Jak vytěžit Afriku

Ve městě Kolwezi v konžském kobaltovém pásu místní děti zdraví všechny cizince slovy „ni hao“. To čínsky znamená ahoj. Není divu, čínští investoři zde kontrolují tři čtvrtiny veškerých těžebních aktivit. A nejde zdaleka jen o kobalt. Suroviny jako lithium, grafit, nikl, které jsou podstatné pro probíhající energetickou transformaci, se na černém kontinentu vyskytují v bohaté míře.

V roce 2019 kontinent vyprodukoval miliardu tun nerostů v hodnotě 406 miliard dolarů. I proto sem zaměřily čínské firmy svou pozornost a ovládly nemalou část nalezišť těchto ceněných surovin. To se nyní z pohledu Západu ukazuje jako trestuhodná chyba. USA a další západní země se intenzivně pokoušejí tento čínský náskok dohnat.

Potvrdila to největší africká těžařská konference Mining indaba, jež se konala v únoru v Kapském Městě. Mísili se tam afričtí byznysmeni v pestrých oděvech s čínskými diplomaty v tmavých oblecích a Araby v bílých hábitech. Letošního ročníku se ovšem účastnila také největší delegace USA za 29 let konání konference. Její velikost odráží americký hlad po kritických surovinách považovaných za klíčové pro snížení emisí uhlíku. I proto se Spojené státy rozhodly hledat zdroje těchto zdrojů po celé planetě. A nemohou vynechat Afriku, která je domovem asi 30 procent světových zásob nerostných zdrojů.

USA přitom neslibují nic menšího než zásadní přeměnu afrických ekonomik. „Energetická transformace je příležitostí i pro transformaci Afriky,“ říká Amos Hochstein, vyslanec Joea Bidena pro záležitosti týkající se energetické bezpečnosti.

Američtí představitelé vidí Afriku jako pomoc při řešení dvou problémů. Prvním je globální nedostatek nerostných surovin, které budou potřeba pro splnění světových klimatických cílů. Mezinárodní agentura pro energii předpovídá, že výrobci technologií čisté energie budou do roku 2040 potřebovat 40krát více lithia, 25krát více grafitu a asi 20krát více niklu a kobaltu než v roce 2020. Druhým problémem, alespoň pro Západ, je obrovský vliv Číny na dodavatelské řetězce. Čína zpracovává podle zprávy amerického think-tanku Brookings Institution 68 procent světového niklu, 40 procent mědi, 59 procent lithia a 73 procent kobaltu. „Čína měla 15 let volné pole působnosti, zatímco zbytek světa spal,“ říká Brian Menell, generální ředitel TechMet, společnosti zabývající se právě projekty klíčových kovů pro energetickou transformaci.

Vliv Číny velmi dobře ukazuje již v úvodu textu zmíněný kobalt. V Demokratic­ké republice Kongo, která je zdrojem asi 70 procent jeho celosvětové produkce, čínské firmy kontrolují asi tři čtvrtiny těžby kobaltu. Rozhodnutí USA z roku 2020 povolit americké firmě prodat jeden z největších měděno-kobaltových dolů v Kongu čínskému konkurentovi je nyní ve Washingtonu považováno za obří akt hlouposti. „Nemůžeme dovolit, aby se Čína stala jakýmsi kartelem OPEC pro jeden z kritických nerostů,“ řekl listu The Economist vysoký americký úředník.

Tři proafrické pilíře

Američané se vliv Číny v Africe snaží omezit třemi způsoby. Zaprvé jde o mnohostranné úsilí zahrnující západní spojence. Loni v červnu tak americký ministr zahraničí Antony Blinken oznámil vznik iniciativy s názvem Minerals Security Partnership, jehož 13 členů zahrnuje všechny země G7 a Evropskou komisi. Některé západní země se snaží zajistit si tyto vzácné suroviny i samostatně. V červenci Velká Británie spustila svou „strategii kritických nerostů“ a v půlce března Evropská komise zveřejnila akt o kritických surovinách, jehož cílem je zajistit přístup EU k bezpečným, diverzifikovaným, cenově dostupným a udržitelným dodávkám těchto surovin. A nejde jen o prázdné diplomatické fráze. Uveďme příklad grafitového dolu v Mosambiku, jehož majitel získal půjčku americké vlády s odůvodněním, že omezuje riziko konfliktu v oblasti tím, že poskytuje práci místním lidem. Vytěžená surovina se bude zpracovávat v Louisianě.

Americké agentury se rovněž snaží snižovat rizika afrických projektů. Jde o exportní úvěrovou společnost Exim Bank a Development Finance Corporation (DFC) investující do rozvojových projektů v chudých zemích. V roce 2018 Trumpova administrativa zdvojnásobila úvěrový limit DFC na 60 miliard dolarů a změnila pravidla, aby mohla přebírat i majetkové podíly ve firmách. Ačkoli DFC má v současnosti pouze jednu přímou investici do těžby (zmíněnou společnost TechMet), je velmi aktivní v hledání dalších příležitostí.

