Jak žít v městské výhni

Jmenuje se Mohamad. Sedí na motorce poblíž jedné dubajské restaurace a čeká, až bude hotová jeho objednávka. Je takové horko, že se mu na obočí hromadí krůpěje potu. Jídlo není pro něj; poveze ho přes rozpálené finanční a turistické centrum zákazníkovi do jeho klimatizovaného věžáku.

Rtuť teploměru šplhá k 44 stupňům Celsia a horko ještě umocňuje vysoká vlhkost vzduchu. „Připadám si jako v sauně,“ říká Mohamad pracující pro rozvážkovou firmu. Pochází z Pákistánu a do tohoto počasí není úplně nejvhodněji oblečen – má na sobě chrániče, tmavé kalhoty a firemní triko s dlouhými rukávy a vysokým límcem, které fasuje u své doručovací platformy.

Od července do začátku září jsou dubajské ulice ve Spojených arabských emirátech (SAE) tak rozpálené, že „tepelný index“, zahrnující teplotu i vlhkost vzduchu, pravidelně přesahuje kulatou hranici padesáti stupňů.

Podle záznamů americké Národní meteorologické služby bylo minulý měsíc na dubajském mezinárodním letišti v poledne dokonce „pocitových“ 62 °C, přičemž teplota dosahovala čtyřicítky a vlhkost vzduchu překročila osmdesátiprocentní mez. Je to výheň.

Shoppování? Raději ve svetru

Perský záliv je jedním z řady regionů, které se s extrémními vedry učí žít. Například indické úřady zaznamenaly během dlouhotrvající vlny veder více než 40 tisíc případů podezření na úpal a nejméně 110 úmrtí. V Saúdské Arábii letos zemřelo 1 301 poutníků, kteří během posvátné pouti, hadždže, nevydrželi teploty dosahující téměř padesátky. Snášení úmorného horka se však v daných oblastech liší podle bohatství. Zatímco Mohamad a tisíce dalších převážně zahraničních dělníků se bez ochrany škvaří pod žhnoucím sluncem, zámožnějším obyvatelům dává obrovské fosilní bohatství Perského zálivu možnost užívat si luxusu (a umělého chladu) ve městech nabízejících „západní styl života“ i uprostřed nehostinné pouště. Jak to řeší? Řada movitějších lidí z Dubaje v době největších veder odlétá do chladnějších krajů, ale i ti, kteří v peci zůstanou, se mohou i za horka schovat. V Dubaji si lidé užívají kluziště i krytý lyžařský svah, v Abú Dhabí přebývají tučňáci císařští a polární lišky v krytém zábavním parku Sea World. A v nákupních centrech řady měst je vzduch tak chladný, že jedna v Dubaji žijící cizinka si s sebou na letní nákupy nosí svetr a říká, že se těší na zimu, aby jí „zase bylo pěkně teplo“.

Další lidé mohou odhodlaně čelit žhavému slunci ve venkovních bazénech naplněných chlazenou vodou nebo na více než kilometr dlouhé klimatizované venkovní stezce, která je jim k dispozici v katarském parku Umm Al Sením. Odlišné zkušenosti zámožných lidí oproti prostým dělníkům, členům ochranky či obsluze parkovišť, tedy lidem, kteří zajišťují běžný chod Perského zálivu, však ukazují, že s extrémním klimatem hrozí také upevnění či prohloubení nerovností.

Arabský region může v době globálního oteplování posloužit jako příklad, jak se lze vypořádat – či nevypořádat – s horkými teplotami ve městech, jež jsou domovem desítkám milionů lidí. „Už teď vidíte v zemích Perského zálivu to, čeho budeme svědky i v mnoha částech jižní Evropy, na jihu USA nebo v některých částech Indie a Bangladéše,“ upozorňuje výzkumník Barrak Alahmad z T. H. Chan School of Public Health při Harvardově univerzitě v USA. „Pro země Zálivu je to šance stát se lídrem v oblasti tepelné bezpečnosti. Ale podle mě tu příležitost promarnily,“ míní.

