Jak se vyhnout závislosti na ruském plynu

Donedávna energetika zajímala jen poměrně omezenou sociální bublinu, aktuální krize ji však posunula mezi hlavní zpravodajská témata vedle covidu-19. Navzdory tomu pro většinu lidí zůstává naprosto nepochopitelná. Jak je možné, že přechod na levnou zelenou energii přijde na tolik peněz, proč je povolenka nejlepším spekulativním aktivem a nakolik „dočasná“ bude závislost Evropy na ruském plynu, vysvětluje analytik Sev.en Energy Pavel Farkač.

Evropa zažívá boom „levné“ obnovitelné energie a úpadek „drahé“ fosilní. Jak tomu má rozumět občan, kterému nyní dramaticky vzrostly ceny elektřiny a tepla?
Ukazuje se, že těchto „levných“ obnovitelných zdrojů energie není dost, zejména v zimě kvůli nepříznivým povětrnostním a slunečním podmínkám. V tomto období situaci zachraňují tradiční fosilní zdroje, kterým však rostou provozní náklady v návaznosti na environmentální politiku Evropské unie a její nedbalý přístup k energetické bezpečnosti.
I člověku, který se o energetiku běžně nezajímá, to lze vysvětlit jednoduše: zdražuje emisní povolenka a plyn, tudíž také výroba zdrojů, bez kterých se v zimě soustava neobejde, protože jinak bychom neměli dostatek energie.

Zlí jazykové tvrdí, že zdražení energií není nepříjemným vedlejším efektem Zelené dohody, ale jejím cílem. Nemíjí se to ale účinkem ve smyslu snížení emisí? Už letos na podzim se lidé hromadně vracejí k pevným palivům a často ze zoufalství topí čímkoliv, co jim přijde pod ruku…
A není se co divit. Jak Zelená dohoda selhává ve velké energetice, nefunguje ani v té malé a růst nákladů na vytápění probouzí v lidech snahu hledat lacinější alternativu. Což je na jednu stranu přirozené, ale z hlediska ekologie úplně špatně. Vytápění plynem či tepelnými čerpadly bohužel začíná být nedostupné i pro střední třídu.

České ceny elektřiny se odvíjejí od obchodování na burze v Lipsku. V souvislosti s jejich aktuálním dramatickým nárůstem se objevil i poněkud bizarní nápad vyvázat tuzemské výrobce a prodejce z německého trhu a založit si vlastní. Jakkoliv je to politicky nepředstavitelné, mohlo by to vést teoreticky k nižším cenám?
Záleželo by na tom, zda bychom zůstali na trhu emisních povolenek a jaká by byla jejich cena. Česká energetická soustava se svou současnou konfigurací může především přes léto generovat velmi levnou elektřinu, v zimě se však nevyhne zapojení fosilních zdrojů. A pokud budou zatížené povolenkami, přiblíží nás opět k německým cenám. Pokud bychom se ale odstřihli i od trhu emisních povolenek, zůstal by nám velmi laciný energetický mix založený na levném jádru a levném domácím uhlí.

Evropský úřad pro cenné papíry a trhy (ESMA) nedávno odmítl, že by cenu povolenky vyháněly spekulace na trhu. Nejsem žádný pokerový hráč, ale když vidím, jak povolenka stabilně zdražuje, šel bych si nějakou koupit…
Emisní povolenka především vůbec neplní svůj původní účel vyřazovat ze soustavy fosilní zdroje a snižovat emise oxidu uhličitého. Provozovatelé totiž dokážou promítnout zdražení povolenek do ceny elektřiny, protože je po jejich energii poptávka. EU neustále zpřísňuje environmentální politiku, proto by se dalo říct, že pro spekulanty neexistuje jistější aktivum než povolenka! Vytvořili jsme trh, který se pouze tváří, že jím je. Jeho účastníci se totiž dělí podle dvou diametrálně odlišných rolí.
Vypouštím-li oxid uhličitý, nakupuji povolenky, abych je spotřeboval na pokrytí veškerých svých emisí, a nemám z toho žádný finanční profit. Jsem-li pouze finanční spekulant, nakupuji povolenky bez jakéhokoliv závazku je někdy spotřebovat a držím je tak dlouho, dokud mě to baví, protože vím, že cena půjde nahoru. Prodávám, jen když potřebuji vybrat uložený kapitál nebo cítím, že přijde korekce cen směrem dolů. Ta se ale v následujících letech příliš očekávat nedá.