Třetím prvkem je aktivnější diplomacie v Africe. Od té doby, co prezident Biden v prosinci hostil ve Washingtonu 49 afrických státníků, vydalo se na černý kontinent několik vysokých amerických úředníků včetně ministryně financí Janet Yellenové. Očekává se, že sám prezident Afriku letos navštíví.

První úspěchy

Toto snažení nese ovoce. Na podzim konsorcium převážně evropských firem porazilo čínskou konkurenci v tendru na kontrakt na přestavbu železnice v dopravním koridoru Lobito spojujícím stejnojmenný angolský přístav s nalezišti mědi v Kongu a Zambii. Modernizace trati se zvažovala desítky let, je to mnohem rychlejší spojení než současná cesta po silnici do jihoafrického přístavu Durban. Nic se ale v této věci nedělo až do inaugurace nových prezidentů ve třech jmenovaných zemích (João Lourenço v Angole v roce 2017, Félix Tshisekedi v Demokratické republice Kongo v roce 2019 a Hakainde Hichilema v Zambii v roce 2021). Tato trojice má lepší vztahy než mnozí jejich předchůdci jak s Amerikou, tak mezi sebou navzájem. Navíc jsou méně nakloněni Číně.

Předmětem soutěže byl třicetiletý kontrakt na provozování železnice na uvedené trase. Konsorcium zaplatí 100 milionů dolarů jako počáteční koncesní prémii, dalších 340 milionů vydá na investice do infrastruktury a lokomotiv a vagonů. Kromě toho Angola získá za dobu trvání kontraktu přes dvě miliardy dolarů. Západní diplomaté tak doufají, že zatraktivní investice v těchto třech zemích a vytvoří novou cestu do zpracovatelských závodů mimo Čínu.

Dalším úspěchem je memorandum o porozumění podepsané v lednu USA, Kongem a Zambií. Washington přislíbil pomoc dvěma největším africkým exportérům mědi, což umožní oběma africkým zemím vybudovat dodavatelské řetězce pro zpracování jejich nerostných surovin na prekurzory baterií pro elektroauta.

Také menší těžařské firmy reagují na signály Západu. Australský manažer takové společnosti, který dříve prodával doly čínským firmám, řekl listu The Economist, že nyní zkoumá projekty v zemích, jež mají s Amerikou dobré vztahy, jako jsou Namibie a Zambie. „Za pět let bude Západ opravdu zoufalý. A my chceme být připraveni,“ tvrdí.

Menší těžaři zároveň doufají, že hlad Západu po nerostných projektech odpovídajících zásadám ESG může navýšit jejich hodnotu. Uveďme příklad společnost Lifezone Metals, která připravuje vstup na burzu v New Yorku. Firma plánuje těžbu niklu v Tanzanii v okrese Kabanga pomocí hydrometalurgické technologie, která produkuje jen čtvrtinu emisí oproti dosud běžným způsobům zpracování. Loni firma získala podporu největšího světového těžaře – skupiny BHP. Pro ni je to první významná investice v Africe za několik posledních let. Dodejme, že projekt Kabanga je považován za jedno z největších a nejkvalitnějších netěžených nalezišť niklu na světě s odhadovanou hodnotou 43 miliard dolarů.

Africké váhání

Není ale jasné, promítnou-li se tyto ambice Západu do reálného masivního nárůstu investic. Kapitálové výdaje 20 největších těžařů podle předpovědi webu Mining Technology vzrostou v roce 2023 jen o 12 procent. To je hluboko pod odhady analytiků toho, co je potřeba, aby svět splnil klimatické cíle. Duncan Wanblad, generální ředitel společnosti Anglo Ame­rican, říká, že ve vývoji je příliš málo financovatelných projektů.

„Za posledních 20 let do těžby těchto surovin ve velkém investovala pouze Čína,“ potvrzuje Benedikt Sobotka, generální ředitel firmy Eurasian Re­sources Group. Část problému zůstává i ve vnímání. Když američtí investoři uvažují o těžbě v Africe, stále myslí na kobalt, Kongo a dětskou práci, což je odrazuje.

Sameh Shenouda, výkonný ředitel panafrického fondu Africa Finance Corporation, vítá obnovený zájem Zápa­du o africkou těžbu, ale má dvě obavy. Zaprvé, že zahájení projektů bude trvat příliš dlouho kvůli americké byrokracii. Zadruhé, že americký tlak na investice do těžby odpovídající ESG za republikánského prezidenta nemusejí vydržet. „Američané jsou naprosto bezradní ohledně toho, co se děje v naší politice,“ řekl The Economist jeden bývalý poradce afrického prezidenta. Tvrdí, že úspěch Číny v Africe spočívá v tom, že jejich firmy dokážou dokončit projekty do dalších voleb.

Mnoho afrických vlád si přeje větší zapojení Američanů na kontinentu, ale nespěchají s tím, aby opustily Čínu. Jedním z důvodů je i to, že větší konkurence pomůže africkým vládám uzavírat výhodnější dohody. Například Demokratická republika Kongo nyní provádí audit smluv s čínskými subjekty. V únoru tamní politici vyzvali k přepracování dohody o těžbě s Čínou v hodnotě 6,2 miliardy dolarů. A i nové projednání těžebních smluv může přinést šance pro americké a evropské zájemce o těžbu v bohatých afrických nalezištích surovin.