Na obzoru žhavé doby

Region, jehož součást jsou dnešní Spojené arabské emiráty, se kvůli rychlému odpařování vody nazývá „územím prázdného džberu.“ Voda není. „Zjednodušeně řečeno tady chybí tři základní předpoklady pro lidská sídla – zásobování vodou, zemědělské zázemí a mírné klima,“ říká Karim Elgendy, spolupracovník londýnské organizace Chatham House, jenž se specializuje na udržitelnost měst v regionu. Absence těchto „základů života“ přitom po staletí bránila oblasti v rozvoji. Změnily to až petrodolary, jež umožnily řadě států Perského zálivu nakupovat odsolovací jednotky, klimatizace a další drahé technologie i dovážet více potravin.

„Tyto finanční zdroje umožnily společnostem v oblasti žít navzdory klimatu, nikoli v souladu s ním,“ připomíná Elgendy.

Díky pokoření přírody a rozkvětu fosilního průmyslu vzrostl podle odhadů OSN počet obyvatel států Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC, dnes má šest členů) z necelých čtyř milionů v roce 1950 na téměř třicet milionů v roce 2000. Pak se opět téměř zdvojnásobil a do roku 2019 dosáhl 58 milionů. Díky vývozu fosilních paliv se města Perského zálivu výrazně rozrůstala, ale i emise ze spalování paliv přispěly ke změně klimatu přinášející čím dál úmornější letní vedra.

„Oblast Perského zálivu je už dnes bez chladicích systémů v létě neobyvatelná,“ říká odborná asistentka Diana Francisová z Chalífovy univerzity v Abú Dhabí. Protože je však region na přežití v takových extrémních podmínkách již slušně vybaven, dopad „zvyšujících se teplot na obyvatelstvo bude menší než v jiných oblastech, kde žádné chladicí systémy nemají“, dodává expertka. Kvůli nedostatku historických údajů toho o vývoji klimatu v Perském zálivu (ve srovnání s jinými oblastmi světa) víme jen málo. Starší obyvatelé emirátů však vzpomínají na zcela odlišný život před šesti nebo sedmi desetiletími.

Třeba politolog Abdulkhaleq Abdulla, který vyrůstal v Dubaji v padesátých letech 20. století, pamatuje méně horká a kratší léta. Domy zůstávaly otevřené, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch, některé z nich měly větrací věže a rodiny nocovaly na plochých střechách. „Tehdy ještě stačil jeden větrák na celou rodinu,“ vzpomíná na dětství Abdulla. Dnes již má téměř každá místnost v dubajském domě u rodin s příjmy střední třídy klimatizaci.

„Vypadá to, že za posledních čtyřicet let se letní teploty ve Spojených arabských emirátech zvýšily v průměru asi o jeden stupeň Celsia,“ říká docent Francesco Paparella z NYU v Abú Dhabí a hlavní výzkumný pracovník Arabského centra pro klimatické a environmentální vědy Mubadala. Pro srovnání: od začátku průmyslové éry kolem roku 1850 se průměrná globální teplota zvýšila nejméně o 1,1 °C. K tomu se přidává i rostoucí vlhkost vzduchu. S každým nárůstem teploty o jeden stupeň se v daném objemu vzduchu udrží o sedm procent více vodní páry. Letos se navíc podmínky „k přežití“ zhoršily i v důsledku rekordně teplé vody v Perském zálivu, což přispělo k vysoké vlhkosti vzduchu ovlivňující schopnost lidí ochlazovat sebe sama pocením.

Kritická úroveň snesitelnosti

Podle vědců už dosahuje teplota snášená lidmi kritických úrovní. Většina studií naznačuje, že po šesti a více hodinovém vystavení těla teplotám přesahujícím 40 °C a vlhkosti 75 procent se již lidé nedokážou účinně ochladit. Paparella a další vědci zdůrazňují, že kvůli skrovným údajům je obtížné předpovědět, jak se bude klima v Perském zálivu vyvíjet, ovšem některé vědecké modely naznačují, že přibude intenzivních srážek a bouřek. V případě scénáře „pokračování současného stavu“, tedy že se emise skleníkových plynů způsobující změnu klimatu drasticky nesníží, docent Paparella odhaduje, že se v průběhu padesáti let v oblasti Blízkého východu a severní Afriky objeví „bezprecedentní super- a ultraextrémní vlny veder“, přičemž teploty mohou přesáhnout 56 °C. Ani blyštivé mrakodrapy postavené ambiciózními vládci v zemích Perského zálivu už nejsou takovému vývoji klimatu dobře přizpůsobeny. Skleněná a ocelová centra měst, jimž Karim Elgendy říká „kosmické lodě v poušti“, vyžadují velké zásoby odsolené vody a rovněž neustálé chlazení. „Když budovu zcela zasklíte, všechno to teplo se zachytí uvnitř a pak je třeba ji klimatizovat. Je to docela špatná volba,“ upozorňuje.

