledvinu. „Tohle je jediné, co si můžeme dovolit k jídlu,“ řekl. „Droby.“

Šedesátiletý Maduro stojí v čele této kdysi prosperující země, jejíž ekonomika se v důsledku několik let trvajícího nekompetentního vedení propadla do recese. Více než jedna pětina Venezuelanů emigrovala a země se pohroužila do jedné z nejhlubších humanitárních krizí v moderní historii jihoamerického kontinentu.

„Na začátku jsme si mysleli, že když sám pochází z pracující třídy, bude hájit naše zájmy,“ popisuje protestující Ana Rosario Contrerasová, šéfka Sdružení zdravotních sester v Caracasu. „Maduro se ale pro pracující stal nepřítelem číslo jedna, protože dnes živoříme v extrémní chudobě.“

Přesto Maduro 8. března oslavil desetileté výročí u moci a zemi má plně pod kontrolou. Využívá k tomu jak tradiční represivní postupy, tak modernější techniky, jako jsou například reportáže vytvořené umělou inteligencí.

Desetiletý milník Maduro překročil i přes veškeré snahy mnohých lídrů západních zemí. Před třemi lety se Západ včele s USA a několika dalšími státy pokusil Madura sesadit, když byl za legitimního prezidenta Venezuely prohlášen předseda Národního shromáždění Juan Guaidó. Jeho stínová vláda se však postupně rozpadla a západním vládám, jež Guaidóa podpořily, nezbývá než Madura se zapřením tolerovat.

Maria Ángela Holguínová, která mezi lety 2010 a 2018 působila jako ministryně zahraničních věcí Kolumbie a s Madurem tak přišla do styku, tvrdí, že všichni politici – ve Spojených státech, Evropské unii, Latinské Americe, ale i v rámci samotné venezuelské opozice – Madura podcenili. „Není to blázen, má okolo sebe dobré poradce a pomohla mu řada hloupých chyb, kterých se dopustili jeho oponenti.“

Ukázalo se, že Maduro – původně řidič autobusu a odborový předák, který získal politickou zkušenost na Kubě – dokáže vybruslit z kdejaké situace. Když se jeho socialistická vláda ocitla pod palbou sankcí ze strany USA a EU, navázal užší kontakty se spojenci z Ruska, Číny, Kuby a Íránu. Podle amerických úřadů za ním vedle armády stojí i řada silných apolitických aktérů: vlastníci nelegálních zlatých dolů, pašeráci kokainu a marxistické guerillové skupiny z Kolumbie.

Po neúspěšném pokusu odstavit Ma­dura od moci pomocí strategie „maximálního nátlaku“, kterou za svého prezidentství razil Donald Trump, se ho nyní Západ snaží dotlačit ke svolení k svobodným a řádným prezidentským volbám v příštím roce. Doposud však s minimálními úspěchy.

„Maduro se odmítá do jakýchkoli jednání pouštět, protože cítí, že má navrch a může hrát o čas,“ tvrdí bývalý vrcholový diplomat z amerického ministerstva zahraničí Michael McKinley. „Když se vžijete do jeho postavení, je pochopitelné, že má dojem, že ještě nějakou dobu nemusí přistupovat k žádným ústupkům.“

Pokud by Maduro obhájil další mandát, hrozilo by, že se z Venezuely nadobro stane autoritářský stát s krachujícím hospodářstvím, jak tomu bylo v Zimbabwe za vlády Roberta Mugabeho. Mezinárodní pozorovatelé se však obávají, že jinak se tamní politická situace vyvinout nemůže.

„Dosavadní strategie nefungovaly, tak musíme zkusit něco jiného,“ říká Christopher Sabatini, seniorní analytik z think-tanku Chatham House, který stojí v čele projektu na podporu dialogu o dalším politickém směřování Venezuely. „Vláda Juana Guaidóa nevyšla, ale byla to aspoň příležitost, jak spojit síly. Ani tu už teď nemáme.“

Strmý pád ekonomiky

Když charismatickému vůdci Venezuely Hugovi Chávezovi na konci roku 2012 došlo, že svůj dvouletý boj s rakovinou nemá šanci vyhrát, za nástupníka si zvolil Madura. Za necelé tři měsíce poté, 5. března 2013, se Venezuela dozvěděla o skonu svého prezidenta, čímž skončila jeho čtrnáctiletá vláda. Novou tváří chavistické politiky se stal právě Nicolás Maduro. Jeho zvolení bylo pro některé překvapením. Maduro se sice jevil jako loajální a vlídný straník, který za Cháveze působil jako ministr zahraničí i jeho vice­prezident, ale na rozdíl od svého mentora postrádal silné charisma a kult osobnosti.

