Jak se vliv Západu ztrácí

Shrňme si to v jednom souvětí: Amerika a západní Evropa ve světě po dvě minulá století programově šířily svůj vliv, své know-how, ideje, výrobky a byly v zásadě tím civilizačním okruhem, který si vysloužil když ne obdiv, tak respekt – či odhodlaný odpor, samozřejmě. Jistě ne vše bylo ideální: Belgické Kongo postačí jako jediné memento hrůzy.

V aktuálním vydání týdeníku Euro se nám sešly hned tři větší texty, jež nabízejí Evropanům docela nepříjemné, byť silné čtení „odjinud“. Napovídají mnohé.

Prvním je článek z Financial Times na stranách 34 až 39, který upozorňuje, jak putinovské Rusko pragmaticky využívá budování jaderných elektráren k navazování vztahů a zavazování si zemí, které to neumějí, ale hledají – jakoukoli – cestu k výrobě vlastní elektřiny. Ruský medvěd jim rád podá tlapu (klidně až do přelidněné Dháky), pak i druhou (Bangladéš již plánuje po pilotním Ruppuru další elektrárnu téže provenience) a pak oběti obejme v pevném objetí, z něhož není úniku.

Příběh druhý: zatímco Evropané se neustále Africe omlouvají za odvezené masky, beninské bronzy a způsobená příkoří za dob kolonialismu, Spojené arabské emiráty mlčky a tiše – ve šlépějích Číny, pochopitelně – zvyšují svůj vliv a investice na africkém kontinentě. Podle nejmenovaného šejka již SAE napumpovaly do regionu 110 miliard dolarů, což je 2,5 bilionu korun (daleko více než soudruzi z Pekingu), a z Dubaje se pro finančníky Afriky stal nový Londýn, Curych či New York. V článku zazní i tato věta: „Emiráty se zkrátka musely chopit otěží, protože USA od svých bezpečnostních závazků ustupují…“

A do třetice rozhovor s veteránkou české diplomacie Evou Filipi, jež okusila pita chlebíček v Iráku, Libanonu, Turecku i Sýrii. Říká: „Máme pocit superiority nad Araby či jinými kulturami, což je špatně. Jestli chcete porozumět nějaké zemi, zkuste chvíli přemýšlet, jako přemýšlejí oni, pochopit je.“ Někdy se zdá, že se o to už ani nesnažíme; prosazujeme hlava nehlava svoje ideje, které svět v zásadě nezajímají, ustupujeme, omlouváme se, žadoníme o soucit, což řada kultur ani neocení – ukazujeme jim svoji slabost, chřadnutí. Nejistotu.

V roce 1999 vydal Jiří Krupička knihu Flagelantská civilizace. Věnuje se fenoménu našeho sebemrskačství, sebevinění se za úspěch euroatlantické civilizace: „Historie lidstva nezná civilizaci, která by se svým postojem sama k sobě jen zdaleka přiblížila dnešnímu drásavému stupni euroamerické sebekritiky.“ A tázal se: jestliže západní kultura tak silně pochybuje o sobě samé, není to důkaz její úpadkovosti? Arabové, Rusové a Číňané takto rozhodně nepochybují.