Ovšem díky levné energii z fosilních paliv má region (zatím) jen malou motivaci hledat nějaká alternativní řešení. Chlazení spotřebovává v Perském zálivu až sedmdesát procent elektřiny ve špičkách, což výrazně zatěžuje rozvodnou síť celého regionu.

Spojené arabské emiráty tak zavedly ekologické stavební předpisy, protože „si uvědomily, že budovy v poušti nemohou být stejné jako ty, které najdete v New Yorku“, říká Leonard Chirenje ze Zájidovy univerzity v Abú Dhabí, který se specializuje na udržitelnost. Pro zvýšení účinnosti klimatizace používají některé země i systém dálkového chlazení, který dodává studenou vodu z centrálního zařízení prostřednictvím izolovaného potrubí a nespoléhá se na individuální klimatizační sety. Společnost Tabreed, jež je kótovaná na dubajské burze, dodává takové služby do rozličných budov po celém regionu: od kancelářských komplexů ropného a plynárenského gigantu Saudi Aramco až třeba po obchodní věže na bahrajnském pobřeží. Centrální extra chlazení se už plánuje rovněž pro saúdskoarabské futuristické město Line City (má vzniknout do roku 2030).

Některé projekty zase experimentují s oživením tradičních stavebních technik. Univerzita umělé inteligence Muhammada ibn Zájida používá v kampusu pojmenovaném po vládci Abú Dhabí hliněné stínicí fasády, které mají znatelný chladicí účinek. Snahy vyrovnat se s extrémy v Perském zálivu však nadále vyžadují obrovské penzum energie produkující skleníkové plyny, líčí Paparella; kvůli levným fosilním palivům se obnovitelné zdroje ocitají „mezi dvěma mlýnskými kameny“.

A jak to přežívají Nepálci

Stavební aktivita v Perském zálivu přitom neustává, neboť se očekává další nárůst počtu obyvatel; region prosperuje. Saúdská Arábie, největší ekonomika zemí sdružených v Radě GCC, staví celé nové aglomerace, jako je Neom nebo Nová Murabba či nové centrum Rijádu. Výzkumy přitom dokládají, že stavbaři, často kočovní dělníci z jižní Asie, jsou extrémními podmínkami nejvíce ohroženi. Harvardský epidemiolog Barrak Alahmad s vědeckými kolegy z Kuvajtu zjistili, že muži ze zahraničí mají až třikrát vyšší pravděpodobnost úmrtí během extrémních veder ve srovnání s běžným počasím, a to i v případě, že jsou to většinou mladí a zdatní lidé. Ačkoli klima není jediným viníkem této zranitelnosti (zahraniční dělníci trpí také stísněnými podmínkami v ubytovnách či nedostatečnou zdravotní péčí), horko jejich problémy jen zhoršuje, tvrdí Alahmad.

Výzkumníci pod vedením Bandany Pradhanaové z Lékařského institutu při Tribhuvan University v Káthmándú dospěli k závěru, že vysoký počet úmrtí na srdeční choroby u nepálských pracovníků v Kataru je v letním horkém období „s největší pravděpodobností způsoben výrazným tepelným stresem“. Z celkem 571 Nepálců, kteří v letech 2009 až 2017 zemřeli na kardiovaskulární choroby, by jich šlo zhruba 200 zachránit „účinnou ochranou před teplem“, uzavírá nepálská analýza. Katar a další země Perského zálivu přijaly některá opatření ke snížení rizik při práci v létě: všechny nyní práci venku během horkého dne zakazují, liší se jen v hodinách a dalších podmínkách. Úřady některých měst jdou ještě dál – například dubajský magistrát uvádí, že by firmy měly pracovníkům poskytovat studenou vodu a elektrolyty, rehydratační roztoky. „Je to otázka produktivity,“ říká šéf jedné stavební firmy, který souhlasí se zákazem fyzické práce od 12.30 do 15.00 hodin. Pokládá řečnickou otázku: „Co tak asi (dělník) zvládne udělat při padesáti stupních?“ Mezinárodní odbory však varují, že teploty mohou být „extrémně vysoké i mimo tyto hodiny, navíc účinnost politiky snižují omezené kontroly“. Polední zákazy jsou docela nepružné a podle doktora Alahmada neberou v úvahu další faktory ovlivňující lidské zdraví, jako je právě vlhkost nebo vykonávaný úkol.