Bez toho se však obejde. Hlavními nástroji jeho režimu jsou represe a cenzura. Zpráva OSN z roku 2019 poukázala na šokující počet osob popravených bez řádného soudu – celkem několik tisíc. Problémem se aktuálně zabývá Mezinárodní trestní soud, který došel k závěru, že „existuje důvodné podezření, že ve Venezuele se páchaly zločiny proti lidskosti“.

Za Madurovy vlády se potírají nezávislá média, politické strany buď ovládají provládní kandidáti, nebo jsou zcela zrušeny, opoziční politici končí za mřížemi, role kongresu je potlačována a soudnictví podřizováno vůli vlády.

Umlčováním svých kritiků Maduro dokázal přestát řadu katastrofálních rozhodnutí, jež učinil v oblasti ekonomiky. Když se ujal moci, dosahoval zdejší hrubý domácí produkt 373 miliard dolarů, což z Venezuely činilo čtvrtou nejsilnější ekonomiku Latinské Ameriky po mnohem větších státech jako Brazílie, Mexiko a Argentina.

Státní finance však nebyly v dobrém stavu. Prostředky, které měl Chávez k dispozici díky ropnému boomu, promrhal za nákladné projekty – napříč Venezuelou se pustil do megalomanských staveb a dotoval ropu pro spojence v Karibiku a Střední Americe, kterým se tak chtěl vetřít do přízně. Inflace začala nabírat na síle. Avšak místo toho, aby se Maduro po nástupu k moci věnoval nápravě ekonomiky, veškeré síly soustředil na posilování vlastní politické základny.

V červnu 2014 však začala cena ropy – základního pilíře venezuelské ekonomiky – strmě klesat a země se ocitla v recesi. Vláda ve velkém tiskla nové bankovky, čímž vyvolala hyperinflaci.

Maduro nepřistoupil ke zrušení devizových kontrol či omezení státních výdajů a raději vše vsadil na budování svého pojetí socialistické ekonomiky. V roce 2018 klesl HDP podle údajů MMF na pouhých 45 miliard dolarů a z Venezuely se tak stala jedna z nejchudších zemí jiho­amerického kontinentu. Lidem se nedostávalo základních potravin, léků ani dalších předmětů denní potřeby. Všudypřítomnou bídu zhoršovaly časté výpadky elektřiny, nedostatek pitné vody a násilné střety mezi zločineckými gangy.

„Stěží byste hledali zemi, jejíž ekonomika by utrpěla tolik, aniž by v ní došlo k válce nebo nějaké přírodní katastrofě,“ uvedl Asdrúbal Oliveros, šéf poradenské společnosti Ecoanalítica v Caracasu. „Madurova vláda je z ekonomického pohledu nejhorším obdobím v historii Venezuely.“

Navzdory tomu, že se inflace blížila 14 tisícům procent, Madurovi se v roce 2018 podařilo obhájit vítězství ve volbách, jež se venezuelská opozice rozhodla bojkotovat a které Spojené státy a Evropská unie prohlásily za zmanipulované. Prezident Donald Trump v rámci své kampaně „maximálního nátlaku“ na Venezuelu uvalil v několika vlnách přísné sankce, odřízl ji od amerického finančního systému a americkým občanům zakázal obchodovat s venezuelskou státní ropnou společností PDVSA. Produkce ropy zaznamenala strmý propad.

V lednu 2019 přistoupilo Národní shromáždění vedené opozičními stranami k odvážnému kroku. Svého někdejšího předsedu Juana Guaidóa prohlásilo za prozatímního venezuelského prezidenta a odvolávalo se přitom na ústavní klauzuli, která mu umožňovala převzít moc v případě, že země postrádá legitimní hlavu státu.

Guaidóovým heslem bylo „Ano, můžeme!“ a díky svému mladistvému a fotogenickému vzhledu byl přirovnáván k Baracku Obamovi.

Jmenoval „prozatímní vládu“ a ve spřízněných státech si zvolil stínové poradní orgány a „ambasadory“, kteří měli dohlížet na miliardy dolarů venezuelských aktiv uložených v zahraničí.

Trumpova administrativa spolu s několika pravicově orientovanými vládami latinskoamerických států Guaidóa promptn­­ě uznala za právoplatného vůdce Venezuely. Maduro posléze Washington obvinil z pokusu o státní převrat a s USA přerušil veškeré diplomatické vztahy. Stovky tisíc Venezuelanů vyšly do ulic a vše nasvědčovalo tomu, že Madurovy dny jsou sečteny.