Když se vrátím k nebohému občanovi, který třeba zrovna spadl k dodavateli poslední instance, lze podle povolenky odhadnout, s jakou cenou elektřiny se má smířit?
V zimě, kdy bude nutné zapínat fosilní zdroje, bude elektřina drahá – ceny na trzích vystoupají běžně i na stovky eur za megawatthodinu. Oproti tomu v létě, kdy si vystačíme s obnovitelnými zdroji energie a akumulací, si dovedu představit ceny v řádu desítek eur. Problémem je, že cena pro dlouhodobé kontrakty představuje průměr z těchto hodnot. A to se těžko předpovídá.
Obchodníci dokážou odhadnout, kolik bude stát elektřina, když bude či nebude foukat a svítit, ale naprosto netuší, jaký bude poměr těchto období. Zároveň se musejí vypořádat s tím, že EU neustále mění pravidla hry, emisní cíle i množinu podporovaných zdrojů. Trh je proto naprosto zmatený, neví, co je správně a co špatně, a ceny nemají šanci se ustálit. Teď to sledujeme v přímém přenose. Jízda na horské dráze, jakou nyní předvádí elektřina, nemá obdoby na žádných akciových ani komoditních trzích.

Směřujeme tedy k jakési dvoubarevné energetice? Nestálo by za to smířit se s tím, že současný model je přežitý, a vytvořit nová pravidla pro energetiku na zimu a na zbytek roku?
To, že v zimě bude elektřina i desetinásobně dražší než v létě, nemusí být špatně. Soustava si s tím za současných podmínek poradí. Pravidla by se naopak měla pro příštích deset až patnáct let ustálit, aby se jim všichni hráči na trhu stíhali přizpůsobit. Vždyť drtivá většina investorů dnes odmítá pouštět kapitál do rozvoje technologií, protože neví, co bude dál. Nebál bych se proto zastavit v tomto bodě a dopřát trhu, aby se vzpamatoval, namísto vymýšlení stále nových opatření, jak z toho ven. Regulatorní cestu totiž hledáme posledních deset let a je to čím dál víc k ničemu…

Podíváme-li se na Evropu, když je maximálně zatížená, zdá se, že doba uhelná končí. Žijeme v té jaderné a na dveře už klepe plynová. Souhlasíte? A jaké budou důsledky?
Doba uhelná skončila zatím jen v zemích, které už nemají vlastní uhlí, případně v mentalitě ideologů a zelených politiků. Když se ale podíváme na země, které stále disponují vlastními zásobami – Česko, Německo, Polsko, Rumunsko či Bulharsko –, pak pro ně je stále nepostradatelné pro pokrytí zatížení a regulaci soustavy. A krásně je to vidět v zimních měsících.
Přechod na plyn je technologicky proveditelný, ale musíme ho vnímat jako strategické rozhodnutí a ptát se, zda tato z většiny dovážená komodita je zárukou energetické bezpečnosti, eventuálně zda tuto bezpečnost vůbec potřebujeme. U zemního plynu nemáme pod kontrolou těžební lokality ani většinu zásobovacích tras, takže pokud skutečně vsadíme na tuto kartu, je to evidentně bezpečnostní riziko.

Architekti Zelené dohody říkají, že plyn bude v Evropě jen „dočasně“. Jak ale máme rozumět tomuto slovu – nebude to jako s jinými „dočasnými“ jevy, jež v Česku máme ještě v živé paměti?
Pokud se smíříme s tím, že doba uhelná skončila a i země, které uhlí ještě používají, od něj násilně odejdou, pak plyn nebude přechodným řešením. Zůstane s námi do roku 2050 a nejspíš ještě dlouho poté. Je to velmi jednoduché. Nemáme-li alternativu pro zimní měsíce a odmítáme-li uhlí, budeme potřebovat plyn, a to hodně dlouho. Líbivá řešení typu transformace na zelený vodík jsou ještě hudbou budoucnosti a bude záležet na tom, kolik ho dokážeme vyrobit, a za jakých podmínek.