Ti nejhůře placení zahraniční pracovníci v Perském zálivu, kteří nesou na bedrech hlavní tíhu krutého vedra, paradoxně opustili své domovské země často kvůli zhoršujícímu se teplu. Změna klimatu a stoupající hladina moře vážně dopadá například na nížinatou (a přelidněnou) Bangladéš, odkud pocházejí miliony stavebních dělníků v Zálivu. Výzkumný pracovník Nirmal Aryal z britské Bournemouthské univerzity říká, že podobné faktory působí i v jeho rodném Nepálu, kde čím dál nepředvídatelnější počasí negativně dopadá na zemědělství, na kterém je mnoho tamních obyvatel životně závislých. Sám Aryal zkoumá případy onemocnění ledvin, které postihují vracející se pracovníky, ačkoli prý zatím není dost údajů, aby bylo možné jednoznačně vinit pracovní podmínky ve žhavém klimatu. Podle něj je nutné získat důkazy a spolu se zeměmi Perského zálivu studovat vliv stresu z horka na pracovníky. „Nepál je chudá země a lidé migrující za prací patří mezi ty nejchudší z chudých. Pokud se domů vrátí s nefrologickým onemocněním, mají náklady na dialýzu ledvin významný sociální a ekonomický dopad,“ připomíná rodilý Nepálec a vědec.

Oteplení ochladí sociální vztahy

V turistické části Dubaje se před sluncem schovává zaměstnanec tamního parkoviště. Jmenuje se Mohammad, pochází z Kéraly v jižní Indii a do Spojených arabských emirátů dorazil teprve před devíti měsíci poté, co se mu nepodařilo získat bakalářský titul z ekonomie. Svoji nynější situaci hodnotí na škále „pět z deseti – je tu příliš horko“, ale zůstává optimistou, že se jeho osud s nástupem mírné zimy trochu zlepší. Tento sedmadvacetiletý muž je jen jedním z 3,5 milionu Indů žijících v arabských emirátech, kteří horko z domova již příliš dobře znají. Než indická letní vedra zchladí monzunové deště, lidé v centru Bombaje se kvůli vysoké vlhkosti i teplotě při procházce okamžitě zpotí. Ti šťastnější, tedy rodiny patřící k rychle rostoucí indické střední třídě, si hromadně instalují domů klimatizační jednotky, ale chudší lidé jsou často odkázáni nanejvýš na ventilátor.

Chirenje ze Zájidovy univerzity, který pochází ze Zimbabwe, upozorňuje, že změna klimatu a nové technologie chlazení otevřely pomyslnou Pandořinu skříňku sociopolitických problémů: „Mají k této technologii všichni rovný přístup?“ ptá se. „Ne, nemají.“ A jako příklad dává situaci jedné své známé z Afriky, která v SAE pracuje jako posluhovačka a spí v místnůstce připojené na klimatizaci v rodinné jídelně – pán domu však tuto jednotku na noc vypíná, takže se potí a mizerně spí. Ti, kdo „se umějí přizpůsobit – bohatí –, budou žít dál v pohodě,“ míní Chirenje. „Bohatí budou dál bohatnout a chudí dál chudnout, protože se nedokážou této situaci přizpůsobit.“

Kurýr Mohamad to dobře ví. Říká, že dubajské úřady otevřely pro řidiče motorek klimatizovaná odpočívadla, ale ta jsou moc daleko od restaurací, ze kterých jídlo lidem rozvážejí. Mohamad dodává: „V létě až tolik nepracujeme, protože jsme na to příliš unavení a tělu vedro škodí. Byl jsem nemocný, měl jsem horečku a bolelo mě celé tělo… To strašné horko je velmi nebezpečné.“

Autorka Chloe Cornishová je korespondentkou Financial Times v Perském zálivu