Most nikam

Oscar Vásquez, venezuelský podnikatel, který dnes žije v Kolumbii, vnímal začátek roku 2019 jako zlomové období. Z Venezuely emigroval v roce 2016 a nakonec se usadil v kolumbijské Cúcutě, která se nachází hned za hranicemi kousek od jeho domova ve státě Táchira. V Kolumbii začal prodávat mangovou zmrzlinu z pouličního vozíku a dnes ve městě vlastní několik prodejen.

V únoru 2019 stál Vásquez spolu s dalšími emigranty dnes žijícími v Cúcutě na mostě Simóna Bolívara, který překlenuje venezuelsko-kolumbijskou hranici. Spojené státy a Kolumbie tehdy oznámily, že přes něj vyšlou velký konvoj s humanitární pomocí. Doufaly, že se jej venezuelská armáda pokusí zastavit a vojáky to přiměje Madura opustit.

Akci přihlíželi tři latinskoameričtí prezidenti a sám Guaidó, kterého dnes uznává za prozatímní hlavu Venezuely na 50 zemí, se i přes zákaz vycestovat dokázal ke státníkům připojit.

Madurovy jednotky však most zablokovaly dopravním kontejnerem a cisternou. Když se kamiony s dodávkami s pomocí snažily projet, Madurovi vojáci proti nim použili slzný plyn. Protestující házeli kameny a Molotovovy koktejly, ve vzniklém chaosu začaly dva kamiony hořet a řada lidí utrpěla zranění. Od humanitární operace se upustilo.

„Na most jsme tehdy šli s tím, že svrhneme bolívarskou diktaturu, ale byl to jen sen, který se nám rozplynul před očima,“ vzpomíná o čtyři roky později Vásquez. „Tam se ukázalo, čeho všeho je diktatura schopná. Režim říkal: Topíme se, ale nepotřebujeme vaši pomoc.“

O dva měsíce později Guaidó vystoupil před vojenskou základnou v Caracasu a vyzval k povstání. Ulice zaplavily tisíce demonstrujících, ale armáda protest ustála, policie davy rozehnala pomocí slzného plynu a vzpoura rychle vyšuměla.

Později se ukázalo, že revolta byla součástí tajného plánu, jak přesvědčit několik klíčových představitelů Madurovy vlády, aby přešli na druhou stranu. Nakonec se ke vzbouřencům přidal jen šéf tajné policie. Ostatní necouvli ani o píď, a tak se začalo spekulovat o tom, že se do plánování vzpoury infiltrovala kubánská rozvědka, která pracuje pro Madura.

Neúspěchy opozice Venezuelany frustrovaly a Guaidó začal ztrácet na popu­laritě. V květnu 2020 se pokusil tým amerických žoldáků do Venezuely vniknout a Madura unést – akce však skončila fias­kem a veškeré snahy opozice se začaly čím dál víc podobat frašce. Loni si Guaidó v průzkumech popularity nevedl o moc lépe než Maduro.

Mezitím došlo v několika latinsko­amerických zemích k volbám, z nichž vzešly nové, levicově orientované vlády, jež se snaží vztahy s Venezuelou normalizovat. A Bidenova vláda se s chutí odklonila od neúspěšné strategie „maximálního nátlaku“ z Trumpovy éry. V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajině se evropské státy začaly poohlížet po nových zdrojích ropy.

Loni v březnu přiletěli do Carasau tři vrcholní představitelé USA, včetně Bidenova poradce pro Latinskou Ameriku Juana Gonzáleze, aby s Madurem jednali o zmírnění sankcí a propuštění amerických rukojmí. V téže době chtěla americká vláda Madura zatknout za obchodování s drogami a na jeho hlavu vypsala odměnu 15 milionů dolarů.

Po jednáních Venezuela v rámci dohodnuté výměny propustila sedm vězněných Američanů a USA loni v listopadu povolily společnosti Chevron obnovit těžbu venezuelské ropy a také ji v omezeném množství prodávat.

