Jak vymáhat zahraniční pohledávky
Se stále propojenějším a globalizovanějším obchodem přibývá situací, kdy se české firmy dostanou do věřitelské pozice vůči těm zahraničním. Dalo by se očekávat, že alespoň v Evropské unii bude právo v členských zemích sjednocené nebo podobné. To by ale byl velký omyl.
Při vymáhání je potřeba být rychlý, obezřetný, kreativní a znát konkrétní prostředí, a to nejen právo, ale i další zvyklosti. Například v německy mluvících zemích, s nimiž je obchodních vazeb asi nejvíc, mohou překvapit o dost přísnější promlčecí lhůty než v Česku. Mnoho firem dlouho čekalo, že se problém časem vyřeší, ale nakonec odešly s prázdnou, protože než se odhodlaly k žalobě, byla jejich pohledávka promlčená.
Dalším rozdílem je větší ochrana soukromí a osobních údajů. Zatímco v Česku lze poměrně snadno získat přehled dlužníkova nemovitého majetku, v Německu jednak není sjednocený spolkový rejstřík,
proto je třeba předem vědět, co a kde hledat, jednak je nutné rejstříku prokazovat právní zájem, aby informace poskytl. Ani si nelze nemovitost „proklepnout“ přes služby, jako je Google Street View. Řada čtvrtí totiž není pokryta a některé jen v nicneříkajícím rozlišení. Často je proto nutné se i kvůli jednoduchému ověření vydat fyzicky na cesty.
Dále je potřeba počítat s tím, že na rozdíl od Česka nebo třeba Velké Británie jsou ve většině západní Evropy systémy nastavené více prodlužnicky a méně prověřitelsky. U dlužníků se dává přednost oddlužení (u fyzických) a reorganizace (u právnických) před rychlým konkurzem. V praxi se proto může stát, a často i stává, že se pohledávka během neúspěšné reorganizace „projí“.
Současně se nám v německých zemích osvědčila dohoda. Řada zejména velkých firem má silnou pověst ve svém regionu a soud s věřitelem z východu by pravděpodobně vyhrála, ale nestojí o mediální pozornost a dlouhá řízení s nejistým výsledkem. Nejde přitom o nátlak, ale o ochotu vytrvat, jednat, dobře argumentovat – přesvědčit dlužníka, že smírné kompromisní řešení je i v jeho zájmu, bývá cestou k úspěchu.
Pokud něco v EU funguje dobře, pak evropský platební rozkaz. A to při žalobě podle českého práva a u českého soudu. Dá-li věřiteli za pravdu, lze s tímto platebním rozkazem jít vymáhat přímo do země dlužníka. Tím si lze ušetřit spoustu starostí s uznáním dluhu v jiné zemi, protože tato část už se neřeší. Je však potřeba myslet na to, že proces vykonatelnosti se v jednotlivých zemích výrazně liší.
Řada firem má velké obavy z vymáhání pohledávek mimo EU, ale někdy jsou zbytečné. Výborné zkušenosti máme zejména s asijskými zeměmi s právním systémem založeným na tom britském, jako je Hongkong, případně se jím inspirovaly – Tchaj-wan. Možná překvapivě je funkční a poměrně rychlý systém třeba v Rusku.
Má tedy smysl zahraniční pohledávky vymáhat? Moje odpověď je jednoznačně kladná, ale se třemi podmínkami. První je specializovaná firma na vymáhání,
která s ním má dostatek zkušeností a osvědčené kontakty v cílové zemi. Bez toho je pravděpodobnost úspěchu malá. Druhou je analýza toho, nakolik silný a právně obhajitelný je nárok. Třetím pak analýza pozice dlužníka a jeho reálné schopnosti plnit. Například v poslední době v souvislosti s boji na východě Ukrajiny část místních dlužících firem buď zanikla, nebo se k nim nikdo nehlásí.
Stále však zůstává v záloze pohodlná varianta. Pohledávku rozumně ocenit a prodat tomu, kdo bude ochotný nést rizika a investovat do celého procesu čas a náklady s ním spojené.
Jan Čermák, majitel firmy Servis-24