Navzdory tomu Německo nedávno v povolebním opojení vyhlásilo odchod od uhlí již do roku 2030. Je to reálné?
Pokud Německo nespustí významný investiční program na podporu výstavby paroplynových zdrojů, pak to do roku 2030 reálné není. Vypne-li v následujících dvou letech devět gigawattů (GW) v jádře a 18 v uhlí, které tam ještě v roce 2030 měly mít, přijdou o 27 GW zdrojů, které měli k dispozici „na písknutí“ a které běžně vyráběly celou zimu! Tento výkon je nenahraditelný jakoukoliv fotovoltaikou či větrnými elektrárnami, protože nezávisí na počasí. Němci to zkrátka neuregulují a v zimě budou mít nedostatek energie.

Nezachrání Evropu nakonec jádro? Němci ještě donedávna s koncem jaderných elektráren lavírovali, Francie mluví o renesanci své robustní flotily vybudované v sedmdesátých či osmdesátých letech, ve hře jsou také malé modulární reaktory…
Jádro může být řešením, a dokonce ani ne drahým, pokud se cena elektřiny ustálí kolem 100 eur. Příliš ale nevěřím, že se k němu Německo vrátí za situace, kdy má Zelené ve vládní koalici. Určitě je to téma pro země, které mají jadernou energetiku již dostatečně rozvinutou – například zmíněná Francie. A doufám, že Česko rovněž postaví jaderný blok, protože ten bude pouze náhradou za dosluhující současné bloky.
Malé modulární reaktory představují také jednu z cest, ale je to technologie, která pořád není v provozu, a na takovou se nelze spolehnout z hlediska energetické bezpečnosti a zásobování. Byť je detailně popsaná, měla by fungovat a principiálně funguje stejně jako velké jaderné elektrárny. Ukazuje se však, že bezpečnostní opatření, která s výstavbou a provozem malých modulárních reaktorů budou spojená, budou také podobná. Takže z hlediska investic a složitosti výstavby se dostaneme v poměru k instalovanému výkonu na podobnou úroveň.

A co když jsou úvahy o „velké energetice“ přežité a budoucností je malá decentralizovaná energetika? Aneb při výstavbě rodinného domu nezapomeňte na elektrárnu a baterii…
Pro mě je to představitelné jen na úrovni rodinných domů nebo třeba úřadů, tedy provozů, které nejsou energeticky náročné a spotřebovávají energii zejména přes den. Nedovedu si to představit u velkých spotřebitelů, kteří fungují v režimu 24/7. Týká se to paradoxně i datových center, která jsou nezbytným prvkem digitalizace a smartizace všeho kolem nás, včetně energetiky. Tato zařízení vyžadují permanentní provoz, chlazení a další nezbytnou infrastrukturu. Nebude-li foukat a svítit, neobejdou se bez stabilní zálohy v podobě řiditelných zdrojů.

Když to tedy shrneme, Evropa prochází rozsáhlou energetickou krizí, a pokud to myslí vážně s koncem uhlí, má před sebou v dohledné době jedinou realistickou variantu v podobě závislosti na ruském plynu. Neprojevila se tato atmosféra na nedávné klimatické konferenci v Glasgowě?
Na postojích zástupců Evropské unie se nezměnilo vůbec nic, protože prosazovala ty nejtvrdší závazky. EU chce být nadále lídrem dekarbonizace a je připravena za to zaplatit jakoukoliv cenu. Na druhé straně nezapomínejme, že hlavní hráči typu Ruska, Číny, Indie či USA aktuální dění na evropských energetických trzích vůbec nezajímá. Výsledkem Glasgowa byl maximální globálně dosažitelný konsenzus, nic víc, nic míň. Což jen potvrzuje, že EU hraje v globálním světě stále zanedbatelnější roli.