„Spojené státy ve Venezuele zkusily vše, co se dalo, až na invazi: uvalily sankce na její vrcholné představitele, další sankce na ropnou produkci a ekonomiku, uznaly prozatímní vládu, zmobilizovaly ostatní státy, aby podpořily Guaidóa a zavrhly Madura,“ vyjmenovává bývalý americký diplomat McKinley. „Nenapadá mě, co víc by se dalo v tuto chvíli udělat.“

Na konci loňského roku venezuel­ská opozice pochopila, že jí nezbývá nic jiného než Guaidóovu vládu odvolat. „Byla to chyba,“ uvedl Guaidó pro Financial Times. „Byl to velice silný nástroj… Podařilo se nám získat podporu 60 zemí z celého světa a dostat diktátora jako Maduro do úzkých. Co jiného nám tehdy zbývalo?“

Bývalá kolumbijská ministryně zahraničí Holguínová je jiného názoru. „Uznání Guaidóa za prezidenta bylo vždy absurdní,“ říká. „Více než absurdní – něco takového nemá v mezinárodních vztazích obdoby. Madurovi to jen pomohlo upevnit moc.“

Krupiér v kasinu

Deset let po nástupu k moci je Madurova pozice silnější než kdy předtím – částeč­ně k tomu přispěl i odchod mnohých z jeho nejtvrdších kritiků, rozdělená opozice a velký, byť veřejně nedeklarovaný posun v hospodářské politice.

V posledních třech a půl letech se někdejší socialista přiklonil k volnému trhu: začal podporovat soukromý sektor, povolil dovoz, uvolnil cenové kontroly a dal zelenou užívání amerického dolaru. Podle prognóz MMF by měla venezuelská ekonomika při podobném tempu růstu jako loni poskočit o šest procent.

Zatímco většina venezuelské populace zůstává uvězněna v chudobě, někteří z Madurových důvěrníků z jeho vedení bohatě profitují. Pro jejich napojení na vládu se jim přezdívá „enchufados“ (doslova „připojení“) a díky svým lukrativním konexím si přišli na miliony dolarů.

Enchufados nakupují například v obchodním domě Galería Avanti, kde si šaty od Dolce & Gabbany pořídíte za 1 700 dolarů. Podle odhadu venezuelské Národní asociace restaurací bylo v roce 2022 převážně v Caracasu otevřeno kolem 200 nových stravovacích zařízení. Daří se i luxusním posilovnám. „Enchufados dobře vědí, že jsou novou elitou, a v tomto postavení se vyžívají,“ říká obyvatelka Caracasu Lucía, která nechtěla uvést své celé jméno.

Američtí představitelé a vůdci vene­zuel­ské opozice trvají na tom, že Madu­rův režim je křehčí, než se zdá. Ruská invaze na Ukrajinu zkomplikovala Ma­durovy vztahy s Moskvou. Pro Venezuelu je nyní obtížnější pašovat svou těžkou surovou ropu podléhající sankcím na asijské trhy, protože zde čelí konkurenci kvalitnějších ruských směsí.

„Maduro si svou pozici neupevnil,“ tvrdí Julio Borges, který byl Guaidóovým ministrem zahraničí. „Přežil, ale lid ho nemiluje, neobdivuje ho armáda ani jeho vlastní strana. Je jako krupiér v kasinu, který neustále rozdává karty, aby udržel hru.“

Washington a Brusel doufají, že příslibem dalšího zmírnění sankcí a větší mezinárodní legitimity Madura přimějí k takovým reformám, které by opozici daly šanci vyhrát příští rok prezidentské volby. Málokdo věří, že se to podaří, ale ještě méně lidí vidí jakoukoli jinou možnost.

„Ideální by bylo, kdyby Maduro a jeho nejbližší okolí dostali nabídku ‚zlatého mostu‘ – tedy aby opustili zemi, nebo v ní dokonce zůstali, ale nebyli by stíháni – výměnou za regulérní volby a určité záruky politického zastoupení i pro poražené,“ říká bývalý kolumbijský prezident Juan Manuel Santos. „Nejpravděpodobněji se ale jeví, že Maduro přistoupí na pár reforem. A pak uspořádá zmanipulované volby, které vyhraje.“

Ať už Maduro zůstane u moci, nebo ne, Venezuela už nikdy nebude jako dřív. „I kdyby teď nasedl do letadla a vzal s sebou i čtyřicet svých nejhorších spolupracovníků, problémy ve Venezuele jsou téměř neřešitelné,“ uvedl Pedro Burelli, bývalý člen představenstva státní ropné společnosti PDSVA. „Máte tu kolumbijské guerillové jednotky ELN a FARC, nelegální těžaře, obchodníky s drogami a nedůvěryhodný, kriminalizovaný státní bezpečnostní aparát. Tahle země je prostě v háji.“

Michael Stott, Joe Daniel a Vanessa Silvaová, FT